
Název: Vek je iba číslo - BONUS 3
Autor: PUPČA
Vzkaz od autorky: Přiznám se, že jsem byla pevně rozhodnutá, že už nenapíšu ani řádku po tom, co se u mé povídky vždy strhlo ,ale nakonec jsem si řekla proč né? Vždyť je to jen pohádka. :)
Naposledy jsem po hrátkách a řádění s Mirem v malém soukromém bazénku vyčerpáním usínala na jeho oblíbeném gauči, zatímco on připravoval v kuchyni něco na zub. Asi jsem opravdu zabrala, protože mě vzbudil až něžný polibek na tvář a Mirův šeptající hlas.
"ZLATKO, VSTÁVAJ, JEDLO JE HOTOVÉ." Líně jsem se protáhla a snažila se přinutit víčka k rozlepení. Mžourala jsem na jeho hezkou tvář, která se ke mě skláněla a nastavila ústa k polibku.
"TAK VSTÁVAJ." dostala jsem jenom tak letmý dotek rtů. Trošičku mě to rozladilo, čekala jsem vášeň a tak dřív, než se Miro stihl zase narovnat, jsem ho chytila kolem krku a přitáhla ho k sobě.
"DEJ MI PUSU." žadonila jsem. Miro se usmál a přitiskl svoje rty na mé, teď už mnohem silněji. Pootevřela jsem usta a čekala víc.
"TAK ŠUP, VSTÁVAJ, LEBO TO BUDE STUDENÉ." Byl Miro nekompromisní a evidentně se chtěl pochlubit svým kuchařským uměním. Neochotně jsem tedy vstala a šla ke stolu, abych se podívala, co že to vlastně vyrobil. Musela jsem uznat, že to vypadalo moc hezky. Bramborové placičky se zeleninou, nádherně voněly jakýmsi kořením, které jsem ani neznala. Uprostřed stolu mísa s čerstvým ovocem, převládal samostřejmě jeho oblíbený banán a avokádo a já si uvědomila, že mám hlad a s chutí se do jídla pustila.
Po jídle Miro sklidil ze stolu a já se opět chystala svalit na jeho oblíbený gauč, jen jsem dopadla, už mě za ruce tahal zase na nohy.
"NIE, NIE, ŽIADNE TAKÉ, POJDEME SA PEKNĚ PREJSŤ."
"NE!" protestovala jsem, ale jakmile se jednou Miro k něčemu rozhodne, málokdy z toho ustoupí, a tak mi nezbylo, než si vzít bundu a vyrazit do sychravého počasí.
Venku už byla tma, Miro nasadil čepici, pod kterou schoval svoje blonďaté lokny. Vyrazily jsme do nedalekého velkého parku. Vedli jsme se za ruku a já musím uznat, že studený a čerstvý vuduch mě dokonale probral a v jeho blízkosti mi bylo moc hezky.
"TUTO OBVYKLE BEHÁVAM." pronesl jen tak mimochodem.
"NO, TO DOUFÁM PO MNĚ CHTÍT NEBUDEŠ, LEDA BYS MĚ CHTĚL ZABÍT."
"DÁME PRETEKY." zasmál se, rozběhl se a na mě šly mrákoty, hlavou mi jako blesk proběhla jediná myšlenka... vidíš ty stařeno, dvacítka by běžela s ním...... Miro se po pár metrech zastavil, otočil se a rozpřáhl ruce.
"PETRUŠKA, POBEŽ." a tak jsem chtě nechtě musela popoběhnout, smál se a pár rychlými kroky mi šel naproti, chytil mě do náruče a já... Pokolikáté??? Po čtvrté??? ... uslyšela ty nejkrásnější slova v životě.
"ZLATKO, VSTÁVAJ, JEDLO JE HOTOVÉ." Líně jsem se protáhla a snažila se přinutit víčka k rozlepení. Mžourala jsem na jeho hezkou tvář, která se ke mě skláněla a nastavila ústa k polibku.
"TAK VSTÁVAJ." dostala jsem jenom tak letmý dotek rtů. Trošičku mě to rozladilo, čekala jsem vášeň a tak dřív, než se Miro stihl zase narovnat, jsem ho chytila kolem krku a přitáhla ho k sobě.
"DEJ MI PUSU." žadonila jsem. Miro se usmál a přitiskl svoje rty na mé, teď už mnohem silněji. Pootevřela jsem usta a čekala víc.
"TAK ŠUP, VSTÁVAJ, LEBO TO BUDE STUDENÉ." Byl Miro nekompromisní a evidentně se chtěl pochlubit svým kuchařským uměním. Neochotně jsem tedy vstala a šla ke stolu, abych se podívala, co že to vlastně vyrobil. Musela jsem uznat, že to vypadalo moc hezky. Bramborové placičky se zeleninou, nádherně voněly jakýmsi kořením, které jsem ani neznala. Uprostřed stolu mísa s čerstvým ovocem, převládal samostřejmě jeho oblíbený banán a avokádo a já si uvědomila, že mám hlad a s chutí se do jídla pustila.
Po jídle Miro sklidil ze stolu a já se opět chystala svalit na jeho oblíbený gauč, jen jsem dopadla, už mě za ruce tahal zase na nohy.
"NIE, NIE, ŽIADNE TAKÉ, POJDEME SA PEKNĚ PREJSŤ."
"NE!" protestovala jsem, ale jakmile se jednou Miro k něčemu rozhodne, málokdy z toho ustoupí, a tak mi nezbylo, než si vzít bundu a vyrazit do sychravého počasí.
Venku už byla tma, Miro nasadil čepici, pod kterou schoval svoje blonďaté lokny. Vyrazily jsme do nedalekého velkého parku. Vedli jsme se za ruku a já musím uznat, že studený a čerstvý vuduch mě dokonale probral a v jeho blízkosti mi bylo moc hezky.
"TUTO OBVYKLE BEHÁVAM." pronesl jen tak mimochodem.
"NO, TO DOUFÁM PO MNĚ CHTÍT NEBUDEŠ, LEDA BYS MĚ CHTĚL ZABÍT."
"DÁME PRETEKY." zasmál se, rozběhl se a na mě šly mrákoty, hlavou mi jako blesk proběhla jediná myšlenka... vidíš ty stařeno, dvacítka by běžela s ním...... Miro se po pár metrech zastavil, otočil se a rozpřáhl ruce.
"PETRUŠKA, POBEŽ." a tak jsem chtě nechtě musela popoběhnout, smál se a pár rychlými kroky mi šel naproti, chytil mě do náruče a já... Pokolikáté??? Po čtvrté??? ... uslyšela ty nejkrásnější slova v životě.
"MÁM ŤA RÁD.".........
















Tak co, budeš ještě pokračovat Pupčo? ;)