
Název: Před pravdou neutečeš - 14. část
Autor: Teriga
Na chodbě vrazím do Marka, který si právě nese kafe z automatu, jehož obsah skončí mojí vinou na zemi.
" Ach, to jsem nechtěla. Je mi to moc líto, Marku, nezlob se. Koupím ti nový." omlouvám se a vytahuji z kabelky balíček papírových kapesníčků, abych mohla po sobě uklidit tu spoušť.
" Co se vlastně děje?" nechápe.
Postavím se na nohy a začnu mu s pláčem vysvětlovat:
" Marku...Miro...on....on nebude asi moc chodit."
" Co to povídáš?" podívá se na mě nevěřícně.
" On chtěl narovnat polštář a.....najednou zjistil, že.....že vůbec necítí nohy a....a prostě, že vůbec nic necítí." dostávám ze sebe jen stěží, protože se mi dost obtížně mluví.
" Já musím okamžitě dojít pro doktora a.....a řešit to s ním, protože, to takhle nejde." rozhodnu se a zamířím na pokoj lékařů.
" Mám jít s tebou?" ptá se Marek.
" Jdi zatím za Mirem, ať tam chudák není sám." odpovím mu.
Marek poslechne a odejde na pokoj dělat Mirovi společnost. Dívám se za ním a do toho mi zvoní mobil. Volá tchyně. Co jí mám jenom říct, proboha? Těžko se můžu tvářit, že je všechno v naprostém pořádku, když není.
" Dobrý den, maminko." ohlásím se do telefonu.
Mirova máma mi krátce před naší svatbou nabídla, abych ji oslovovala maminko. Tak jsem přistoupila na její prosbu a tituluji ji sice tak, ale nadále vykám, zatímco ona mi tyká a někdy oslovuje slovem děvenko. Má mě totiž ráda, jako svou vlastní dceru.
" Jak se ti daří, Editko? Je všechno v pořádku?" ptá se mě.
" No, já se mám dobře." zalžu. " Ale Miro....já nevím, jak Vám to mám vůbec říct, ale dneska odpoledne měl nehodu."
Protože se v telefonu zhrozí, hned ji uklidňuji.
" Ale naštěstí se mu nic nestalo, akorát, že....."
" Co, Edito?"
" Musím jít okamžitě pro doktora. Miro totiž zjistil, že vůbec necítí nohy."
" To ne." řekne jeho mamka a dál pokračuje.
" Edito, dojdi okamžitě pro toho doktora, ať Mira hned vyšetří a dej mi potom hned vědět, co a jak. Já jsem momentálně na vlakovém nádraží v Praze a nevím, kdy se dostanu do nemocnice."
" Cože? Vy jste v Praze?" podivím se.
" Ano. Vypravila jsem se za Vámi. A Miro leží v které nemocnici?"
" Na Bulovce."
" Tak doufám, že tam dorazím co nejdříve. Zlom vaz, Edito."
" Na shledanou." rozloučím se a zařídím se podle její rady a dojdu pro doktora.
Poté, co Miro absolvuje nějaké vyšetření, je všechno jasné. Má ochrnuté dolní končetiny a pomoc by mohla jedině operace.
" Zaplatím ti ji!" nabídnu se mu. " Stále mám uložené na kontě ty peníze, které jsem dostala za ten videoklip Baby. Teď se budou hodit!" zajásám, ale Miro mé nadšení nesdílí.
" Co je s tebou? Ty se té operace bojíš?"
" Myslím, že Vás asi necháme o samotě." navrhne lékař a opustí společně s Markem pokoj.
Zůstaneme s Mirem o samotě.
" Ty se bojíš, že se to nepovede, viď?" pohladím ho po tváři. " Neboj se, to bude v pořádku. Operace dopadne dobře a pak bude následovat ještě nějaká rehabilitace, ale bude to dobré, uvidíš."
" A ako to môžeš vedieť tak isto? Ty si doktorka?"
" Ne, ale, věřím tomu." usměji se na něj.
Miro mě však zcela překvapí svým rozhodnutím.
" Editka, ale ja tú operáciu nechcem."
" Cože? A proč, proboha? To chceš být nadosmrti mrzák? Na invalidním vozíku?" nerozumím mu.
Než mi stačí vysvětlit, co ho k jeho rozhodnutí přimělo, objeví se v pokoji jeho máma.
