
Název: Před pravdou neutečeš - 13.část
Autor: Teriga
Nevím, co v tu chvíli dělat, ale jedno mi je naprosto jasné. Musím za Mirem. Okamžitě. Marek se nabídne, že pro mě přijede a pojedeme do nemocnice spolu. Já mám na něj počkat do té doby doma a nedělat nic neuváženého.
" Dobře, Marku. Ale přijeď co nejdřív."
" Budu se snažit." slíbí mi.
Když zavěsí, zhroutím se v slzách na židli a pláču. Do toho mi zapípá příchozí smska. Rozechvělýma rukama ji rozkliknu a přečtu si její obsah.
NAS SEF MEL DNES ODPOLEDNE SMRTELNOU NEHODU. MAM SE ZEPTAT JESTLI MU PUJDES NA POHREB. SONA.
Div netřísknu mobilem o zeď, jak moc mě tato zpráva dopálí. Co si ta Soňa vlastně o sobě vůbec myslí? Tak já mám manžela v nemocnici, nevím, co s ním je a ona mě bude obtěžovat smrtí nějakého parchanta? A co je mi vůbec po tom, sakra? Dobře mu tak, to má za to, jak se ke mně choval. Nechci být sprostá, vlastně to vůbec nemám v povaze, ale v návalu vzteku Soni odepíšu:
NA NEJAKY POHREB TI SERU!! MNE ZAJIMA CO JE S MYM MIREM!
Co je s mým Mirem zase naopak nezajímá Soňu a taky mi to hned vrazí v další zprávě.
NA TVYHO MIRA TI ZASE SERU JA!
Okamžitě zprávu smažu a s ní i Sonino telefonní číslo. Může mi být ukradená. Jsou důležitější věci na světě, než chodit na pohřeb někomu, ke komu nemáte žádný vztah. V tom mě napadne, zdali nehoda mého, teď už bývalého šéfa nemůže nějak souviset s Mirem. Třeba by Marek o tom mohl něco vědět.
Konečně přijede, nasednu do auta a hned se ptám:
" Marku, moc mě nenapínej. Jak se to stalo?"
" Byl už na cestě domů, normálně si jel ve svém pruhu a najednou se na něj vyřítilo nějaké auto, které jelo v protisměru. Miro se mu snažil vyhnout, ale už to nestihl. Naštěstí je tedy v pořádku, no, úplně v pořádku asi ne, ale, co je nejdůležitější, žije. Ten řidič toho auta ne, ten na místě zemřel. Řekl mi to lékař v nemocnici, co přebíral Mira. Věděl to od záchranářů, ale o Mirovi mi nemohl podat žádnou zprávu." řekne smutně a snaží se soustředit na cestu.
" Já vím, nejsi rodinný příslušník. Ale zato jsi kamarád, tak copak nemohli udělat nějakou výjimku?" zlobím se.
" Bohužel." zklame mě Marek. " Ale neboj se, za chvíli budeme v nemocnici a hned se všechno dozvíme."
Svitne ve mě jiskřička naděje.
" Já si myslím, že když mu nic nebude a Miro, že je navíc silný, tak, že ho určitě brzy pustí domů, co říkáš?"
" No určitě." odpoví Marek a netrvá dlouho a už mluvíme v nemocnici s Mirovým ošetřujícím lékařem.
" Pane doktore, jak to s ním, prosím vypadá?" ptám se třesoucím hlasem.
" A vy jste?"
" Edita Šmajdová, manželka. A to je Marek Fryčák, kamarád mého muže. Tomu také můžete s mým dovolením sdělovat jakékoliv zprávy o manželově stavu."
" Dobře. Tak tedy, paní Šmajdová, váš manžel má jenom drobné zranění, jinak je v naprostém pořádku. Krevní krvácení jsme vyloučili, ale musíme si ho zde nechat na pozorování, kdyby měly nastat nějaké komplikace." oznámí mi lékař.
" Rozumím. A smím ho vidět?"
Dovolí mi to, tak vejdu do Mirova pokoje. Miro leží na lůžku a když mě uslyší vejít, okamžitě otevře oči.
" Miro, co mi to děláš?" rozpláču se.
" Editka, tvoj šéf ... To on to bol. On do mňa vrazil" vysvětluje rychle.
" Já vím. Ale na tom teď nezáleží. Jak ti je? Nebolí tě nic?" starám se.
" Nie, nič a neplač, prosím." poprosí mě.
Utiším se a dál se ptám.
" Nemám ti něco přinést, nepotřebuješ něco?"
" Len mi narovnaj ten vankúš, nech sa o neho môžem oprieť a lepšie sa mi s tebou rozprává." požádá mě.
Udělám to, jak on chce, ale, když se opře, tak se hned zarazí. Všimnu si toho a ptám se.
" Miro? Miro, co se děje?"
" Ja neviem, niečo je zle. Ja necítim vôbec nohy."
" Cože?" vyděsím tě.
" Skús ma posteklit." navrhne po chvíli.
Polechtám ho tedy na noze, ale zjistím, že vůbec nereaguje.
" Skús druhú." řekne.
Udělám to samé i na druhé noze, obě také pohladím, ale výsledek je takový, že to Miro vůbec necítí. Už zase spustím stavidla a chci dojít okamžitě pro doktora.
" Kam ideš?" ptá se Miro, který neví, co se s ním děje.
