
Název: Útěk - 10. část
Autor: rosemaid-girl
"Konečne doma!" zaradoval se, když jsme překročili práh našeho domu.
"Teď už můžeme zase být pořád spolu!" cvrnkla jsem ho do nosu a ruku v ruce jsme pokračovali do kuchyně. "Co by sis dal na oběd?"
"Čokolvek, len nie to nechutné nemocničné jedlo!" zašklebil se.
"Dobře." zasmála jsem se. "Podívám se, co tady máme..." Otevřela jsem ledničku a k mému údivu byla celkem plná... no jo, vlastně! Miro říkal, že se tady stavoval! "Hm.. takže řízek, steak nebo špagety?" zeptala jsem se.
"Rezeň prosím!" zaškemral.
"Ok a co k němu salát, nebo brambory?"
"Zemiaky postačia.."
"Tak jo." připadala jsem si trochu jako číšnice, která ze zákazníka páčí objednávku, ještě jsem se měla zeptat, jestli nechce něco k pití.. :D.
Když jsem dodělala oběd a taky jsme ho snědli, usídlili jsme se v obýváku a dívali se na Simpsnovi ve filmu. To nás snad nikdy neomrzí. Ale v půlce filmu byly mimořádné zprávy.
"Dnes ve 4 hodiny odpoledne uprchl z vězení Miroslav Bitomsky, který zde byl vězněn za pokus o vraždu. Upozorňujeme občany města Brna a okolí, aby ve večerních hodinách raději nevycházeli ze svých příbytků..." Oznamovala hlasatelka televizních novin. Dále jsem už nic neslyšela, protože se se mnou zatočil svět. Kdybych neseděla na sedačce tak sebou prásknu o zem... cítila jsem jak mě Adam chytil za ruku.
"Miláčik, si v poriadku?" zeptal se roztřeseným hlasem.
"Zatím jo... ale jestli z tadyma nevypadnem, tak nebude v pořádku nic!" rozkřikla jsem se a uslyšela jsem, jak mi zvoní mobil.
"Ano?" zvedla jsem ho nepřítomně.
"Kristýnka! Ste v poriadku? Mali sme strach, keď sme ho viděli v televízii."
"Jo zatím jo, ale vůbec nevím co dělat.."
"Vieš čo? O hodinu prídite do skušobne, zatial ahoj."
"Jo dobře, ahoj." řekla jsem už do hluchého telefonu.
"Kto to bol?" strachoval se Adámek.
"Miro. Říkal, abysme za hodinu přišli do zkušebny."
"Prečo?"
"Ani nevím... ale třeba aspoň něco vymyslíme..." Přikývl. Skoro celou hodinu jsme jen tak seděli a nic neříkali. Potom jsme se šli obout a oblíct bundy. Rychle jsme vběhli do garáže a naskočili do auta. Nepochybovala jsem o tom, že se tady ten hnusák objeví, takže jsem jela, co nejrychleji mi to provoz na silnici dovoloval. Za deset minut jsme byli před zkušebnou. U dveří stál jeden z bodyguardů a obhlížel okolí. Rychle jsme se přesunuli do zkušebny, kde na nás čekali všichni kluci.
"Takže tu máte letenky do LA! Zariadil som vám tam bývanie u jednoho kamarata, bude na vás čakať na letisku. A..." vybalil na nás Miro hned, jak jsme tam vkročili.
"Počkej! Nechej nás to trochu vstřebat!" zastavila jsem Mirovo řečnění. "Takže my máme letět do LA? Zbláznil ses?"
"Chcem aby ste boli v bezpečí a to tu nie ide!"
"Možno má Miro pravdu Chresee, viem, že je to daleko a nikoho tam nepoznáme, ale možno tam budeme v bezpečí... nechcem, aby ti niečo urobil."
"Já taky nechci, aby ti ublížil, ale letět do Ameriky? To je zásadní změna, nedá se to rozhodnout za pár minut!"
"Ale teraz moc času nemáme, vieš!" upozornil mě.
"Já vím... ale já tam nechci jet! Nechci odejít od vás, kluci! Ste jako naše rodina! Co když ublíží vám? To bych nepřežila! Nikam nepojedu, jestli nepojedete taky!"
"S tým súhlasím! Bez vás nikam nejdeme!" vzal mě Áďa okolo pasu.
"Ale..." chtěl něco namítnout Jaro, ale Adam mu skočil do řeči
"Už sme niečo povedali! Bez vás nikam nieideme!" rozhodl Áďa.
"Tak dobre, aspoň sa budeme mocť aj naďalej venovať hudbe spoločne!" dohodli se po společné poradě kluci. "Takže zajtra o 11 pred lietiskom, s vami pošlem jednoho z bodyguárdov!" ukázal na mě a Áďu. "A s nami pojde ten druhý. Keby niečo, volajte! Kedykolvek! No ja eště zavolám na lietisko, či nám dovolia vziať cez hranice nástroje.... a vy už choďte domov!" rozkázal Miro.
