
Název: NEBO, PEKLO, RAJ... - 23. část
Autor: Majisek183
Co je tohle za kravinu? pomyslím si zděšeně. Nemůže to být pravda, prostě ne. Ale když zachytím Moničin pohled, je mi jasné, že to pravda je.V tu chvíli se semnou propadne celý svět. A je to tu. Sbohem nebe, vítejte v pekle.... Táta si nás všechny tři měří nechápavým pohledem, nedochází mu, proč se tváříme jako na pohřbu. Nakonec jen pokrčí rameny. "Adame, tohle je Aneta. Tvoje mladší sestra. Aneto, tohle je Adam." představí nás. S prosebným výrazem se na něho otočím. Čekám, kdy konečně někdo vyskočí a oznámí mi, že mě točí skrytá kamera. Ale když mu kouknu do očí, hned mi dojde, že se nic takového nestane. Zírá na mě s úplně zoufalým výrazem. Do očí se mi nahrnou slzy. "No tak....Je to sice dojemné, konečně máte brášku kterého jste si obě přály, ale bulet nemusíš." směje se táta. "Ehm....Tati omluvíš nás na chvíli prosím tě?" koukne na něho omluvně Mony, čapne mě za křídlo a táhne mě do pokoje. "O co vám jde?" nechápe táta. "Adam ti to vysvětlí..." mrkne na Adama prosebně. Ten jen přikývne. Jen co za náma zabouchne dveře s pláčem se jí vrhnu kolem krku. "Proč.....Vždycky já sakra?!" vyjektám zoufale mezi vzlyky. "To bude dobrí.....To nějak vyřešíme....Ale nebul." snaží se mě uklidnit. "Aha a jak se to jako vyřeší?! Tobě to asi nedochází že? Já spala s vlastním bráchou! A pozor, ještě třešnička na dortu, já toho bráchu miluju!!!!!!" vyjeknu hystericky. Do pokoje nakoukne táta. "Mony nech nás na chvíli prosím tě..." kývne na Moniku, která poslušně odcupitá. Odevzdaně sebou prásknu na postel a nepřítomně zírám do stropu."Aneto já....vím že ti to asi teď tak nepřipadá, ale bude to dobré. Časem se s tím smíříš....." "A co když se s tím smířit nechci?!" skočím mu naštvaně do řeči. "Stejně je to hlavně tvoje vina!!!! Kdybys nás celých 18 let netahal za nos, nic takového by se nestalo!" "Ano přiznávám, že jsem vám to možná měl říct ale, a nepřerušuj mě!" upozorní mě když vidí že už se nadechuju. "Ale zkus se na to podívat z jiné strany. Nemyslíš, že vůči mamce by to nebylo zrovna fér, kdyby u nás Adam trávil třeba prázdniny? A koho mělo napadnout, že se pro všechno na světě dáte dohromady? Jaká byla šance když ty jsi z Ostravy a on z Bratislavy?" snaží se mě přesvědčit. "Byla možná malá, ale ne nulová!" ujistím ho naštvaně, vyskočím na nohy a vyběhnu na chodbu, nazuju conversky, nezdržuju se čekáním na výtah, seběhnu po schodech a vyběhnu na ulici. Chvíli se proplétám bludištěm paneláků, nakonec se nějak dostanu do parku, kde kecnu na lavičku u malého jezírka, schovanou v porostu keříků. Nepřítomně zírám na klidnou vodní hladinu kde se odráží zamračená obloha nade mnou. Po nějaké době si uvědomím, že se na hladině začínají rozplácávat první váhavé kapky. Zakloním hlavu a zírám na černou oblohu, která semnou očividně soucítí. Po tváři mi stékají slzy a mísí se s dešťovýma kapkama. Za chvíli jsem mokrá do poslední nitky. Upřímně, bylo by mi jedno, kdyby teď přímo přede mnou bouchla bomba. Nepostřehnu ani to, že si někdo přisedne vedle mě, dokud mě ten dotyčný nechytí za ruku. Leknu se a vyvaleně zírám na promočeného Adama. "Som rad že som ťa našiel...." ujistí mě a nemluví jen o mém útěku. Bez rozmýšlení se mu vrhnu kolem krku. "Proč musí být vždycky všechno špatně?" zamyslím se nahlas. "Toto nehovor.....Možno sa to ešte nejako vyrieši. Ale aj keby nie, nikdy nebuďem ľutovať že som ťa spoznal.....Ani nevieš ako strašne ťa ľubim....." dodá zoufale. "Jak bys to chtěl asi tak vyřešit?" "Ja neviem.....Niečo ale vymyslíme, neboj sa. A nechám si urobiť testy.....Možno sa ešte ukáže že niesme súrodenci." "Tak to by se musel stát zázrak.....Dyť seš tátovi tak šíleně podobnej....." uvědomím si zoufale, že je skoro jeho přesná kopie, až na ty oči, táta má hnědé. Na tohle mi už nic neřekne. Asi si uvědomí, že mám pravdu. Celou věčnost jen sedíme, nemluvíme, oba si vystačíme s vlastníma myšlenkama a blízkostí toho druhého. Připadám si jako ve zlém snu. Jako v pekle....
V pondělí nakonec nikde nejedu, táta se domluvil s mámou že v Blavě zůstanu s Mony dokud budu chtít, maximálně ovšem do konce prázdnin. Ležím v posteli jako mrtvolka a zírám do stropu. Hlavou se mi honí přímo sebevražedné myšlenky. Najednou se mi vybaví nedávný sen. Anetko nedělej to.....Budeš litovat, neskončí to dobře, nedělej to. Vylítnu do sedu. No ty vole! Jsem sice pověrčívá, věřím každé kravině, ale tomuhle se mi uvěřit nechce. Že by mě babička chtěla varovat právě před tímhle? Neskončí to dobře.....Hm takže estli je to pravda tak šel Adam na ty testy zbytečně....A že budu litovat? Nad tím se na chvíli zamyslím. Vybavuju si všechny chvilky s Adamem, chvilky kdy jsem byla šťastná jako nikdy. S ním jsem poznala co je to láska, s ním jsem byla tou, kterou skutečně jsem. Ne. Litovat nebudu. Ať už se teď stane cokoliv, ať to skončí jakkoliv, jedno vím jistě. Nikdy nebudu litovat, že jsem Adama poznala a zamilovala se. Ten jediný měsíc s ním za to stál. Takže tahle část snu nebyla pravdivá, v tomhle se bábinka sekla.....Takže je pořád šance, že se sekla i v té první části. Naděje umírá poslední. Zapškle se uchechtnu. Z chodby uslyším hlasy. Líně se vyhrabu na nohy a vystrčím hlavu ze dveří. Mony s tátou na mě oba sehraně otočí hlavu. "Ty nespíš?" vyvalí Mony nechápavě oči. "Aha....tak já nespím celou noc ale teď když tu děláte takovej čurbes spát budu...." ušklíbnu se ironicky. "No tak promiň no....Byli jsme na ty testy to jsem ti říkala, nevím jestli jsi vnímala, výsledky budou za týden." "A Adam je kde?" zeptám se se zájmem. "Doma. Kde by měl být?" nechápe Monika. "To je fuk...." povzdechnu si smutně. Zavřu se zpátky v pokoji a vrátím se k předchozí velmi zajímavé činnosti.
















Uff to je dlouhej článek :D