" Přivést doktora." odpovím mu.
Musí mu dát přece naději, říct mu, že existuje řešení, operace třeba, aby mohl ještě někdy chodit.
" Dobře, Marku. Ale přijeď co nejdřív."
" Budu se snažit." slíbí mi.
Když zavěsí, zhroutím se v slzách na židli a pláču. Do toho mi zapípá příchozí smska. Rozechvělýma rukama ji rozkliknu a přečtu si její obsah.
NAS SEF MEL DNES ODPOLEDNE SMRTELNOU NEHODU. MAM SE ZEPTAT JESTLI MU PUJDES NA POHREB. SONA.
Div netřísknu mobilem o zeď, jak moc mě tato zpráva dopálí. Co si ta Soňa vlastně o sobě vůbec myslí? Tak já mám manžela v nemocnici, nevím, co s ním je a ona mě bude obtěžovat smrtí nějakého parchanta? A co je mi vůbec po tom, sakra? Dobře mu tak, to má za to, jak se ke mně choval. Nechci být sprostá, vlastně to vůbec nemám v povaze, ale v návalu vzteku Soni odepíšu:
NA NEJAKY POHREB TI SERU!! MNE ZAJIMA CO JE S MYM MIREM!
Co je s mým Mirem zase naopak nezajímá Soňu a taky mi to hned vrazí v další zprávě.
NA TVYHO MIRA TI ZASE SERU JA!
Okamžitě zprávu smažu a s ní i Sonino telefonní číslo. Může mi být ukradená. Jsou důležitější věci na světě, než chodit na pohřeb někomu, ke komu nemáte žádný vztah. V tom mě napadne, zdali nehoda mého, teď už bývalého šéfa nemůže nějak souviset s Mirem. Třeba by Marek o tom mohl něco vědět.
Konečně přijede, nasednu do auta a hned se ptám:
" Marku, moc mě nenapínej. Jak se to stalo?"
" Byl už na cestě domů, normálně si jel ve svém pruhu a najednou se na něj vyřítilo nějaké auto, které jelo v protisměru. Miro se mu snažil vyhnout, ale už to nestihl. Naštěstí je tedy v pořádku, no, úplně v pořádku asi ne, ale, co je nejdůležitější, žije. Ten řidič toho auta ne, ten na místě zemřel. Řekl mi to lékař v nemocnici, co přebíral Mira. Věděl to od záchranářů, ale o Mirovi mi nemohl podat žádnou zprávu." řekne smutně a snaží se soustředit na cestu.
" Já vím, nejsi rodinný příslušník. Ale zato jsi kamarád, tak copak nemohli udělat nějakou výjimku?" zlobím se.
" Bohužel." zklame mě Marek. " Ale neboj se, za chvíli budeme v nemocnici a hned se všechno dozvíme."
Svitne ve mě jiskřička naděje.
" Já si myslím, že když mu nic nebude a Miro, že je navíc silný, tak, že ho určitě brzy pustí domů, co říkáš?"
" No určitě." odpoví Marek a netrvá dlouho a už mluvíme v nemocnici s Mirovým ošetřujícím lékařem.
" Pane doktore, jak to s ním, prosím vypadá?" ptám se třesoucím hlasem.
" A vy jste?"
" Edita Šmajdová, manželka. A to je Marek Fryčák, kamarád mého muže. Tomu také můžete s mým dovolením sdělovat jakékoliv zprávy o manželově stavu."
" Dobře. Tak tedy, paní Šmajdová, váš manžel má jenom drobné zranění, jinak je v naprostém pořádku. Krevní krvácení jsme vyloučili, ale musíme si ho zde nechat na pozorování, kdyby měly nastat nějaké komplikace." oznámí mi lékař.
" Rozumím. A smím ho vidět?"
Dovolí mi to, tak vejdu do Mirova pokoje. Miro leží na lůžku a když mě uslyší vejít, okamžitě otevře oči.
" Miro, co mi to děláš?" rozpláču se.
" Editka, tvoj šéf ... To on to bol. On do mňa vrazil" vysvětluje rychle.
" Já vím. Ale na tom teď nezáleží. Jak ti je? Nebolí tě nic?" starám se.
" Nie, nič a neplač, prosím." poprosí mě.
Utiším se a dál se ptám.
" Nemám ti něco přinést, nepotřebuješ něco?"
" Len mi narovnaj ten vankúš, nech sa o neho môžem oprieť a lepšie sa mi s tebou rozprává." požádá mě.
Udělám to, jak on chce, ale, když se opře, tak se hned zarazí. Všimnu si toho a ptám se.
" Miro? Miro, co se děje?"
" Ja neviem, niečo je zle. Ja necítim vôbec nohy."
" Cože?" vyděsím tě.
" Skús ma posteklit." navrhne po chvíli.
Polechtám ho tedy na noze, ale zjistím, že vůbec nereaguje.
" Skús druhú." řekne.
Udělám to samé i na druhé noze, obě také pohladím, ale výsledek je takový, že to Miro vůbec necítí. Už zase spustím stavidla a chci dojít okamžitě pro doktora.
" Kam ideš?" ptá se Miro, který neví, co se s ním děje.
" Přivést doktora." odpovím mu.
Musí mu dát přece naději, říct mu, že existuje řešení, operace třeba, aby mohl ještě někdy chodit.
















Hezký blog :)