
Název: Vek je iba číslo - II. řada - 1.část
Autor: PUPČA
Silvestra jsme tedy strávili každý zvlášť. Já pracovala a Miro v podstatě taky. Já šla do práce i 1.1. a Miro se měl toho dne v noci vrátit do Prahy. Už jsem se nemohla dočkat 2. ledna, až budu mít volno, a ráno ho překvapím v našem hnízdečku lásky, zachumlaného v pelíšku. Osud chtěl ale bohužel jinak. 2. ráno jsem se vzbudila, a na telefonu uviděla devět zmeškaných hovoru odemne z práce a hned jsem věděla, která bije, kolega dal výpověd, byl tam týden, doslova 5 dní a chtělo se na něm, "na chudáčkovi", aby po sobě uklízel jako každý. Takže mi nezbylo nic jiného, než místo k Mirovi do pelíšku, vyrazit do práce. Cestou jsem mu ještě napsala zprávu, co se stalo a doufala, že ho sms-ka neprobudí, když skoro celou noc cestoval. Měli jsme v plánu, že oslavíme ty moje narozeniny a tak jsem se musela na dárek těšit ještě o něco déle.
Do práce jsem dojela trochu později než obvykle, a tak jsem si musela s přípravou pospíšit. Spěchala jsem tak, že se mi chvílemi zatočila hlava, ale přičítala jsem to tomu, že jsem se taky moc nevyspala. Ještě jsem v noci seděla u PC v bláhovém domnění, že budu mát následující den volno. Bylo docela hodně práce a tak jsem se celý den nezastavila, cítila jsem se hrozně unavená, ale tak moc jsem se těšila na večer, až se uvidím s Mirem, že jsem to ani moc nepřipouštěla.
Když už se konečně blížilo "padla", čas se vlekl a čím víc jsem se těšil,a o to víc to neutíkalo. S Mirem jsem byla domluvená, že pro mě přijede a já už se ho nemohla dočkat. Konečně jsem se mohla jít osprchovat a převlíknout. Přes tekoucí vodu ve sprše jsem uslyšela jak mi pípla zpráva.
ZLATKO, PRÍDE PRE TEBA TAXIK, PRIVEZIE MI ŤA, BOZKÁM. VODIČ SA VOLÁ JOSEF.
Chvíli jsem koukala a musela si to přečíst ještě jednou. "PROČ?" řikala jsem si a hlavou se mi honily různé myšlenky. Nepřišla jsem na nic, krom toho, že Miro už se asi napil nějakého toho alkoholu, nebo je prostě po té cestě ještě unavený. Vyšla jsem tedy trochu nejistě z práce, ale stál tam jen jeden jediný taxík a tak jsem k němu zamířila.
"JMENUJI SE JOSEF A POSÍLÁ MĚ PAN ŠMAJDA." řekl řidič strojeně a já získala pocit bezpečí a nasedla k němu na přední sedadlo. Auto se rozjelo a já brzo poznala, že mě ale neveze k Mirovi domu, ale někam uplně jinam, takže jsem opět trochu znejistěla a seděla jak na trní. Když auto zastavilo a řidič mi otevřel dveře se slovy:
Do práce jsem dojela trochu později než obvykle, a tak jsem si musela s přípravou pospíšit. Spěchala jsem tak, že se mi chvílemi zatočila hlava, ale přičítala jsem to tomu, že jsem se taky moc nevyspala. Ještě jsem v noci seděla u PC v bláhovém domnění, že budu mát následující den volno. Bylo docela hodně práce a tak jsem se celý den nezastavila, cítila jsem se hrozně unavená, ale tak moc jsem se těšila na večer, až se uvidím s Mirem, že jsem to ani moc nepřipouštěla.
Když už se konečně blížilo "padla", čas se vlekl a čím víc jsem se těšil,a o to víc to neutíkalo. S Mirem jsem byla domluvená, že pro mě přijede a já už se ho nemohla dočkat. Konečně jsem se mohla jít osprchovat a převlíknout. Přes tekoucí vodu ve sprše jsem uslyšela jak mi pípla zpráva.
