
Název: NEBO, PEKLO, RAJ... - 20. část
Autor: Majisek183
"Super. Já si teraz tiež skočím dať sprchu, chovej sa ako doma, možeš už vybrať nejaký film, sú ve spodnom šuplíku ve stole." kývne hlavou k psacímu stolu v rohu místnosti a odběhne do koupelny. Odšourám se k oknu na protějším konci a vykouknu ven. Vidím akorát na dětské hřiště a do oken paneláků přes ulici. Se zamyšleným výrazem si prohlížím místnost. Od tátova bytu se snad víc ani lišit nemůže. Je super moderní, doladěný, perfektně uklizený a hlavně působí strašně neosobně. Tenhle je menší, všechno je tak nějak víc pohromadě, jednotlivé kousky nábytku nejsou super sladěné, přesto tvoří jeden dokonalý celek- domov. Ne jen byt. Domov. Povzdechnu si a kleknu si k šuplíku. Otevřu ho a prohrabuju se hromadama DVDček. Najednou se na stole nademnou rozvibruje mobil. Leknutím nadskočím, nejdřív se ho snažím ignorovat, ovšem když vyzvání pořád dokola asi pět minut nedá mi to, vyskočím na nohy, nakouknu na chodbu, jestli už Adam nejde a zvědavě kouknu kdopak se ho to tak naléhavě dožaduje. Jméno co poskakuje na displeji mi úplně zkazí náladu. Sára. Ovládnu nutkání s mobilem praštit o zeď, kleknu si k DVDčkám a vyhrabu první film co mi příjde pod ruku. V tu chvíli do obýváku nakoukne Adam s mokrými vlasy rozježenými na všechny strany. Usměje se na mě a popadne mobil, který mimochodem pořád hraje a který mi pekelně pije krev. Nervozně se na mě podívá a přijme hovor. "No?" ohlásí se otráveně. "Nie. A naviac teraz nemožem hovoriť, je somnou Aneta. A ani o tom hovoriť nechcem.......Nie nevolaj mi." odbyde ji ostře a zavěsí. "Kdo to byl?" zeptám se naoko ledabyle. Zajímá mě jestli řekne pravdu, nebo bude zatloukat. "Sára...." přizná smutně. "A...ha." hlesnu jen. Adam kecne na pohovku a obličej schová do dlaní. Po chvilce se na mě smutně podívá. "Poď ku mne." pobídne mě. Neochotně si sednu vedle něho. "Veríš mi?" koukne mi vážně do očí. Chvíli nad tím přemýšlím. "Jo....Věřím ti." odpovím nakonec. S úlevou se na mě usměje, přisune se ke mně a opře si hlavu mně na rameno. Rukou se mu prohrábnu ve vlasech. "Řekni mi o ní něco....Jaká byla?" zajímám se. "Prečo sa pýtáš?" "Jen tak mě to zajímá." odpovím mu nepřítomně. "No....Uprímne? Strašne sexy baba. Všetci mi ju závideli. Čierne krátké vlasy, hnedé oči.... Zodpovedná a ambiciózná. Bol som do nej blázon." Jen polknu. "Ale vieš prečo mi ju závideli? Pretože ješte nevedeli, že si nájdem lepšiu. A vieš prečo som do nej bol dutý? Pterože som to sám ješte nevedel." usměje se na mě něžně. Krátce ho políbím na rty a odtáhnu se. "Tak co bude s tím filmem?" usměju se nevinně.
Celý následující týden si připadám, jako bych žila v jiném světě. Každou chvíli se snažím strávit s Adamem, teda pokud zrovna nelítám s Mony po obchodech. Prošli jsme křížem krážem snad celou Bratislavu, vyřádili se na koupališti a protože nám posledních pár dní počasí nepřeje, pořád prší a obloha se tváří, jako by měla každou chvíli přijít nějaká katastrofa, zvykli jsme si poslední dobou vysedávat buď u nás nebo u Adama a koukat na filmy. Jen tak mimochodem, to počasí mě pěkně štve, k mojí náladě by se teď spíš hodilo sluníčko, a ne depresivní provazce deště vytrvale zkrápějící město, které mi přirostlo k srdci. Jsem šťastná jako blecha, Adam je úžasný, s tátou si taky začínám víc rozumět i když se to zdá nemožné a nezdá se mi fér, že v pondělí, už za dva dny!, půjde tohle všechno zase stranou.Zrovna se před zrcadlem snažím zamaskovat pupínek co mi vyskočil na bradě když se rozječí zvonek. Nějak se nehrnu otvírat, pro mě to může být jedině Adam a ani to ne protože jsme se nedomlouvali. Po chvilce vzdám marnou snahu a s nespokojeným výrazem napochoduju do kuchyně kde Mony zrovna klohní oběd. "Sedej, za chvíli bude hotovo." nakáže mi a za chvíli před nás s tátou skutečně postaví báječně vonící baštu. Cpu se až se mi dělají boule za ušima, talíř vyluxuju a chystám se vstát od stolu, ale táta mě zarazí. "Ne počkej na chvíli. Potřebuju sváma mluvit. S oběma najednou." oznámí nám novinku. Vyměníme si s Mony podezíravý pohled, tahle věta nikdy nevěstila nic dobrého. Jen kývnu, strčím talíř do myčky a usadím se zpátky u stolu."Takže..." podívá se na nás táta nerozhodně po jídle. "Myslím, že teď už jste dost velké na to aby jste to pochopily. To, že nám to s maminkou moc neklapalo víte. No a to obvykle mívá nějaké následky, lidé hledají to co jim doma chybí jinde. No a prostě se stalo....že, neříká se mi to zrovna snadno a stydím se za to, ale prostě se stalo, že jsem vaši matku podvedl s jinou. Později se ukázalo, že tenhle můj románek nezůstal bez následků. No, prostě jsem vám chtěl říct, že máte bratra. Je mu zhruba 18, je tady z Bratislavy a v neděli jsem ho pozval na oběd, protože si myslím, že by jste se měli seznámit." vybalí na nás jobovku. Jen na něho obě zíráme s otevřenou pusou. "A to nám říkáš jen tak? A proč až teď?! A máma o tom ví?" zmůže se konečně Monika na slovo. Já jen těkám pohledem z jednoho na druhého. "A jak bych vám to měl říct? Ano máma o tom ví. A až teď no....Zkrátka jsem s ním nebyl v kontaktu, jen posílal peníze. Připadalo mi to nefér vůči vaší matce." Jen si vyměníme vykulený pohled. "Takže jsem tě chtěl poprosit..." otočí se táta na Moniku. "Jestli by jsi na neděli nemohla něco uvařit. A ne pro králíky." podívá se na mě s úsměvem. "No....Jo mohla." odpoví mu zaraženě. "To je všechno, můžete jít." propustí nás táta. Obě se současně zvedneme a zavřeme se v pokoji. Mony si kecne na podlahu k oknu, já sebou plácnu na postel. "Není to super? Nechtěla jsi vždycky bráchu?" zasměju se. "Jo super...." pokrčí lhostejně rameny. "Co ti zas přelítlo přes nos?" nechápu. Znovu pokrčí rameny. Jen nad ní zavrtím hlavou.
















nádherné :-)