"Teď už můžeme zase být pořád spolu!" cvrnkla jsem ho do nosu a ruku v ruce jsme pokračovali do kuchyně. "Co by sis dal na oběd?"
"Čokolvek, len nie to nechutné nemocničné jedlo!" zašklebil se.
"Dobře." zasmála jsem se. "Podívám se, co tady máme..." Otevřela jsem ledničku a k mému údivu byla celkem plná... no jo, vlastně! Miro říkal, že se tady stavoval! "Hm.. takže řízek, steak nebo špagety?" zeptala jsem se.
"Rezeň prosím!" zaškemral.
"Ok a co k němu salát, nebo brambory?"
"Zemiaky postačia.."
"Tak jo." připadala jsem si trochu jako číšnice, která ze zákazníka páčí objednávku, ještě jsem se měla zeptat, jestli nechce něco k pití.. :D.
Když jsem dodělala oběd a taky jsme ho snědli, usídlili jsme se v obýváku a dívali se na Simpsnovi ve filmu. To nás snad nikdy neomrzí. Ale v půlce filmu byly mimořádné zprávy.
"Dnes ve 4 hodiny odpoledne uprchl z vězení Miroslav Bitomsky, který zde byl vězněn za pokus o vraždu. Upozorňujeme občany města Brna a okolí, aby ve večerních hodinách raději nevycházeli ze svých příbytků..." Oznamovala hlasatelka televizních novin. Dále jsem už nic neslyšela, protože se se mnou zatočil svět. Kdybych neseděla na sedačce tak sebou prásknu o zem... cítila jsem jak mě Adam chytil za ruku.
"Miláčik, si v poriadku?" zeptal se roztřeseným hlasem.
"Zatím jo... ale jestli z tadyma nevypadnem, tak nebude v pořádku nic!" rozkřikla jsem se a uslyšela jsem, jak mi zvoní mobil.
"Ano?" zvedla jsem ho nepřítomně.
"Kristýnka! Ste v poriadku? Mali sme strach, keď sme ho viděli v televízii."
"Jo zatím jo, ale vůbec nevím co dělat.."
"Vieš čo? O hodinu prídite do skušobne, zatial ahoj."
"Jo dobře, ahoj." řekla jsem už do hluchého telefonu.
"Kto to bol?" strachoval se Adámek.
"Miro. Říkal, abysme za hodinu přišli do zkušebny."
"Prečo?"
"Ani nevím... ale třeba aspoň něco vymyslíme..." Přikývl. Skoro celou hodinu jsme jen tak seděli a nic neříkali. Potom jsme se šli obout a oblíct bundy. Rychle jsme vběhli do garáže a naskočili do auta. Nepochybovala jsem o tom, že se tady ten hnusák objeví, takže jsem jela, co nejrychleji mi to provoz na silnici dovoloval. Za deset minut jsme byli před zkušebnou. U dveří stál jeden z bodyguardů a obhlížel okolí. Rychle jsme se přesunuli do zkušebny, kde na nás čekali všichni kluci.
"Takže tu máte letenky do LA! Zariadil som vám tam bývanie u jednoho kamarata, bude na vás čakať na letisku. A..." vybalil na nás Miro hned, jak jsme tam vkročili.
"Počkej! Nechej nás to trochu vstřebat!" zastavila jsem Mirovo řečnění. "Takže my máme letět do LA? Zbláznil ses?"
"Chcem aby ste boli v bezpečí a to tu nie ide!"
"Možno má Miro pravdu Chresee, viem, že je to daleko a nikoho tam nepoznáme, ale možno tam budeme v bezpečí... nechcem, aby ti niečo urobil."
"Já taky nechci, aby ti ublížil, ale letět do Ameriky? To je zásadní změna, nedá se to rozhodnout za pár minut!"
"Ale teraz moc času nemáme, vieš!" upozornil mě.
"Já vím... ale já tam nechci jet! Nechci odejít od vás, kluci! Ste jako naše rodina! Co když ublíží vám? To bych nepřežila! Nikam nepojedu, jestli nepojedete taky!"
"S tým súhlasím! Bez vás nikam nejdeme!" vzal mě Áďa okolo pasu.
"Ale..." chtěl něco namítnout Jaro, ale Adam mu skočil do řeči
"Už sme niečo povedali! Bez vás nikam nieideme!" rozhodl Áďa.
"Tak dobre, aspoň sa budeme mocť aj naďalej venovať hudbe spoločne!" dohodli se po společné poradě kluci. "Takže zajtra o 11 pred lietiskom, s vami pošlem jednoho z bodyguárdov!" ukázal na mě a Áďu. "A s nami pojde ten druhý. Keby niečo, volajte! Kedykolvek! No ja eště zavolám na lietisko, či nám dovolia vziať cez hranice nástroje.... a vy už choďte domov!" rozkázal Miro.
