26. května 2012 v 21:19
|
Dnešní finále Eurovision Song Contest 2012 bude opět bez Slovenska. Nepatřím mezi příznivce této soutěže a "reprezentaci" zemí formou populárních zpěváků a jejich písniček považuji za přinejmenším divný koncept. Takže i kdyby Max Jason Mai postoupil, byl bych na Slovensko hrdý kvůli úplně jiným věcem. Včetně úplně jiné hudby, která zde vzniká.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Přesto jsem se pokusil sepsat pět hlavních důvodů jeho neúspěchu. Objektivitu negarantuji, ale snaha byla.
Falešné jak divoká sv*ně?
Jedno je jisté: instrumentalisté zahráli soutěžní skladbu dobře, ale pěvecký výkon zpěváka, předtím známého jako Miro Šmajda, ji potopil. Uřvanou, místy až přiškrcený hlas naznačuje, že příčinou mohla být tréma nebo přemotivovanost. Možná by před vystoupením pomohl nějaký ten panák na uvolnění - to však zřejmě v souladu s pravidly soutěže není (i když při některých účinkujících těžko uvěřit, že jsou střízliví/čistí).
Největším zklamáním byly přešlapy v technice zpěvu, když se Maxovi i v nejdůležitějších momentech - během refrénu - podařilo minout tóny. Přesto by zřejmě Paľo Habera při hodnocení jeho výkonu svůj slavný výrok nepoužil. Bylo by zvláštní na základě nezdařeného semifinálového vystoupení tvrdit, že Šmajda neumí zpívat. Ať si už o talentových soutěžích myslíte cokoliv, technická kvalita zpěváků je v nich spolu s vzezřením hlavním kritériem úspěchu. Kdyby zpěvák, který v superstar skončil druhý, opravdu neuměl zpívat, byla by to velmi špatná vizitka i pro Haberu a ostatní porotce.
Fanoušci zpěváka přisuzují jeho selhání špatnému odposlechu během vystoupení. Tato možnost je reálná, protože interpreti se na pódiu střídali raketovým tempem a v podstatě nikdo ze soutěžících neměl za sebou takovou energickou kapelu jako Max Jason Mai. Většina zpěváků v druhém semifinále neměla vůbec žádnou kapelu a jejich vystoupení byly postaveny na spojení zpěvu, taneční choreografie a předpřipraveného hudebního podmazu, případně klavírního doprovodu. To je přece jen něco jiného než vystoupení s rockovou kapelou, při které zvukaři za těch pár vteřin slovenským hudebníkům sotva stihli optimálně nastavit odposlechy.
• POKRAČOVÁNÍ V CELÉM ČLÁNKU
Rockeři mají Eurovizi na háku
Max Jason Mai chtěl svým vystoupením oslovit rockové fanoušky v celé Evropě. Sám přitom v našem rozhovoru uvedl, že mezi rockery obecně vládne názor, že Eurovize je -tři tečky-. Tedy nic pěkné si o ní nemyslí, natož vzít telefon a hlasovat. Jeho neúspěch potvrdil, že i když v Evropě žijí miliony fanoušků rocku a metalu, Eurovizi nesledují. Nemají důvod - skutečný rock je nejlepší živě, v klubech a na festivalech, ne v televizních show, které jsou více o obraze než o zvuku.
Fyzický aspekt rockové energie a živelnosti se přes televizní obrazovky přenést nedá. Pokud tu hudbu necítíte přímo z pódia, ztrácí se polovina zážitku a ten chlapík poskakující na pódiu v kožené bundě vypadá směšně. Přitom pokud by hrál v klubu, mohl by se místo vizáže a choreografie, kterou milovníci balkánských balad i tak nepochopí, více věnovat tomu, aby ze sebe na pódiu vydal opravdu všechno. Protože na koncertě nikdo neřeší jak kapela vypadá. A koncerty mají ještě jednu výhodu - při pogovaní je fanouškovi jedno, že zpěvákovi unikne pár tónů, o čemž svědčí vyprodané koncerty většiny rockových kapel od Inekafe po Foo Fighters.
