
Název: Útěk - 7. část
Autor: rosemaid-girl
Vzkaz od autorky: možná se vám to bude zdát spíš jako o TP než o RD, ale věřte, že je to pouze u těchto dílů. Dále se tam TP skoro neobjeví... :)
Ještě naposledy jsem věnovala pohled jeho bledé tváři a se smíšenými pocity jsem vyrazila ven z nemocnice. Pokud se budu lépe cítit já tak i on? Ale já se necítím dobře, když jsem sama! A teď jediný Roman ví, co prožívám. No není to trošku paradox? Když budu s Romanem a nebudu myslet na to, kdo to mohl Áďovi udělat, tak mi bude líp. Ale dneska mu volat nebudu, když jsme domluveni až na zítřek. Plahočila jsem se ulicemi a najednou jsem si všimla, že mě nohy donesly až před policejní stanici. Aspoň se zajdu zeptat, jestli nemají něco nového k případu... vstoupila jsem do prostředí plného uspěchaným strážců zákona a každý lítal někam jinam. Když si mě jeden konečně všiml, popadl mě za paži a dovedl mě až k veliteli.
"Dobrý den, měla jsem cestu kolem a tak jsem se chtěla zeptat, jestli není v případu něco nového." Oznámila jsem mu a on si odkašlal.
"No, slečno zrovna jsme vám chtěli volat. Máme totiž pár podezřelých a zajímá nás, zda některého z nich neznáte." Podal mi stožek fotografií a já si jednu po druhé zkoumavě prohlížela. Už jsem byla skoro u konce a žádný z mužů na fotkách mi nic neříkal, ale někteří byli teda dost odporní..:/ např. jeden byl potetovaný, na palici naraženou kšiltovku, hnusný křivý nos a ani nebyl oholený.. no fuj. Ale předposlední fotka! Ne, to není možný! To určitě nebyl on! Rychle jsem ji strčila do spodu hromádky a prohlídla si tu poslední fotku. Toho jsem taky neznala...
"Je mi líto, ale nikoho z nich neznám." zalhala jsem. Ještě, že jsem herečka a dokážu to skrýt..
"Dobře, tak nevadí. A jste si jistá? Nikdo z nich vám nic neříká?" Ježiši! Vždyť už jsem to řekla! Co ještě chce!
"Ne, opravdu jsem žádného z nich nikdy neviděla." Potvrdila jsem svou předchozí odpověď.
"Dobře, tak můžete jít..." zvedala jsem se k odchodu, ale do mysli mi vplula ještě jedna myšlenka.
"A jak jste vlastně vybrali ty chlápky?"
"Podle písma na lístečku a stylu, jakým se podepisovali. Nechali jsme to prozkoumat grafologem. A proč vás to zajímá?"
"Jen tak, nashledanou." Vím, že by se nemělo lhát. A policii už vůbec ne! Ale teď nemůžu říct, že vím, kdo byl na tom obrázku a že ho znám dobře! ANI VÁM NE! :P ;)
Dovlekla jsem se domů a s hlavou plnou nesmyslných myšlenek se usadila na sedačce. Asi bych měla Romanovi zavolat, on bude rád a já to musím někomu říct! Zašla jsem do kuchyně ulovit něco na zub, ale nic moc tam nebylo.. asi bych měla zítra zajít na nákup.. :/ vzala jsem si jenom jogurt a popadla mobil, abych mu konečně zavolala. Hned po prvním pípnutí to zvedl.
"Čopak Chrisee? Už to bezo mňa nevieš vydržať?" zasmál se.
"Hele, nepředváděj se před klukama! A radši poslouchej! Do půl hodiny budeš před barákem a řekni ostatním, ať jdou domů a nevylízají! Jasný?!" rozkázala jsem.
"Jo jasné, ale prečo..?!"
"To ti řeknu až sem dorazíš jo? A pohni!" skočila jsem mu do řeči.
"Už letím!" oznámil mi a zavěsil. Zavolala jsem pro jistotu i Mirovi, aby nikam nechodili.. bála jsem se o všechny. A o Áďu taky, ale v nemocnici mu snad nic nehrozí.. kromě toho jejich odporného jídla. Dostala jsem z toho hlad a tak jsem objednala pizzu. Usadila jsem se na sedačce a zapla televizi. Za čtvrt hodiny někdo zvonil u dveří. Letěla jsem otevřít. Byl to jenom poslíček s pizzou. Skočila jsem si pro peněženku a vzala si svoji pizzu. Celou dobu si mě ten poslíček tak divně prohlížel.. nechápu proč... někoho mi připomínal, ale za boha jsem si nemohla vzpomenout koho! Znovu jsem se uvelebila na sedačce a čekala na Romana, než se milostivě dostaví. Za deset minut se netrpělivě zavěsil na zvonek. Vystřelila jsem z obýváku a letěla otevřít, div jsem se nepřerazila.
