Po X ročnících zprofanované televizní soutěže se po slovenské hudební scéně plantá množství pochybných talentů a nejčastěji se o nich dočteme jen z kopy bulvárních dat definujících místo a čas jejich přešlapů nebo jmen osob s nimiž se jim to zadařilo.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ohromený fanoušek je pak povděkem celý bez sebe, když se na pulty dostane takový album, jakým je druhá deska Mira Šmajdy, který také před rokem pod pseudodymom Max Jason Mai reprezentoval Slovensko na Eurovizi.
Miro Šmajda má v rockové komunitě ty největší úspěchy teprve před sebou, ale už dnes mu leckterý rocker může závidět už ty dosažené mety. Vždyť ne všem mladým rockerům se podaří vydat za sebou dva relativně úspěšná alba. Nutno však dodat, že tento mladý si tyto hudební pocty zaslouží. Dělá svou práci nebezpečně dobře a co je však nejdůležitější našel si svébytný, snadno rozpoznatelný styl a osobitý přístup. A to v rockovém mainstreamu jde, být originální a najít si svůj hudební jazyk. Jeho hudba se dá rozpoznat na první moment i když je to jen odvar současné světové kytarové scény. Ten odvar je ale na naše poměry slušný a dost zahuštěný vlastním cítěním a talentem.
• POKRAČOVÁNÍ V CELÉM ČLÁNKU
Aktuální snímek svým netradičním názvem reflektující na dnešní digitální dobu je tedy druhým v pořadí. S tím prvním má i nemá mnoho společného. Zde jsou také jen jeho vlastní skladby, které obsáhly opravdu široké rozpětí. Miro ve své tvorbě spojuje prvky moderního melodického hard-rocku, kytarové alternativy a navazuje na odkaz zanechaný severskými gotickými (silné slovo) kapelami jako HIM a Rasmus. To jsou ostatně trendy v dnešním poprocku viditelné i u jiných. Nicméně Šmajda tyto vlivy přetaví tak, že nakonec jeho hudba je výrazně srovnatelná se světovou produkcí podobného zaměření. Už předchozí album dokazoval, že podobnost nevyvěrá z prázdné snahy o kopírování, ale spíše z jeho přesvědčení. Jejich skladby nejsou levnými napodobeninami a nové album je ještě přesvědčivější než jeho předchůdce. Hlavní rozdíl je ve větším počtu melodických témat a profesionálnějších aranžmá. Kompozice "Odsúdebá nebo "Dotyky" se vryjí do paměti a žijí si tam vlastní život. Většina skladeb začíná jako kdyby z ničeho, témata přicházejí ostýchavě a nenápadně a nosné melodie vycházejí z pochmurné mlhy.
Na nové desce je vidět interpreta s vlastními názory a dílo na naše poměry velmi slušné a zároveň naléhavé. Šmajda se nechává nést na vlastní vlně invence a tak snadno přichytí se svojí atmosferičností s jemnými i drsnými aranžemi a křehkými i vypjatými melodiemi. Jemné úseky občas nahradí gradující elektrická kytara a tu zase křehké tóny piana, které stále více vtahují do nálady celé nahrávky a nakládají z city podle dané potřeby. Poddat se tomuto alba není problém, opouštět svět plných libozvučných tónů je naopak dost náročně. Navzdory použitým prostředkům nevyznívá ani příliš tvrdě ale ani přeslazeně nebo uplakaně. Spíše naopak je to vzácný album, který má emoce na správném místě a jemný smutek má své opodstatnění. Skladby vyznívají věrohodně, což je v současné rockové hudbě to nejdůležitější. Ještě jedno pozitivum tohoto alba je, že tolik omílaná původnost nemusí být rozhodujícím činitelem pro kladné nebo záporné hodnocení.
Hodnotil Martin Hoza
foto: www.mirosmajda.com
(zdroj: www.rock.cz)
















vždyť tam je fotka celou dobu :DDD