
Název: Vždy to budeš ty! - 30. část
Autor: Majisek183
Ráno se mi přece jen podaří na chvíli usnout. Mám pocit že klepání na dveře se ozve jen co zamhouřím oči. "Jo!" křiknu směrem ke dveřím. Stejně to bude maximálně Jaro. A taky že jo. Zahrabu se pod peřinu. Přisedne si ke mně nakraj na postel. Povzdechne si a zkusí mi odtáhnout peřinu z obličeje. Nedám mu ji. "No dobre tak takto no.....Obleč sa ideme na raňajky, sbalíš sa a odvezem ťa domov." oznámí mi a čeká. Váhavě vykouknu zpod peřiny. Sladce se na mě usměje. "Počkám ťa na chodbe..." zvedne se z postele a vyjde z pokoje. Neochotně se vyhrabu z postele, natáhnu na sebe první věc co mi příjde pod ruku, vyčistím si zuby a odploužím se za Jarem na chodbu. "Dnes si si celkom pohnula..." směje se mi. Jen lhostejně pokrčím rameny. Usadím se mezi Jara a Romana. Ani nevím, co vlastně snídám. Nevěřícně si prohlížím všechny lidi kolem. Smějou se, jsou spokojení.....To si sakra neuvědomují, že se zhroutil svět? Že už nic nebude jako dřív?! Jarino mě obskakuje jako princeznu. Celkem mě to rozčiluje, ale nic mu neřeknu. Nechci na něho být hnusná. "Eli možem stebou hovoriť? O samote?" zarazí mě Roman když už se zvedám od stolu. Zase se usadím zpátky a vyčkávavě se na něho podívám. "Tak to vyklop..." pobídnu ho. "No....nejako neviem ako začať..." pousměje se váhavě. "Od začátku...." kouknu na něho pobaveně. "No dobre no....Takže...ako by som to povedal. To že ťa Igor miloval nado všetko určite vieš. Ale toto som nechcel. Chcel iba aby si bola šťastná. Veďel že stále ľubiš Jarina a neprerušuj ma to vidí snaď každý.....Rovnako ako to že Jarino ťa chce spať. Ale Igor to bral s klidom. Povedal mi, že keby si sa k nemu chcela vrátiť nebude ti brániť. A já viem že by nechcel aby si ostala sama a trápila sa. Chcel by aby si bola šťastná. Stejne ako to chcel vždy. Iba som chcel aby si to vedela...." pousměje se na mě smutně. Překvapeně na něho koukám. Takže Igor celou dobu věděl že Jara pořád miluju.....Ale setjně mi nikdy nic ani nenaznačil, nic mi nevyčítal, nežárlil.....Rozbulím se jako želva a obejmu Romana kolem krku. "Romy strašně moc děkuju že jsi mi to řekl...." "Nemáš vobec za čo. Len som myslel že ti to možno v blízkej dobe pomože...." mrkne na mě tajemně, vytáhne mě na nohy a společně vyrazíme nahoru. Zavřu se v pokoji, sbalím si saky paky a když mě Jaro vyzvedne jen popadnu tašku a nalodím se do auta. Cestou usnu. Probudí mě až u nás před domem. "Eli teraz chcem aby si mi pravdivo odpovedala....Chceš aby som tu aspoň chvíľu ostal s tebou a lebo aby som sa vrátil do Blavy?" koukne na mě vážně. Zamyslím se. Strašně bych si přála aby tu zůstal. Abych nebyla sama. Ale zároveň vím, že by to bylo hrozně sobecké. Jaro by si určitě dělal naděje a já si zatím nedokážu představit, že bych si sním měla něco začít. Zatím ne. "Eliška ja ťa chápem....Pripadá ti že tým zradíš Igora ale prisahám že ťa nebudem do ničoho nutit.....Chcem ti iba pomocť....Alebo je tu ješte možnosť že by si išla somnou ty...." navrhne. "A nevadí ti to?" kouknu na něho nejistě. "Keď je toto jediný problém potom nieje čo riešiť..." usměje se na mě a už vyskakuje z auta. Nakouknu do obýváku. Mamka se sklání nad nějakými plány, zvedne oči a vrhne na mě vyčkávavý pohled.Oči se mi zalejou slzami, kecnu si vedle ní na pohovku a