
Název: Před pravdou neutečeš - 9. část
Autor: Teriga
Za celý měsíc nedošlo od mého nadřízeného k žádným útokům na moji osobu. Zdálo se, že si mě přestal všímat nebo se změnil. A asi se změnil i Miro. Byl neustále ostražitý a každou chvíli se mě na něco divně vyptával a někdy se se mnou i pohádal. Například, když se moje modřina po té facce začala pěkně vybarvovat a neskryl ji ani pořádný nános makeupu.
" Tak ty mi teda nepovieš, kto ti to urobil?" spustil za pár dní po tom napadení.
" Ne." trvala jsem na svém.
" Koho kryješ?" postavil se a přísně na mě pohlédl.
" Nikoho. A přestaň už s tím!" okřikla jsem ho a dál se věnovala žehlení.
Miro to však nevzdával.
" Prečo, ako tvoj manžel nesmiem vedieť, čo ti kto urobil a pomoct ti?" ptal se dál.
Odložila jsem žehličku a pustila se do něj.
" Najednou, najednou se budeš zajímat o moje problémy! Najednou! Když jsem tě asi stokrát prosila, aby jsi dal k soudu ty hrozný novináře, tak si mě neposlechl. A teď mě chceš poslouchat?"
" Ja to vedel, že to budem mať na tanieri až do smrti!" rozčílil se. " Ale to som teraz nepatrí. Ja chcem vedieť presne a jasne, čo sa ti stalo!"
" Takže mě najednou chceš poslouchat?" nevěřila jsem mu.
" Ovšem, že chcem." řekl už mírněji.
Přišla jsem k němu a když jsem uviděla ten zoufalý výraz v jeho tváři, rozplakala jsem se.
" Já ti to ale nemůžu říct, Miro. Vážně. To nejde."
" Prečo nie?"
" Protože jinak na tom budeš hůř i ty." dostala jsem ze sebe.
Miro se zarazil:
" Čo? Mne niečo hrozí?" podíval se na mě zmateně.
Odvrátila jsem od něj hlavu a zavrtěla jí. " To jsem vůbec neměla říkat. Neptej se mě! Na nic se už neptej!" vykřikla jsem.
" Ale ja chcem .."
" Na nic se už neptej. Prosím." poprosila jsem ho.
Tak se tedy dál neptal. Pro tentokrát. Ale po několika týdnech to začalo nanovo.
" Ako bolo v práci?" zeptal se mě jeden den, hned po příchodu domů. " Dneska ťa nikto nezbil?" zaironizoval.
Položila jsem tašky s nákupem na lavici a poprosila ho.
" Miro, prosím tě, nech toho."
" No dobre." kapituloval. " Tak ja sa mám pozerať na to, ako mi niekto cudzí bije ženu. Skvelé."
A šel si pustit televizi, aby se mohl uklidnit při sledování hokejového zápasu.
Další den znova. Opět teror:
" Ako bolo v práci?"
" Šlo to." odpověděla jsem.
" A kde, že je tá firma, v ktorej pracuješ?"
Na to jsem mu odpovědět nemohla a on si to vyložil tak, jako že mu už nedůvěřuji.
" Tak ty mi teda nepovieš, kto ti to urobil?" spustil za pár dní po tom napadení.
" Ne." trvala jsem na svém.
" Koho kryješ?" postavil se a přísně na mě pohlédl.
" Nikoho. A přestaň už s tím!" okřikla jsem ho a dál se věnovala žehlení.
Miro to však nevzdával.
" Prečo, ako tvoj manžel nesmiem vedieť, čo ti kto urobil a pomoct ti?" ptal se dál.
Odložila jsem žehličku a pustila se do něj.
" Najednou, najednou se budeš zajímat o moje problémy! Najednou! Když jsem tě asi stokrát prosila, aby jsi dal k soudu ty hrozný novináře, tak si mě neposlechl. A teď mě chceš poslouchat?"
" Ja to vedel, že to budem mať na tanieri až do smrti!" rozčílil se. " Ale to som teraz nepatrí. Ja chcem vedieť presne a jasne, čo sa ti stalo!"
" Takže mě najednou chceš poslouchat?" nevěřila jsem mu.
" Ovšem, že chcem." řekl už mírněji.
Přišla jsem k němu a když jsem uviděla ten zoufalý výraz v jeho tváři, rozplakala jsem se.
" Já ti to ale nemůžu říct, Miro. Vážně. To nejde."
" Prečo nie?"
" Protože jinak na tom budeš hůř i ty." dostala jsem ze sebe.
Miro se zarazil:
" Čo? Mne niečo hrozí?" podíval se na mě zmateně.
Odvrátila jsem od něj hlavu a zavrtěla jí. " To jsem vůbec neměla říkat. Neptej se mě! Na nic se už neptej!" vykřikla jsem.
" Ale ja chcem .."
" Na nic se už neptej. Prosím." poprosila jsem ho.
Tak se tedy dál neptal. Pro tentokrát. Ale po několika týdnech to začalo nanovo.
" Ako bolo v práci?" zeptal se mě jeden den, hned po příchodu domů. " Dneska ťa nikto nezbil?" zaironizoval.
Položila jsem tašky s nákupem na lavici a poprosila ho.
" Miro, prosím tě, nech toho."
" No dobre." kapituloval. " Tak ja sa mám pozerať na to, ako mi niekto cudzí bije ženu. Skvelé."
A šel si pustit televizi, aby se mohl uklidnit při sledování hokejového zápasu.
Další den znova. Opět teror:
" Ako bolo v práci?"
" Šlo to." odpověděla jsem.
" A kde, že je tá firma, v ktorej pracuješ?"
Na to jsem mu odpovědět nemohla a on si to vyložil tak, jako že mu už nedůvěřuji.
Miro
Ako by vám bolo, keby ste mali ženu a tá jedného dňa prišla z práce s odtlačkom cudzie dlane na tvári? Normálnemu chlapovi to predsa bude divné a začne sa vypytovať. A čo urobí, keď mu jeho žena odmieta povedať pravdu? Najprv to pochopí tak, že má problémy v práci alebo, že má milenca a ten je k nej hrubý.Ja som ale zvolil tú prvú možnosť, pretože viem, že Edita ma má stále rada, aj keď len málo a nikdy by ma nepodviedla.Navyše to všetko do seba zapadá. Edita každé ráno niekam chodí a odmieta mi prezradiť názov firmy a meno svojho šéfa. Tak som si povedal, že si ho zistím sám.Jedno ráno som Editu sledoval tajne celú cestu až k jednému vykřičenému domu. A v tom dome mi zmizla.
" To nie je možné." povedal som si a bál sa vojsť dovnútra. Bál som sa, že sa moje obavy potvrdí.
















Máš krásný blog =)