
Název: Is this love? - 2. část
Autor: Alena
Ráno bylo krásné, slunečné. Připravovala snídani, Mirův oblíbený salát s olivami, rajčaty, paprikou a mozarellou, zatímco Miro ještě podřimoval v posteli. Do skleničky nalila šťávu z čerstvě vymačkaných pomerančů, vše postavila úhledně na tácek a vydala se za svým přítelem do postele.
Unaveně oddychoval, ale na tváři měl mírný úsměv. Tohle byl jeden z mála dní, které měl volné a mohl se naplno věnovat své přítelkyni. Doufal, že alespoň dnešek bude bez jakýchkoli hádek a udělají si ho hezký bez ohledu na to, kdo on opravdu je.
"Ahoj Miro," zašeptala, posadila se na postel a rukou mu prohrábla objemné rozcuchané vlasy, které mu spadávaly všude možně a nedržely tam, kam je odhrnula. Okamžitě mu spadly zpátky a Miro pomalu otevřel oči.
"Mhm, ahoj." Zašeptal a našpulil rty, aby mu mohla dát polibek. "Ty si urobila raňajky, nie." Pousmál se a lehce si odkašlal.
"Budeme dneska spolu, doufám." Sklonila hlavu a podala mu tácek se snídaní. Miro se opřel o čelo o stěnu, na které byla postel naražená a pozvedl sklenici pomerančové šťávy, aby se napil.
"Samozrejme, ani nevieš, ako som sa tešil, že budeme spolu." Cvrnknul ji do nosu a dopil sklenici do dna. Jen se usmála a uvelebila se vedle něho. Hlavu mu položila na rameno.
"Já taky, já taky." Zašeptala s úsměvem na rtech a dlaní mu přejela po nahém těle. "Včerejšek mě mrzí." Řekla smutně.
"Mňa tiež, naozaj." Podíval se na ni a lehce ji přejel ukazováčkem po rtech.
"Tak co budeme dělat?" zeptala se vesele a už se jí hlavou honily různé nápady, návrhy, ale neříkala je nahlas a čekala, co navrhne Miro. Ten chvíli přemýšlel, načež ho přerušilo vyzvánění jeho mobilu.
"Prosím ťa." Zašeptal a ukázal prstem na stoleček vedle postele. Podala mu s otráveným obličejem mobil. Věděla moc dobře, co vyzvánění Mirového mobilu vždy znamená. "Áno? Nie. Prosím, nie. Dnes som mal mať voľno!" Řekl Miro naštvaně. Chtěla se zvednout z postele, ale Miro ji položil ruku na nohu, takže se usadila zpátky. "Ale nie, nič nemám…" zalhal a podíval se smutným výrazem na svou přítelkyni. Otočila od něj hlavu a dívala se do zdi. "Dobre, tak som tam za dvadsať minút." Dodal Miro a ukončil hovor. "Mrzí ma…"
"Ne!" přerušila ho, sundala jeho ruku ze své nohy a postavila se. "Proč jsi prostě neřekl, že máš už něco jiného, když už ne to, že budeš s přítelkyní nebo co to vlastně jsem!"
"Zlatko, sľubili sme si, že sa nebudeme hádať."
"Miro, jestli odejdeš teď pryč, nepočítej s tím, že tě budu chtít někdy zase vidět! Už mě to nebaví." Osočila se a odešla do koupelny, kde se zavřela a ani přes Mirovy prosby nehodlala vylézt.
Unaveně oddychoval, ale na tváři měl mírný úsměv. Tohle byl jeden z mála dní, které měl volné a mohl se naplno věnovat své přítelkyni. Doufal, že alespoň dnešek bude bez jakýchkoli hádek a udělají si ho hezký bez ohledu na to, kdo on opravdu je.
"Ahoj Miro," zašeptala, posadila se na postel a rukou mu prohrábla objemné rozcuchané vlasy, které mu spadávaly všude možně a nedržely tam, kam je odhrnula. Okamžitě mu spadly zpátky a Miro pomalu otevřel oči.
"Mhm, ahoj." Zašeptal a našpulil rty, aby mu mohla dát polibek. "Ty si urobila raňajky, nie." Pousmál se a lehce si odkašlal.
"Budeme dneska spolu, doufám." Sklonila hlavu a podala mu tácek se snídaní. Miro se opřel o čelo o stěnu, na které byla postel naražená a pozvedl sklenici pomerančové šťávy, aby se napil.
"Samozrejme, ani nevieš, ako som sa tešil, že budeme spolu." Cvrnknul ji do nosu a dopil sklenici do dna. Jen se usmála a uvelebila se vedle něho. Hlavu mu položila na rameno.
"Já taky, já taky." Zašeptala s úsměvem na rtech a dlaní mu přejela po nahém těle. "Včerejšek mě mrzí." Řekla smutně.
"Mňa tiež, naozaj." Podíval se na ni a lehce ji přejel ukazováčkem po rtech.
"Tak co budeme dělat?" zeptala se vesele a už se jí hlavou honily různé nápady, návrhy, ale neříkala je nahlas a čekala, co navrhne Miro. Ten chvíli přemýšlel, načež ho přerušilo vyzvánění jeho mobilu.
"Prosím ťa." Zašeptal a ukázal prstem na stoleček vedle postele. Podala mu s otráveným obličejem mobil. Věděla moc dobře, co vyzvánění Mirového mobilu vždy znamená. "Áno? Nie. Prosím, nie. Dnes som mal mať voľno!" Řekl Miro naštvaně. Chtěla se zvednout z postele, ale Miro ji položil ruku na nohu, takže se usadila zpátky. "Ale nie, nič nemám…" zalhal a podíval se smutným výrazem na svou přítelkyni. Otočila od něj hlavu a dívala se do zdi. "Dobre, tak som tam za dvadsať minút." Dodal Miro a ukončil hovor. "Mrzí ma…"
"Ne!" přerušila ho, sundala jeho ruku ze své nohy a postavila se. "Proč jsi prostě neřekl, že máš už něco jiného, když už ne to, že budeš s přítelkyní nebo co to vlastně jsem!"
"Zlatko, sľubili sme si, že sa nebudeme hádať."
"Miro, jestli odejdeš teď pryč, nepočítej s tím, že tě budu chtít někdy zase vidět! Už mě to nebaví." Osočila se a odešla do koupelny, kde se zavřela a ani přes Mirovy prosby nehodlala vylézt.
















Nefér :/