
Název: Před pravdou neutečeš - 15. část
Autor: Teriga
" Mami, čo tu robíš?" je překvapený Miro a nadzvedne se na loktech.
" Vy jste tu nějak rychle!" řeknu sice s úsměvem, i když si moc dobře uvědomuji, že na legraci a vtipkování je potřeba ta správná atmosféra. A ta se za zdmi nemocnice, kde je citelně znát zápach desinfekce najít ani nedá.
" Vzala jsem si taxi." odpoví mi tchyně.
K Mirovi: " Přijela jsem tě s Editou navštívit, podívat se, jak žijete. A místo ve vašem bytě tě najdu tady." dodá smutně. " Proto se já musím ptát: " Co mi to děláš, chlapče?"
Pak ztěžka usedne na židli, kterou jí přistavím a rozpláče se. Miro vycítí změnu a najednou mu začne být všechno líto. Natáhne ke své mamince ruku.
" Mamička, mne je to všetko veľmi ľúto. Naozaj. Neplač, prosím. A nehnevaj sa na mňa."
Tchyně se trochu uklidní, načež se zeptá.
" Co ti řekl doktor?"
Miro pokrčí rameny, tak se tedy otočí na mě.
" Kromě toho, co jsem Vám řekla do telefonu, jsem s ním toho zatím víc nestačila probrat." vysvětlím. " Kromě toho: Mohla by jste jít se mnou na chvíli na chodbu, maminko?" požádám ji.
" Ale ano, jistě." souhlasí překvapeně a vstane.
" Kam idete?" zajímá Mira.
" Hned budeme zpět." uklidním ho a zavřu za námi dveře.
Podivím se, že už Marek není na chodbě. Že by odjel domů? Bez rozloučení?
" Tak co se děje?" přeruší tok mých myšlenek Mirova mamka.
" Mluvila jsem s Mirem o té operaci."
" A co on na to?"
Zavrtím hlavou. " Nechce o ní ani slyšet."
" Ale proč?" nechápe.
" Já vůbec nevím. Opravdu to nevím. Nabídla jsem se mu, že mu tu operaci zaplatím, ale....On se chová, jako kdyby mu to snad bylo jedno. Jako by mu bylo všechno jedno. Jestli bude na vozíku, co na to jeho fanynky, co na to Vy...Nic ho nezajímá. Myslela jsem si, že důvodem, proč nechce jít na operaci je to, že se jí bojí. Že se bojí toho, co se stane. Ale ani to mi nemůže říct. Jestli se bojí anebo ne."
Posadíme se na jednu z nemocničních lavic a ona se mi s něčím svěří.
" Už od jeho dětství jsem něco, jako hromosvod na jeho nálady. Když ho přestalo bavit jezdit na kole, musela jsem se smířit s tím, že už na něj v životě nesedne. ( Pousměje se) Když se rozhodl, že se vykašle na vysokou a půjde do té soutěže, jen nerada jsem souhlasila. Když mi řekl, že si našel byt v Praze a že se odstěhuje z Košic, tak jsem si řekla, že jednou to přijít muselo a i s tímhle jsem se smířila. Ale že můj syn bude do konce života na vozíku, i když třeba nemusí, tak s tím se teda rozhodně nesmířím!"
Vezmu ji za ruku.
" Chápu Vás." řeknu jí.
" Musím si s Mirem promluvit." vstane a odejde do jeho pokoje.
Čekám na chodbě, dokud mě nepozve dovnitř. Mezitím se vrátí Marek.
" Omlouvám se, šel jsem si dát něco k jídlu."
" To je v pohodě." kývnu.
" Paní Šmajdová je u Mira?" ukáže na dveře jeho pokoje.
Přikývnu.
" Tak je oba pozdravuj. Doufám, že se jí podaří přemluvit ho, aby šel na operaci. Já už tu dnes zůstat nemůžu. Tak ahoj." rozloučí se.
" Čau."
Po několika málo minutách mohu vejít do Mirova pokoje. Sedí opřený o polštář a je trochu skleslý.
" Edito, Miro by ti chtěl něco říct." řekne mi tchyně.
Podívám se na Mira. Nadechne se a spustí.
" Hovoril som s mamkou. Ja .... s tou operáciou súhlasím."
Samou radostí ho obejmu.
" Miro! Já to věděla, že se nakonec rozhodneš správně. Neboj, my ti budeme držet palce. Dopadne to dobře, neboj se."
" Ja sa ani nebojím tej operácie, ale toho, čo bude po ni, po operácii."
" Na to teď nemysli." mávnu rukou.
Večer, když se s ním rozloučíme, protože už nastal konec návštěv mi dojde, čeho se asi bojí. On se bojí toho, že ho opustím, pokud se ta operace nepovede. Zhluboka se nadechnu. Miro, ty můj hlupáčku! Musela bych být opravdu bezcitná, kdybych na tohle jen pomyslela.
