
Když jsme dorazili do klubu, už tam bylo dost lidí a tak jsem se vmísila do davu a čekala na začátek. Koncert byl super, Miro lidi dostal do varu, holky odzpívaly snad všechny písničky s ním, a nakonec pár písni přidal. Prostě se to nádherně vyvedlo a já měla radost, jaký má úspěch.
Jako po každém koncertě byla autogramiáda a nezbytné focení s fanynkami. A nastal čas na naši oblíbenou hru. Stoupla jsem si mezi čekající děvčata a pomalu se posunovala ke své lásce.
"Vyfotíš mě s ním, viď?" škemrala jsem u kamarádky a vrazila jí do ruky foták, ochotou moc neoplývala, ale nakonec si stoupla do davu se mnou. Za chvíli jí to ale přestalo bavit a když viděla, že roli fotografa zastává Mirův věrný ochránce, už se jí tam stát nechtělo. Nevadilo mi to, už jsem byla docela blízko a když mě Miro zblejsknul mezi fanynkami, jen mu zajiskřily očíčka. Konečně jsem byla na řadě a vykročila k němu.
"PETRUŠKA, AHOOOOJ." rozpřáhl ruce. Objala jsem ho a ucitila jeho dech ve svých vlasech, stoupla jsem si na špičky a protože tam byl hlahol, musela jsem mu křičet přímo do ucha.
"AHOOOJ."
"OSTANEŠ TU, VŠAK?" sklonil se k mému uchu, tak strašně ráda bych kývla, ale nemohla jsem. Musela jsem zpátky, šla jsem do práce. Otočili jsme se zády k davu fanynek a objali se a ochránce nastavil foták. Miro se ke mně ještě sklonil.
"VŠETKO NAJLEPŠIE PRAJEM, MÁM PRE TEBA DARČEK." přál mi Miro k narozeninám, které jsem v těchto dnech měla. Kolikté, na to netroufám pomyslet. A zády k holkám jsem dostala pusu, alespoň takovou tu "obyčejnou". Mezi tím cvaknul foťák a já už musela jít a nezdržovat "regulérní fanynky". Ještě jsme se na sebe podívali a já ho na rozloučenou pohladila po tváři. Svezla jsem se na židli a bylo mi smutno, že tam nemužu zůstat. Pozorovala jsem ho při podepisování a focení a Miro si občas neodpustil nejaký ten "ksichtíček", až se mu pár fotek děvčatum povedlo pokazit, ale nic si z toho nedělal, smál se a já taky. Když se autogramiáda chýlila ke konci a všichni se chystali k velké společné fotografii, ještě jednou jsme se na sebe podívali a já musela na autobus. Tak ráda bych tam bývala zůstala, ale nešlo to. Byla jsem ale šťastná, že jsem ho alespoň chviličku viděla a říkala si, že nás nádherné společné chvilky ještě čekají. Vzaly jsme s kamarádkou nohy na ramena a pospíchaly na autobus, který nám v 1h po půlnoci jel. Málem jsme ho nestihly, nějak jsme se špatně informovaly, kdeže vlastně to nádraží je a šly jsme uplně někam jinam a já už si v duchu říkala.
Stýskalo se mi, věděla jsem, že se uvidíme až v lednu. Miro měl program a já musela na SILVESTRA do práce a už ted mi bylo neskutečně smutno...............
















Ahoj, nechtěla by sem přihlásit u mě na blogu do soutěže? Je to fotografická soutěž :)