ZLATKO, PRÍDE PRE TEBA TAXIK, PRIVEZIE MI ŤA, BOZKÁM. VODIČ SA VOLÁ JOSEF.
Chvíli jsem koukala a musela si to přečíst ještě jednou. "PROČ?" řikala jsem si a hlavou se mi honily různé myšlenky. Nepřišla jsem na nic, krom toho, že Miro už se asi napil nějakého toho alkoholu, nebo je prostě po té cestě ještě unavený. Vyšla jsem tedy trochu nejistě z práce, ale stál tam jen jeden jediný taxík a tak jsem k němu zamířila.
"JMENUJI SE JOSEF A POSÍLÁ MĚ PAN ŠMAJDA." řekl řidič strojeně a já získala pocit bezpečí a nasedla k němu na přední sedadlo. Auto se rozjelo a já brzo poznala, že mě ale neveze k Mirovi domu, ale někam uplně jinam, takže jsem opět trochu znejistěla a seděla jak na trní. Když auto zastavilo a řidič mi otevřel dveře se slovy:
"PROSÍM....ODVEDU VÁS." byla jsem pořád v rozpacích, ale následovala jsem ho a najednou mi to došlo.
"NO JASNĚ." říkala jsem si. "TADY TO ZNÁM."
Když mě pan řidič vyvedl po krátkých schodech a otevřel dveře bárečku, kde v přítmý stál Miro v černé košili, blonďaté vlasy mu zářily, v ruce držel kytku, jakousi krabičku a s nádherným úsměvem ke mně vykročil, byla jsem v sedmém nebi.
"VŠETKO NAJLEPŠIE K NARODENINÁM, DIEVČATKO MOJE." podal mi kytku a krabičku, objal mě a dal nádhernou pusu se slovy: "TU SME SA ZOZNÁMILI, PAMETÁŠ?" Podlamovaly se mi kolena.
"JAK BYCH MOHLA ZAPOMENOUT, LÁSKO MOJE." měla jsem slzy na krajíčku.
Miro mě odvedl k nádherně prostřenému stolečku a já si teprve ted všimla, že tam jsme kromě jedné servírky sami.
Na stole už byla připravená váza. Miro mi něžně z ruky kytku vzal, a dal do vázy. Pořád jsem ještě svírala onu krabičku a polykala slzy štěstí. Miro si sedl naprpoti mě a chytil za ruku s krabičkou. Podívala jsem se na ni. Dostala jsem parfém, po kterém jsem tak moc toužila a jehož vůně mě učarovala.
"JEŽIŠ, MIRO, DĚKUJU!" slova se mi zadrhávala jako tenkrát když jsme se tu viděli poprvé...
"VŠETKO NAJLEPŠIE K NARODENINÁM, DIEVČATKO MOJE." podal mi kytku a krabičku, objal mě a dal nádhernou pusu se slovy: "TU SME SA ZOZNÁMILI, PAMETÁŠ?" Podlamovaly se mi kolena.
"JAK BYCH MOHLA ZAPOMENOUT, LÁSKO MOJE." měla jsem slzy na krajíčku.
Miro mě odvedl k nádherně prostřenému stolečku a já si teprve ted všimla, že tam jsme kromě jedné servírky sami.
Na stole už byla připravená váza. Miro mi něžně z ruky kytku vzal, a dal do vázy. Pořád jsem ještě svírala onu krabičku a polykala slzy štěstí. Miro si sedl naprpoti mě a chytil za ruku s krabičkou. Podívala jsem se na ni. Dostala jsem parfém, po kterém jsem tak moc toužila a jehož vůně mě učarovala.
"JEŽIŠ, MIRO, DĚKUJU!" slova se mi zadrhávala jako tenkrát když jsme se tu viděli poprvé...
















Super :-) jéé :-)