" Ach, to jsem nechtěla. Je mi to moc líto, Marku, nezlob se. Koupím ti nový." omlouvám se a vytahuji z kabelky balíček papírových kapesníčků, abych mohla po sobě uklidit tu spoušť.
" Co se vlastně děje?" nechápe.
Postavím se na nohy a začnu mu s pláčem vysvětlovat:
" Marku...Miro...on....on nebude asi moc chodit."
" Co to povídáš?" podívá se na mě nevěřícně.
" On chtěl narovnat polštář a.....najednou zjistil, že.....že vůbec necítí nohy a....a prostě, že vůbec nic necítí." dostávám ze sebe jen stěží, protože se mi dost obtížně mluví.
" Já musím okamžitě dojít pro doktora a.....a řešit to s ním, protože, to takhle nejde." rozhodnu se a zamířím na pokoj lékařů.
" Mám jít s tebou?" ptá se Marek.
" Jdi zatím za Mirem, ať tam chudák není sám." odpovím mu.
Marek poslechne a odejde na pokoj dělat Mirovi společnost. Dívám se za ním a do toho mi zvoní mobil. Volá tchyně. Co jí mám jenom říct, proboha? Těžko se můžu tvářit, že je všechno v naprostém pořádku, když není.
" Dobrý den, maminko." ohlásím se do telefonu.
Mirova máma mi krátce před naší svatbou nabídla, abych ji oslovovala maminko. Tak jsem přistoupila na její prosbu a tituluji ji sice tak, ale nadále vykám, zatímco ona mi tyká a někdy oslovuje slovem děvenko. Má mě totiž ráda, jako svou vlastní dceru.
" Jak se ti daří, Editko? Je všechno v pořádku?" ptá se mě.
" No, já se mám dobře." zalžu. " Ale Miro....já nevím, jak Vám to mám vůbec říct, ale dneska odpoledne měl nehodu."
Protože se v telefonu zhrozí, hned ji uklidňuji.
" Ale naštěstí se mu nic nestalo, akorát, že....."
" Co, Edito?"
" Musím jít okamžitě pro doktora. Miro totiž zjistil, že vůbec necítí nohy."
" To ne." řekne jeho mamka a dál pokračuje.
" Edito, dojdi okamžitě pro toho doktora, ať Mira hned vyšetří a dej mi potom hned vědět, co a jak. Já jsem momentálně na vlakovém nádraží v Praze a nevím, kdy se dostanu do nemocnice."
" Cože? Vy jste v Praze?" podivím se.
" Ano. Vypravila jsem se za Vámi. A Miro leží v které nemocnici?"
" Na Bulovce."
" Tak doufám, že tam dorazím co nejdříve. Zlom vaz, Edito."
" Na shledanou." rozloučím se a zařídím se podle její rady a dojdu pro doktora.
Poté, co Miro absolvuje nějaké vyšetření, je všechno jasné. Má ochrnuté dolní končetiny a pomoc by mohla jedině operace.
" Zaplatím ti ji!" nabídnu se mu. " Stále mám uložené na kontě ty peníze, které jsem dostala za ten videoklip Baby. Teď se budou hodit!" zajásám, ale Miro mé nadšení nesdílí.
" Co je s tebou? Ty se té operace bojíš?"
" Myslím, že Vás asi necháme o samotě." navrhne lékař a opustí společně s Markem pokoj.
Zůstaneme s Mirem o samotě.
" Ty se bojíš, že se to nepovede, viď?" pohladím ho po tváři. " Neboj se, to bude v pořádku. Operace dopadne dobře a pak bude následovat ještě nějaká rehabilitace, ale bude to dobré, uvidíš."
" A ako to môžeš vedieť tak isto? Ty si doktorka?"
" Ne, ale, věřím tomu." usměji se na něj.
Miro mě však zcela překvapí svým rozhodnutím.
" Editka, ale ja tú operáciu nechcem."
" Cože? A proč, proboha? To chceš být nadosmrti mrzák? Na invalidním vozíku?" nerozumím mu.
Než mi stačí vysvětlit, co ho k jeho rozhodnutí přimělo, objeví se v pokoji jeho máma.
















jsem ráda že tu jsou zase povídky tahle mi chyběla