
Ráno jsem měla oteklé oči a bylo mi špatně od žaludku. Svět byl šedivý a pro mě v tu chvíli bezcenný. Podívala jsem se na Mira, nespal, jen tak nepřítomně koukal do stropu. Byl tak krásný a já radči pevně sevřela víčka, abych zadržela slzy, které se znovu draly do očí. Když jsem oči otevřela, dívala jsem se přes závoj slž přímo do těch jeho.
"PREPÁČ MI, PROSÍM." slyšela jsem jeho tichý hlas.
"NEOMLOVEJ SE, STEJNĚ BY TO JEDNOU PŘIŠLO." začal ve mně rozum nabírat na síle a krutě se vysmíval srdci... Vidíš, říkal jsem ti to už na začátku, tady to máš, tak trp...
Už jsem zase cítila ten nával slz v očích, který nešel zastavit a tak jsem se vymanila z jeho objetí a zavřela se v koupelně. Pustila jsem na sebe proud chladné vody a snažila se zastavit pláč. Bylo mi mizerně, srdce mi pukalo bolestí, ale změnit se to nedalo. Zabalila jsem se do osušky a vyšla z koupelny. Miro stále ležel v posteli. Začala jsem se oblíkat. Miro na mě chvíli koukal.
"ČO ROBÍŠ, KAM IDEŠ?" zeptal se udiveně.
"DOMU." špitla jsem.
"PREČO? CHCEL SOM BYŤ S TEBOU. JÁ ZAJTRA ODCHÁDZAM. CHÁPEŠ TO, AKO DLHO SA NEUVIDÍME?! A TY SI PROSTE POJDEŠ DOMOV????!" I v Mirovi začínaly bouchat emoce a skoro na mě křičel.
"JO ,CHÁPU. BOLÍ TO, CHÁPEŠ TO?! NEUMÍM SI PŘEDSTAVIT, ŽE TĚ TAK DLOUHO NEUVIDÍM!" i já jsem začínala zvedat hlas.
"NO TAK SI RADČEJ ODÍDEŠ, KEĎ MOŽEME BYŤ POSLEDNÝKRÁT SPOLU!" nepřestával na mě křičet.
"POSLEDNÝKRÁT?! ŘÍKAL SI, ŽE SE VRÁTÍŠ!" pitvala jsem v zoufalství slovíčka.
"SAMOSREJME, LEN NEVIEM KEDY."
"JISTĚ, A JÁ??? "
"ČO TY?"
"NO VŽDYŤ O MĚ VLASTNĚ VUBEC NEJDE, ŽE?! TAKOVEJCH HUSIČEK MUŽEŠ MÍT KOLIK CHCEŠ, VIĎ?!"
"ČO TO TÁRAŠ?!"
Emoce prostě vybuchy a my na sebe ještě chvíli křičeli. Chytla jsem bundu a bouchla dveřma. Až chladný vzduch mě venku probral a já se zádama svezla o venkovní dveře. I přes usedavý pláč jsem slyšela, jak se dveře za chvíli otevřely a cítila jsem, jak mě čísi ruce zvedají na nohy.
"POJĎ HORE, VRÁŤ SA, PROSÍM." slyšela jsem Mirův prosebný hlas. Stál tam jen v bundě a boxerkách. Vzal mě za ruku a já se nechala odvést zpátky. Sedli jsme si na sedačku a mlčeli. Dívala jsem se do země a v hlavě měla zmatek.
"NEHNEVAJ SA." řekl po chvíli Miro.
"NE, TY PROMIŇ." snažila jsem taky o omluvu a podívala se na něj. Vzal mi hlavu do dlaní a chvíli se mi díval do očí.
"BLÁZÍNOK, JÁ ŤA MÁM RÁD."
"JÁ TEBE, MOC." objala jsem ho kolem krku a tentokrát už jsem se jeho polibkům nebránila a zcela se oddala jeho něžným dotekům a nechala se dovést až navrchol naší lásky. V objetí jsme pak vyčerpáním a po probdělé noci usnuli. Když jsme se vzbudili už bylo dost odpoledne a o svá práva se hlásil i žaludek.
"NIČ TU NIE JE, ZÁJDEME NA JEDLO." rozhodl Miro. Nakonec to ale dopadlo tak, že Miro jídlo objednal a mi zůstali ještě dlouho v posteli.
Čas ale neuprosně běžel a Miro se musel chystat na dalekou cestu.
"MÁM ŤA RÁD MOJA, VER MI, PROSÍM, BUDEME SI PÍSAŤ, VOLAŤ, VRÁTÍM SA AKO TO LEN POJDE. POČKÁŠ MA, VŠAK?" řekl mi při loučení a já mu to slíbila.
















kolikpak těch konců ještě asi bude......