Co se týče rocku a Eurovize, často se argumentuje příkladem skupiny Lordi, která soutěž v roce 2006 vyhrála. Nevím, co si o této kapele myslí rockoví fanoušci, ale mně se zdá, že více zaujali svými příšeráckymi převleky než hudbou. Když se písni Don't Close Your Eyes vyčítá, že zní jako z 80. let, tak Lordi znějí jako z hudebního pravěku. Závěr je tedy jednoduchý - pokud chce Max Jason Mai zaujmout hudbou, ať ji dělá, ať s ní koncertuje, ať si to udělá. Pokud chce zaujmout vším ostatním - pro opravdové rockery nepodstatným - ať utrácí prachy na Eurovizi.
Bez propagace nejsou koláče
Skladba Don't Close Your Eyes měla premiéru začátkem března, videoklip byl zveřejněn jen tři týdny před semifinále. Skladba má na oficiálním Youtube profilu dodnes necelých 300 tisíc přehrání, klip jen něco přes 70 tisíc. Těsně před semifinále měl Max Jason Mai na Facebooku kolem 1500 fanoušků, v posledních dnech se jejich počet více než zdvojnásobil, což je důkazem, že slovenský interpret přece jen někoho svým vystoupením oslovil. Zda počet nových fanoušků stál za tu investici ať už posoudí sám.
V každém případě jsou tato čísla velmi chabá, když je porovnáme s číslem 125 milionů diváků, kteří prý Eurovizi každoročně sledují. Skladba i videoklip měly být zveřejněny dříve a s tiskovou zprávou rozeslány do všech evropských médií, které informují o soutěži. Tak totiž tato soutěž funguje a tak se i vyhrává. Důkazem jsou vítězové minulého ročníku Ell & Nikki z Ázerbájdžánu, jejichž skladbu jsme loni na Slovensku mohli poznat už dva měsíce před Eurovizí. Informovaly o ní totiž i prostřednictvím české PR manažerky. Samozřejmě, na mezinárodní PR třeba (státní) peníze, pěvecké duo z Ázerbájdžánu si to celé loni určitě neplatilo z vlastní kapsy.
Na škodu by nebyla ani placená reklama na Facebooku, například se zaměřením na rockové fanoušky - "Pokud chcete rock ve finále Eurovize, podpořte Maxe Jasona Maie". Taková kampaň by byla finančně zvládnutelná i bez podpory RTVS, ale tým MJM opět potvrdil, že Slováci se jednoduše prodat neumí. Nebo všechny peníze, které mohly být použity k propagaci projektu na sociální síti, utratili na make-up.
Nejen hudba, ale i politika
Je všeobecně známo, že v rámci Skandinávie, balkánského i post-sovětského bloku existují v Eurovizi "politické aliance" a že si tyto spřátelené země navzájem posílají hlasy. Slovensko takové spojence nemá a tak je cesta do finále pro naše interprety o to těžší. Každý rok však postoupí i malé "bezvýznamné" země, letos byla největším překvapením Malta. Na politiku bychom se tedy mohli vymlouvat, pokud by byl výkon stoprocentní, výběr skladby vhodnější pro mainstreamovou televizní show a její propagace před soutěží dostatečná.
Z hlediska politiky je zajímavé i to, že Max Jason Mai neměl výraznější podporu ani doma. Televizní premiéra na předávání cen OTO byla na poslední chvíli zrušena, rádia skladbu odmítli hrát a většina lidí se více věnovala kritizování image a nového pseudonymu než samotné hudbě. Pokud by propagaci skladby pomohla slovenska média a fanoušci i přesto, že jim žánrově nesedla, byla by větší šance, že by se o ní ještě před soutěží dozvěděli i lidé v zahraničí.
Silná konkurence
Ve druhém semifinále, ve kterém se představil Max Jason Mai, vystoupilo několik favoritů a zástupců tradičně silných zemí bývalé Jugoslávie i Balkánu, a přineslo i více poslouchatelných skladeb. V první semifinálové skupině, v níž nad zajímavou hudbou až na pár výjimek jednoznačně zvítězil kýč, by mělo Slovensko zřejmě o něco větší šanci na postup.
Autor článku: Patrik Marflák
(zdroj: hudba.sk)
Já mám jenom jeden, lidi nemaj vkus :-/.