Vydali jsme se i s bodyguardem na cestu domů. Ten se ujal řízení, takže jsme si a Adamem sedli dozadu. Seděli jsme těsně vedle sebe a rozhlíželi jsme se po okolí, jestli náhodou někde není. Měli jsme opravdu strach. Když mu ublížil jednou, proč by to nezkusil znovu... Když zaparkoval do garáže, vystoupil jako první a šel to tady občíhnout, jestli se k nám nějak nedostal. Asi 5 minut jsme napjatě seděli v autě a čekali na znamení. Z domu nebylo nic slyšet, takže tam asi nebyl.
"Čo bysme urobili, keby tam ozaj bol?" zeptal se najednou. A já nevěděla co na to říct. Útěk! To bylo jediný rozumný řešení, které mě napadlo, ale kam? Letenky jsou až na zítřejší let a kdyby, jsme šli ke klukům, mohl by ublížit i jim...
"Nevím, vážně nevím, asi bysme někam odjeli, co nejdál..." řekla jsem potichu. Najednou jsem nadskočila a vyjekla leknutím, když někdo zaklepal na okýnko u auta. Byl to naštěstí jenom bodyguard, který nám oznámil, že dům je v pořádku. Odechla jsem si. Otevřela jsem dveře a pomalu se loudala do domu. Když jsme zapadli do ložnice, vytáhla jsem všechny kufry a tašky, co jsem našla a naskládala do nich aspoň to nejpotřebnější. Ale i tak jich bylo na hromadě 5 a byly nacpané k prasknutí. Adam to všechno pozoroval z postele a kroutil nad tím hlavou.
"No co? Děláš jako by ty tři kufry nebyly plné tvých věcí!" pokrčila jsem rameny. A posadila jsem se vedle něho. Viděla jsem, že ho trápí něco jiného, než že máme tolik kufrů.
"Co se děje?" zeptala jsem se a pohladila ho po vlasech.
"Mám strach..." povzdychl si. Tak to se od kluka často neslyší...
"Ale vždyť je před dveřmi ten bodyg..."
"Nie teraz... vlastně áno aj teraz, len... áá!" zařval a bouchl pěstmi do postele. "Bojím sa o teba, aj o chalanov, čo keď je u nich, alebo čo keď ubližuje dalším ľuďom... chcem, aby ho čo najskvôr chytili. A zatvorili do tej najstráženejšiej basy akú kedy postavili!" rozčiloval se.
"Já vím, taky si to přeju..!" povzdechla jsem si. "Myslela jsem si, že už budeme v bezpečí, když ho zavřeli a ono nic... ale zítra budeme v bezpečí, aspoň doufám.."
"No a keďže už sme tady poslednú noc..." pronesl asi po 10 minutovém tichu.
"Ano?" zeptala jsem se v očekávání.
"Tak..."
"Čo bysme urobili, keby tam ozaj bol?" zeptal se najednou. A já nevěděla co na to říct. Útěk! To bylo jediný rozumný řešení, které mě napadlo, ale kam? Letenky jsou až na zítřejší let a kdyby, jsme šli ke klukům, mohl by ublížit i jim...
"Nevím, vážně nevím, asi bysme někam odjeli, co nejdál..." řekla jsem potichu. Najednou jsem nadskočila a vyjekla leknutím, když někdo zaklepal na okýnko u auta. Byl to naštěstí jenom bodyguard, který nám oznámil, že dům je v pořádku. Odechla jsem si. Otevřela jsem dveře a pomalu se loudala do domu. Když jsme zapadli do ložnice, vytáhla jsem všechny kufry a tašky, co jsem našla a naskládala do nich aspoň to nejpotřebnější. Ale i tak jich bylo na hromadě 5 a byly nacpané k prasknutí. Adam to všechno pozoroval z postele a kroutil nad tím hlavou.
"No co? Děláš jako by ty tři kufry nebyly plné tvých věcí!" pokrčila jsem rameny. A posadila jsem se vedle něho. Viděla jsem, že ho trápí něco jiného, než že máme tolik kufrů.
"Co se děje?" zeptala jsem se a pohladila ho po vlasech.
"Mám strach..." povzdychl si. Tak to se od kluka často neslyší...
"Ale vždyť je před dveřmi ten bodyg..."
"Nie teraz... vlastně áno aj teraz, len... áá!" zařval a bouchl pěstmi do postele. "Bojím sa o teba, aj o chalanov, čo keď je u nich, alebo čo keď ubližuje dalším ľuďom... chcem, aby ho čo najskvôr chytili. A zatvorili do tej najstráženejšiej basy akú kedy postavili!" rozčiloval se.
"Já vím, taky si to přeju..!" povzdechla jsem si. "Myslela jsem si, že už budeme v bezpečí, když ho zavřeli a ono nic... ale zítra budeme v bezpečí, aspoň doufám.."
"No a keďže už sme tady poslednú noc..." pronesl asi po 10 minutovém tichu.
"Ano?" zeptala jsem se v očekávání.
"Tak..."
















Prosím ťa, hlásni tu http://cookie-world.blog.cz/1201/prva-poviedka-vyberte-si-dej . Ďakujem. ;)