" Vy jste tu nějak rychle!" řeknu sice s úsměvem, i když si moc dobře uvědomuji, že na legraci a vtipkování je potřeba ta správná atmosféra. A ta se za zdmi nemocnice, kde je citelně znát zápach desinfekce najít ani nedá.
" Vzala jsem si taxi." odpoví mi tchyně.
K Mirovi: " Přijela jsem tě s Editou navštívit, podívat se, jak žijete. A místo ve vašem bytě tě najdu tady." dodá smutně. " Proto se já musím ptát: " Co mi to děláš, chlapče?"
Pak ztěžka usedne na židli, kterou jí přistavím a rozpláče se. Miro vycítí změnu a najednou mu začne být všechno líto. Natáhne ke své mamince ruku.
" Mamička, mne je to všetko veľmi ľúto. Naozaj. Neplač, prosím. A nehnevaj sa na mňa."
Tchyně se trochu uklidní, načež se zeptá.
" Co ti řekl doktor?"
Miro pokrčí rameny, tak se tedy otočí na mě.
" Kromě toho, co jsem Vám řekla do telefonu, jsem s ním toho zatím víc nestačila probrat." vysvětlím. " Kromě toho: Mohla by jste jít se mnou na chvíli na chodbu, maminko?" požádám ji.
" Ale ano, jistě." souhlasí překvapeně a vstane.
" Kam idete?" zajímá Mira.
" Hned budeme zpět." uklidním ho a zavřu za námi dveře.
Podivím se, že už Marek není na chodbě. Že by odjel domů? Bez rozloučení?
" Tak co se děje?" přeruší tok mých myšlenek Mirova mamka.
" Mluvila jsem s Mirem o té operaci."
" A co on na to?"
Zavrtím hlavou. " Nechce o ní ani slyšet."
" Ale proč?" nechápe.
" Já vůbec nevím. Opravdu to nevím. Nabídla jsem se mu, že mu tu operaci zaplatím, ale....On se chová, jako kdyby mu to snad bylo jedno. Jako by mu bylo všechno jedno. Jestli bude na vozíku, co na to jeho fanynky, co na to Vy...Nic ho nezajímá. Myslela jsem si, že důvodem, proč nechce jít na operaci je to, že se jí bojí. Že se bojí toho, co se stane. Ale ani to mi nemůže říct. Jestli se bojí anebo ne."
Posadíme se na jednu z nemocničních lavic a ona se mi s něčím svěří.
" Už od jeho dětství jsem něco, jako hromosvod na jeho nálady. Když ho přestalo bavit jezdit na kole, musela jsem se smířit s tím, že už na něj v životě nesedne. ( Pousměje se) Když se rozhodl, že se vykašle na vysokou a půjde do té soutěže, jen nerada jsem souhlasila. Když mi řekl, že si našel byt v Praze a že se odstěhuje z Košic, tak jsem si řekla, že jednou to přijít muselo a i s tímhle jsem se smířila. Ale že můj syn bude do konce života na vozíku, i když třeba nemusí, tak s tím se teda rozhodně nesmířím!"
Vezmu ji za ruku.
" Chápu Vás." řeknu jí.
" Musím si s Mirem promluvit." vstane a odejde do jeho pokoje.
Čekám na chodbě, dokud mě nepozve dovnitř. Mezitím se vrátí Marek.
" Omlouvám se, šel jsem si dát něco k jídlu."
" To je v pohodě." kývnu.
" Paní Šmajdová je u Mira?" ukáže na dveře jeho pokoje.
Přikývnu.
" Tak je oba pozdravuj. Doufám, že se jí podaří přemluvit ho, aby šel na operaci. Já už tu dnes zůstat nemůžu. Tak ahoj." rozloučí se.
" Čau."
Po několika málo minutách mohu vejít do Mirova pokoje. Sedí opřený o polštář a je trochu skleslý.
" Edito, Miro by ti chtěl něco říct." řekne mi tchyně.
Podívám se na Mira. Nadechne se a spustí.
" Hovoril som s mamkou. Ja .... s tou operáciou súhlasím."
Samou radostí ho obejmu.
" Miro! Já to věděla, že se nakonec rozhodneš správně. Neboj, my ti budeme držet palce. Dopadne to dobře, neboj se."
" Ja sa ani nebojím tej operácie, ale toho, čo bude po ni, po operácii."
" Na to teď nemysli." mávnu rukou.
Večer, když se s ním rozloučíme, protože už nastal konec návštěv mi dojde, čeho se asi bojí. On se bojí toho, že ho opustím, pokud se ta operace nepovede. Zhluboka se nadechnu. Miro, ty můj hlupáčku! Musela bych být opravdu bezcitná, kdybych na tohle jen pomyslela.
















super:)