
Název: NEBO, PEKLO, RAJ... - 16. část
Autor: Majisek183
V noci se s trhnutím probudím a nechápavě se rozhlížím po tmavém pokoji. Nejdřív nechápu co tu dělám, potom se mi vybaví souvislosti. Povzdechnu si, natáhnu triko a došourám se do koupelny. Vykonám potřebu, opláchnu si ruce a zamyšleně si prohlížím svůj odraz v zrcadle. Za boha si nevzpomenu co se mi zdálo ale nic pěkného to nejspíš nebylo. Odhrnu vlasy co se mi lepí na spocené čelo a opláchnu si obličej. Zhasnu a jdu do kuchyně. Otevřu lednici, vytáhnu mlíko a odleju do sklenice. Vrátím ho do lednice a vyskočím si na linku. Pokusí se o mě mrákoty když si všimnu temného stínu co se pohne ve tmě na gauči. "Mňa sa nemusíš bať." usměje se na mě Adam. Jen trhnu rameny. Dojde ke mně a vyskočí si vedle mě. Ignoruju ho. "Ty si sa naštvala?" prolomí ticho. "Ne vůbec. Proč bych se taky měla naštvat nevíš?" podívám se na něho ironicky, seskočím na zem, prásknu sklenici do dřezu a s rukama v bok se na něho otočím. "Určitě ne proto, že naznačíš, že bych měla něco vědět, že mi něco tajíš, ale co, to už se mi vysvětlit neobtěžuješ! Co je na tom tak hroznýho že bych se měla naštvat prosím tě?!" vyjeknu skoro hystericky. Adam se na mě jen provinile kouká. "Tak řekneš mi co mi tajíš nebo ne?!" ztrácím už trpělivost. "Nieje to doležite..." snaží se vycouvat. "Aha....No když myslíš..." pokrčím smutně rameny a zabouchnu se v pokoji. Opřu se zády o dveře a svezu se na zem. Obejmu si kolena a nepřítomně zírám z okna na odlesky světel na ulici. Já věděla, proč se lásce vyhýbám. A to to teprve začíná.....
Ráno se svého odrazu v zrcadle přímo vyděsím. Bledá jako stěna, až na tmavé kruhy pod očima. Jak by taky ne, když jsem celou noc nespala, zírala do blba a týrala se různýma představama co by mi tak Adam mohl tajit. Prošla jsem všechno, od vrahounů, pohlavních chorob a nakonec jsem došla k závěru, že má nejspíš v Bratislavě holku. Aby to bylo zajímavější mohl by bejt třeba už i táta. Temně se uchechtnu. Aneto, Aneto....Ty bys mohla vážně psát nějaké špatné komedie. Líně se došourám do kuchyně. Adama nikde nevidím. Taky dobře. Nějak nemám náladu se s ním dneska hádat. Zrovna oplachuju nádobí po snídani když v zámku zaštrachá klíč a do bytu vtrhne jako velká voda Monika. "Co trojčíš prosím tě?" vyvalím na ni překvapeně oči když začne zmateně pobíhat z pokoje do pokoje. "Za dvě hoďky odjíždíme...." vydechne zděšeně s hlavou ve skříni. "A já ještě nemám všechno zabaleno!" dodá hystericky. "Bóže ty naděláš..." zavrtím otráveně hlavou. "Kde máš Adama?" Jen se vzdorovitým výrazem trhnu rameny. Mony se v tom dál nepitvá, jen nechápavě zavrtí hlavou a dál běhá po bytě jako fretka. "Co Tomášek, rozloučili jste se pořádně?" rýpnu si a následuju ji do koupelny. Zarazí se a zasněně se usměje. "No jasně. A hned několikrát." nezklame mě. "A co ty s Adamem? Bylo něco?" ztiší hlas. Nervózně se ohlédnu přes rameno. "Nebylo." "Nebylo?" vyvalí nevěřícně oči. "Nebylo." potichu zavřu dveře a sednu si na vanu. "Teda....Skoro bylo, ale na poslední chvíli cuknul, řekl že nechce. Tvrdil že se semnou nechce vyspat noc před odjezdem, když se známe tak krátce, a když o něm nic nevím. Prý by se mi totiž něco nemuselo zrovna líbit." vyvalím na ni zoufale oči. "Co to je za blbost? Co by se ti nemělo líbit?" "Tak to už mi nevysvětlil. Jen jsme se kvůli tomu pohádali..." zavrtím smutně hlavou. Mony přestane štrachat v policích, sedne si vedle mě a obejme mě. "Neboj to bude dobrý. Ono se to nějak vysvětlí. Adam určitě přehání. Nevěřím, že by ťunťo jako on udělal něco hrozného." usměje se na mě povzbudivě. Jen pokrčím rameny, vstanu a vyjdu z koupelny. Ve dveřích do kuchyně se srazím s Adamem. Otočím se na patě se záměrem zabouchnout se v pokoji, ale Adam mě chytí za paži a přitáhne si mě zpátky. Snažím se mu vysmeknout, ale jen mě chytne pevněji. "Sakra pusť mě to bolí! Budu mít modřiny!" syknu vztekle. Okamžitě mě pustí a smutně se na mě podívá. "Prepáč." jen trhnu rameny a vyčkávavě se na něho podívám. "Za hodinu mi ide vlak." "Hm..." hlesnu jen. "Anetka prosím ťa nehnevaj sa na mňa. Nechcem sa rozlúčiť ve zlom. Budeš mi strašne chýbať. A dúfam, že sa na mňa prídeš pozrieť. ľubim ťa až to bolí...." pohladí mě něžně po tváři. Ucuknu. Adam si mě měří smutným pohledem. "Za půl hoďky buď hotový, pochybuju že trefíš sám na nádraží." oznámím mu suše a pokračuju dál do pokoje. Skara proč já jsem ta největší blbka pod sluncem?! ptám se sama sebe zatím co se prohrabuju ve skříni a natahuju bermudy.
















Krásný :-) Talentovaná