
"MŮŽEME SI PROMLUVIT?!" zeptal se mě zvýšeným hlasem můj muž a já kývla. Jen co se za námi zavřely dveře od pokoje, pevně mi sevřel loket.
"TO MYSLÍŠ VÁŽNĚ, TOHLETO?!" zasyčel.
"CO JAKO?! A PUSŤ MĚ! BOLÍ TO!" snažila jsem se mu vycuknout.
"COOO???! TO, ŽE TO CELOU DOBU TÁHNEŠ S TÍMHLE..." Vrhla jsem na něj pohled a konečně svůj loket vytrhla ze sevření.
"O CO TI JDE?!" nechtěla jsem si tentokrát nechat nic líbit.
"O CO?! ŽE ZE MĚ DĚLÁŠ IDIOTA!!!" přestával se můj muž ovládat.
"JAKÝHO IDIOTA?! UŽ MEZI NÁMA DÁVNO NIC NENÍ! CO ODE MĚ CHCEŠ?!" snažila jsem se svuj hlas ovládat.
"NENÍ TI TO TRAPNÝ??!! KOLIK MU JE, DVACET?!" šílel vzteky muj muž.
"TO NENÍ DŮLEŽITÝ! NECHCI SE S TEBOU HÁDAT, NECH MĚ BEJT!"
Naše výměna názorů trvala ještě nějakou chvíli, ale nakonec manžel praštil dveřma a se slovami, že jsem kurva, odešel do vedlejšího pokoje. Sedla jsem si na postel a rozbrečela se, takhle to opravdu dál nešlo.
Od Mira mi ještě v noci došla SMS, že dojeli v pořádku a že až bude druhý den na cestě zpět, zavolá mi, a sejdeme se buď u něho doma, nebo mě prostě někde naloží.
Ráno jsem se vzbudila a potichu vylezla z pokoje. Manžel byl v práci, ale čekalo mě ještě setkání s mamkou. Seděla v pokoji a jen koukala do prázdna.
"MAMI," pootevřela jsem dveře. Zvedla oči, ale její pohled byl docela jiný než den předtím, byl smutný. Sedla jsem si k ní na bobek a podívala se jí do očí. "NEZLOB SE NA MĚ, PROSIM TĚ. JÁ UŽ PROSTĚ MÁM RÁDA NĚKOHO JINÝHO." řekla jsem jí.
"BUDEŠ LITOVAT, JE MLADEJ." řekla tiše.
"MOŽNÁ, ALE JÁ HO MILUJU, PROMIŇ."
"OMLOUVAT SE BUDEŠ O POKOJ VEDLE, UVIDÍŠ." řekla mi a já se měla raději k odchodu. Zazvonil mi telefon, volal Miro, že prý pro mě přijede. Raději jsem se s ním domluvila, že mě nabere do auta o pár ulic dál a odešla z bytu. Miro si znova přesedl ke mně na zadní sedadlo a Honza nás odvezl k němu domu. Celou cestu nikdo nepromluvil a já si všimla, že Miro má zvláštně lesklé a smutné oči.
"CO JE S TEBOU?" zeptala jsem se ho, když jsme v bytě osaměli.
"NIČ, MOJA, NIČ." a objal mě. Bylo to divné. Cítila jsem, že se něco děje, že tohle není ten Miro, který mě včera líbal a objímal.
"MIRUŠKO, CO JE?" zeptala jsem se ho znova. Vzal mě kolem ramen a posadil na gauč, měla jsem obrovský strach a cítila jsem, že přijde něco bolavého.
"VIEM TO UŽ DLHŠIE, NO NEHOVORIL SOM O TOM, NIČ NEBOLO ISTÉ." mluvil v hádankách a já na něj zírala se strachem v očích.
"CO SE DĚJE, PROSÍM..." chtělo se mi plakat.
"O DVA DNY ODCHÁZDZAM. NA DVA, TRI, PEŤ...DESAŤ MESICOV....NEVIEM."
"COŽEEEE...KAM...." ztrácela jsem dech.
"ĎALEKO. DO ČÍNY AJ INÝCH STÁTOV." řekl polohlasem.
"COOO?! TO SI DĚLÁŠ SRANDU!" už jsem se neudržela a doslova vykřikla. Zoufalství se mnou lomcovalo a slzy už jsem se ani nesnažila zadržet. "PROOOČ?!!" křičela jsem, a když se mě Miro snažil obejmout a přitáhnout k sobe, bušila jsem do něj pěstma a přes zajíkavý pláč nemohla mluvit. Nakonec mě přemohl a pevně k sobě přitiskl.
"MUSIM, MUSÍM. JE TO ZMLUVA." snažil se, abych ho alespoň trochu vnímala, podívala jsem se na něj uplakanýma očima a ty jeho se taky leskly. "JA SA VRÁTÍM, VRÁTÍM SA." snažil se mě uchlácholit.
Tu noc jsem mu proplakala v náručí. Uvidím ho ještě někdy??????...........
















Jéé, ty pokračuješ Pupi?