"No sláva!" padla jsem mu kolem krku.
"To je lásky na jedného človeka..." zasmál se.
"Pojď dovnitř." zatáhla jsem ho za rukáv.
"Tak čo sa stalo také súrné, že si mi volala?" vyptával se.
"Poslal si kluky domů?" ujišťovala jsem se.
"Áno, ale.."
"Dobře, tak pojď" skočila jsem mu do řeči a táhla jsem ho do obýváku. S nechápavým výrazem zakotvil v křesle.
"Tak povieš mi to alebo nie?" otázal se netrpělivě.
"Jo, poslouchej! Šla jsem z nemocnice a vzala jsem to kolem policie, abych se zeptala co je novýho. A oni, že už mají pár podezřelých. Tak mi ukázali fotky a nikdo mi nic neříkal až na..." sevřelo se mi hrdlo a nemohla jsem to vyslovit...
"Až na? Čo sa stalo?" vyptával se. A já mu nemohla odpovědět..
"Na- na jedné z nich byl...byl tam Igor.." oznámila jsem mu a sklopila hlavu. Úplně ztuhl, nevěděl co říct a ani se mu nedivím..
"Povedala si im to? Že ho poznáš?" zeptal se váhavě asi po 10 minutách hrobového ticha.
"Ne, nemohla jsem..." pípla jsem.
"Dobre.. ale čo- čo budeme robit?" bezmocně rozhodil rukama.
"Já nevím... musíme něco vymyslet."
"Hej to bysme mali.." podepřel si dlaněmi hlavu a přemýšlel "asi by som mal isť.." vyhrkl najednou a začal se zvedat.
"Ne!" zastavila jsem ho. "Proč? Kam bys chodil? A navíc.. já tady nechci být sama.. Ale nějak mi to nejde do hlavy.. nikdy nebyl agresivní, usmíval se na všechny strany.. to nemohl být on.."
"Prial by som si to.. aby to nebol on, ale zrazu si niesom taký istý.. keby sa ma na to niekto opýtal pred rokom tak sa mu vysmejem a pošlem vieš kam.." odmlčel se. "Neviem, prečo nad tím vôbec premýšlame! Mali bysme za ním zajsť a na rovinu sa ho opýtať!" navrhl.
"Jo jasně, ty seš sebevrah? Jestli to byl on tak jsme jeho další cíl a hned potom i Adam!" vykřikla jsem na něj.
"Ale to nebol on! Ja tomu proste neverím!" protestoval.
"Dobře, když si tak přesvědčený, tak za ním jdi! Nech se zabít, proč taky ne? Jenom přijdu o další milovanou osobu! Ale to přece nic není!" Moji rodiče totiž umřeli před rokem, když letěli služebně do Německa. Tenkrát, mě z toho vytáhl Adam, protože, asi měsíc před tím jsme se s Romanem rozešli. A teď Adam leží v nemocnici a nemám nikoho kromě znovu nalezeného Romči a on se chce nechat zabít? Beze slova se zvedl z křesla a rozběhl se ven. Okamžitě jsem se rozběhla za ním.
"Zbláznil ses? Ty tam jako fakt chceš jít?" zakřičela jsem za ním do tmy.
"Áno lebo to chcem vedieť!"
"A to nemůžeš počkat ty dva dny, než ho probudí?!"
"Nie!" řekl potišeji a přistoupil ke mně. Objal mě a vtiskl pusu do vlasů, potom se otočil a pelášil pryč. Sakra! Proč mě nikdy neposlechne, tvrdohlavec jeden! Zašla jsem zpět do domu a práskla dveřmi! Půjdu zpět do nemocnice! Jestli to byl Igor, tak se tam objeví a já mu Adama nenechám na pospas! Rychle jsem se převlekla, naskočila do auta a vystartovala do nemocnice.
















Víc o TP? Si to po sobě přečti. Jako mně se ta povídka líbí, strašně moc. Ale myslím si, že je docela nefér na blogu o Mirovi a kapele propagovat Paranoid. Ty si posílejte jinde. To je docela dobrá obklika. Udělat, že člen RD je jakoby v nemocnici a místo toho jsou hlavní aktéři TP. Co si budeme povídat... možná by bylo dobrý to zvážit a pozměnit role.