
Název: NEBO, PEKLO, RAJ... - 14. část
Autor: Majisek183
Ráno se probudím s náladou pod psa. Jako bez života vylezu z postele a tak jak jsem, střapatá a v pyžamu nakráčím do kuchyně kde u stolu sedí mamka s Monikou, Adamem a Tomášem. "Jé co ty dneska tak včas?" vykulí na mě Mony oči. "Co se ti stalo? Normálně před dvanáctou z postele nevylezeš." směje se mamka. Kecnu si za stůl naproti Adama. Krásně se na mě usměje a mrkne. Jen se zašklebím. Dneska fakt na nic nemám náladu. "Dáš si rohlíky s džemem, nutelou nebo koblihy?" vyptává se mamka. Jen trhnu rameny. "A nebo třeba s medem?" navrhne mi. "Ježiš to je úplně jedno vždyť je to jen snídaně!" osopím se na ni a popadnu jen suchý rohlík. Nevnímám hovor u stolu, jen nepřítomně civím do zdi. Skoro pořád na sobě cítím Adamův pátravý pohled. Když zvednu oči skutečně se s ním střetnu. Starostlivě si mě prohlíží. Jen protočím oči a zavřu se v koupelně. Trošku se zkulturním a zabouchnu se prozměnu v pokoji. Praštím sebou na postel a nepřítomně zírám do stropu. Nějak na mě přišla deprese. Dneska je středa, sobota tu je dřív než se stihnu rozkoukat. V sobotu se ze mně stane prakticky jedináček, Mony se odstěhuje do Bratislavy a Adam mi taky uteče domů. A já budu zase sama. Dokonce víc, než předtím....Slyším vrznutí dveří, otráveně zvednu hlavu kdo mě to otravuje a zase klesnu na polštář. Adam si sedne vedle mě na postel. "Čo sa stalo? A nehovor že nič pretože to ti jednoducho neuverím." usměje se na mě smutně. "Proč ne? Já lhát umím..." prohodím zamračeně. "No to možno hej. Možno vieš klamať mame, možno občas aj Monike, ale ja to poznám..." Jen si povzdechnu. Jak je sakra možné, že mě za ty necelé dva týdny zná líp, než vlastní matka? "A vieš že mi možeš povedať všetko..." ujistí mě a koukne mi do očí. Sednu si a zadívám se mu do očí. "Naši se rozvádějí..." zašeptám po chvilce ticha. Adam se na mě opatrně podívá než odpoví. "Vieš....Neber si to zle ale...Nehovorila si, že jim to stejne už nefunguje? Nemyslíš že to tak bude lepšie?" "Nemyslím. Tady nejde o naše, to už stejně ani nebylo pořádný manželství, ale táta se stěhuje. Na Slovensko. Do Bratislavy...A Monika musí s ním...." vysvětlím mu a do očí se mi nahrnou slzy. Adam mě obejme a já se mu stulím do náruče. "A ty nemožeš kvoli škole...." "Jo. Takhle zní oficiální verze. Ale v překladu to znamená že na mě kašle. Proč by se taky otravoval s tak neschopnou a nevydařenou dceruškou? Vždyť ten bude jen rád že se mě zbaví..." "Vieš...Prosím ťa hlavne sa teraz nenaštvi ale...myslím že chyba nieje iba v tvojich rodičiach. Napríklad tvoja mama vyzerá fajn. Hej je až prehnane starostlivá, ale to ta moja tiež. Ale ma ťa rada. A nediv sa jej že ti neverí, asi ma dovod.." "Já vím..." vzlyknu. "A neplač..." políbí mě do vlasů. Najednou se rozlítnou dveře a do pokoje vtrhne mamka. Nejdřív si nás změří pohoršeným pohledem, jako by jsme snad dělali nevím co, potom když si všimne mých zarudlých očí jí asi dojde co tu vyvádíme. Podívá se na Adama se zvláštním výrazem, jako by s úlevou a hrdostí. Vyčkávavě se na ni podívám. "Jdu do práce. Monika šla s Tomem ven, vy dva žádné blbosti!" napomene nás a po chvilce už slyšíme zabouchnout dveře bytu. Kouknu Adamkovi do očí, obejmu ho kolem krku, pevně se k němu přitisknu a políbím ho. Adam mi polibky oplácí, líbáme se pořádně vášnivě. Pomalu se natáhnu na záda a Adama si stáhnu na sebe. Opatrně na mě nalehne, omotám mu nohu kolem pasu a ruce mu zabořím do vlasů. Adam si povzdechne a s pobaveným výrazem se odtáhne. Nechápavě se na něho podívám. "Žiadne blbosti." usměje se na mě nevinně a k mému obrovskému zklamání se zase spořádaně usadí. "Takže čo budeme robiť dnes?" "Nevím...Nic moc mě nenapadá...Mohli by jsme třeba do zoo..." navrhnu první kravinu co mě napadne. "Ty by si išla do zoo?" vyvalí na mě oči. "Proč ne?" "No väčšina vegetariánov sa do zoo zrovna nehrne..." pousměje se. Jen pokrčím rameny. "Mě ale fakt nenapadá co bys tak mohl chtít vidět...Něco co má Ostrava a Bratislava ne..." zasměju se. "Moc hrdý občan niesi..." směje se Adam. "Vieš čo ja to nechám na tebe. Zober ma niekde kďe chodíš ráda." mrkne na mě. Zamyslím se. Potom dostanu nápad. "Počkej." kývnu na Adama, odběhnu se do koupelny nalíčit a zpátky do pokoje. Rozrazím skříň a natáhnu světle růžové letní šaty s bílýma puntíkama. "Oblíkej se."pobídnu Adama. V chodbě nazuju kristusky a po chvilce už míříme na zastávku. "Kde ideme?" nevydrží Adam. "Překvápko. Vezmu tě do pohádky." mrknu na něho tajemně. "Vieš že nemáme robiť žiadne kraviny?" ujišťuje se. Jen se na něho roztomile usměju a naskočím do busu co si to přisupí na zastávku.
Po krátké cestě konečně dorazíme do cíle. "Vystavište černá louka?" vyvalí na mě oči Adam. "Konkrétně pohádkový sklep strašidel. Sem chodím vždycky když mám špatnou náladu, opustí mě inspirace...Nebo když se pohádám s našima...Říkal si že chceš někde kde chodím ráda." usměju se na něho nevinně. Adam zacvaká vstupné a ruku v ruce se ponoříme do říše nadpřirozena. "To bolo skutočne ako rozprávka." zavrtí nechápavě hlavou když vyjdeme zpátky na ulici do světa smrtelníků. "A blbost to nebyla nebo jo?" podívám se na něho naoko ustaraně. "Nie. Páčilo sa mi to." usměje se na mě kouzelně. Za odměnu ho líbnu na tvář a vyčkávavě se na něho otočím. "Tak a co teď?" "Neviem ako ty ale já som strašne hladný..." zasměje se. "Ouki douki. Jdeme na oběd." Po chvilce se už usazujeme za stolem v nedaleké restauračce. Oba si dáme palačinky se zmrzlinou a u jídla se pořád smějeme jako blázni, protože jsme oba upatlaní až za ušima. Po obědě si ještě dáme zmrzlinový pohár a koumáme co dál. "Hele já mám návrh. Jdeme teď domů, pustíme si třeba nějakej film nebo já nevím a večer vyrazíme i s Mony a Tomem do kina." navrhnu. "Dobre." odsouhlasí mi to Adam a tak vyrazíme směrem k domovu.
















ÚÚÚÚÚÚžasné, honem další a to fakt honem! :-D