
Název: NEBO, PEKLO, RAJ... - 17. část
Autor: Majisek183
"Vlak ve směru Brno-Ostrava-Bratislava přijíždí na duhé nástupiště na první kolej." oznámí nám neosobní hlas v reproduktoru. Adam se líně vyškrábe na nohy, napodobím ho a společně vyrazíme na nástupiště. Konečně. Víc jak deset minut jsme seděli tak daleko od sebe jak jen to šlo, nemluvili, snažili se dívat jinam. Jako by jsme se neznali.....Děsí mě to. Na koleji už stojí vlak ze kterého se hrnou mraky cestujících. Počkáme až ten ruch utichne a teprve potom se cpeme blíž k vlaku. Adam se na mě otočí a měří si mě se zvláštním výrazem v očích. Stojíme tam tak snad celou věčnost, nástupiště se už skoro vylidní. Kolem prochází průvodčí a postupně zavírá dveře. "Noe tu ešte nie." zarazí ji Adam. Nedůtklivě ho upozorní ať pohne, že na něho nebudou čekat a rázuje dál. "Musím ísť, počula si." pousměje se smutně. Jen pokrčím rameny. Adam se mi ještě chvíli se smutným výrazem kouká do očí, potom se sehne pro krosnu, otočí se na patě a chystá se nacpat do vlaku. "Ne!..." popadnu ho na poslední chvíli za paži. Překvapeně se na mě otočí, déle neváhám a skočím mu kolem krku. "Promíň....Já jsem tak strašně pitomá...." zašeptám mu do ucha. "Ale niesi.....A aj keby si bola....Stejne ťa ľubim až to bolí..." políbí mě něžně na čelo. "Prídeš niekedy, že?" koukne na mě s obavama. Do očí se mi nahrnou slzy. "Jasně. Příští víkend jedu za Mony....Když budeš chtít můžeme se sejít...." navrhnu mu s obavama. Nedivila bych se kdyby odmítnul. "Jasne že budem čo je to za kravinu....Buďem sa na teba tešiť." ujistí mě, naposledy mě políbí, stiskne mou dlaň ve své a nacpe se i s báglem do vlaku, který se jen o pár vteřin později pomalu rozjede. Se slzama v očích sleduju Adama, který mi mává z kna. "Ľubim ťa!" zavolá za mnou. "Miluju tě!" odpovím mu a taky zamávám. Stojím u prázdné koleje dokud mi vlak nezmizí z dohledu, setřu slzy a vyrazím domů. Ten týden to vydržím. Uteče to jako voda, a potom už budu zase s ním......
Jenže on se ten týden táhne jako šnek. Dny mi připadají nekonečné. S Adamem si píšeme, za SMSky utratím majlant. Ale co, lásce se musí přinášet oběti, a jestli nám něco nechybí, tak jsou to peníze. Naši se nám nikdy moc nevěnovali, nahrazovali to drahými dárky. Já jsem se z toho narozdíl od Moniky aspoň naučila těžit. Dny se vlečou, ale konečně příjde pátek. Už zítra.....Už zítra sednu na vlak a odjedu! Těším se jako malá. Zrovna sedím v pokoji na zemi a do tašky se snažím nacpat všechny blbosti, co jsem si připravila když dusivé ticho bytu protne zvonění zvonku. Vyhrabu se na nohy, prokličkuju slalom mezi hromádkama triček a s trhnutím otevřu dveře. Nechápavě zírám do Davidovy vysmáté tváře. "Ahoj." usměje se na mě naoko neodolatelně. "Nazdar...." odpovím mu otráveně. "Potřebuju s tebou mluvit. Nutně. Můžu dál?" Ustoupím a pustím ho dál. Následuje mě do pokoje kde se drze rozvalí na ségřinu postel. Sednu si naproti němu a vyčkávavě se na něho podívám. "Kam se chystáš?" kývne k tašce na podlaze. "Do Bratislavy za Adamem..." usměju se zasněně. "Aha..." hlesne jen. "Hele proč jsi přišel? Určitě ne mi pomoct s balením." rýpnu si ironicky. "Ne to ne. Já....No nevím. Možná to už víš, ale jestli ne, tak bys to určitě měla vědět. A jsem rád že jsem to stihl než odjedeš....." Nevzrušeně se na něho podívám. "Nevím kde začít..." "Na začátku?" mrknu na něho. "Tak jo.....Myslím, že bys měla vědět, že Adam není takový svatoušek jak se dělá...." "Hele jestli si přišel s úmyslem mě proti němu poštvat-zbytečná práce!" vyjedu rozzuřeně. "Ne...Mě je srdečně jedno s kým ty se válíš, však ty ještě jednou budeš prosit ať ti dám ještě šanci...." ušklíbne se sebejistě. "No tak kdybych se jednou do takového tranzu dostala, tak mi tu šanci prosím hlavně nedávej." usměju se roztomile. "Proč ne? V posteli jsi fakt úžasná. Ale k věci. Pochlubil se ti Adámek že seděl?" "Kde seděl? Co je to za kravinu?!" valím nevěřícně oči. "V base. Za znásilnění nezletilé." Jde na něm vidět jak moc si vychutnává můj šokovaný výraz.
















To jí jenom nakecal, že?