obejmu ji kolem krku. Po chvilce nakoukne do obýváku Jarino. "Dobrý deň...." pozdraví mamku. Ta na něho vrhne podezíravý pohled. V očích se jí taky lesknou slzy. "Mami můžu s Jarem do Blavy?" kouknu na ni prosebně. "Co bys tam dělala?" "Myslel som že by jej to mohlo pomocť....Prišla by na iné myslienky, nebola by sama..." Mamka jen přikývne. Dolpoužím se nahoru do pokoje a vyhážu na postel snad celou skříň. Můj šatník s rostoucím pupkem celkem prořídl. Ale to je mi teď úplně jedno. Nacpu k prasknutí krosnu i batoh. Nevím jak dlouho budu pryč. Radši si toho vezmu víc. Jaro popadne obě tašky, tázavě zvednu obočí ale nijak to nekomentuju a vypakuju ho z pokoje. Rozloučím se s mamkou a vyrazíme. Do Bratislavy dorazíme navečer. Se zvláštním pocitem překročím práh bytu. Nic se tu nezměnilo za ten rok co jsem tu byla poprvé. Teda kromě výzdoby nad pracovním stolem. Prohlížím si svoje fotky kritickým pohledem. Nostalgicky si povzdechnu. "Copak?" koukne na mě Jaro. "Ale nic....to byly časy....když jsem ještě nepřipomínala slonici...." zasměju se. "Si kecka....náhodou ti to bruško pristane...." usměje se na mě. vybalím se, skočíme si na večeři do Meca a večer se usadíme u telky. Nechce se nám pouštět film, necháme hrát Titanic. Film skoro končí. Samozřejmě jako tradičně neudržím poker face. A rozbulím se o to víc, když si vzpomenu na to, jak jsme spolu na Titanic koukali minule. Tehdy bylo všechno tak strašně jednoduché....."Ale no! Už zasa?" podívá se na mě pobaveně Jaro. Jen na něho vypláznu jazyk. "Vzpomínáš si co jsi mi tehdy slíbil? Skoro před rokem?" otočím se na něho po chvíli. "Ano. Že ťa nikdy neopustím...." podívá se mi do očí. "Vypadá to že nám to moc nevyšlo..." pousměju se smutně. "Nevyšlo. Ale ja som sľub neporušil....Ty si opustila mňa. Ale chcem aby si vedela jedno. Ja som ťa neopustil ani potom. Stále som tu bol, čakal som a dúfal že sa vrátiš. Vždycky som tu bol pre teba a vždycky budem." podívá se na mě něžně. Nechám se obejmout kolem ramen a v tichosti dokoukáme film. Trošičku se rafneme, Jarovi něco přelítne přes nos a chce spát na gauči. Podívám se na něho jako na blázna. Nakonec se mi ho podaří přesvědčit že se kvůli mě nemusí omezovat, že je mi úplně jedno že budeme spát v jedné posteli. Nakonec jsem jen ráda. Aspoň si nepřipadám tak sama. Přitulím se k němu a hned je mi líp. Na chvíli si dá pauzu i obraz Igora na sále, bledého bez života, co si zvyknul mi bez varování vyskakovat před očima.
Vnímám tlukot Jarova srdce a připadám si strašně zvláštně. A v tu chvíli si uvědomím, že chci být sním. Nedovolím aby nás zase něco rozdělilo.
Vnímám tlukot Jarova srdce a připadám si strašně zvláštně. A v tu chvíli si uvědomím, že chci být sním. Nedovolím aby nás zase něco rozdělilo.
Zůstanu v Blavě zhruba dva týdny. Jaro se mě snaží všelijak rozptylovat. Vytáhne mě na výlet na hrad, do Avionu na nákupy, několikrát s celou partou večer do baru. Prostě dělá všechno pro to, abych se nenudila a nemyslela na Igora. Musím uznat, že se mu to celkem daří. Zrovna sedíme v baru i s ostatníma. "Jdeš semnou na něco k baru?" koukne na mě Deny. Přikývnu a vyskočím na nohy. Usadíme se na vysokých židlích a objednáme si mojito. Já samozřejmě bez alkoholu. Deny dorazila teprve včera večer. "Musíš mi povyprávět co se za ty dva týdny stalo..." mrkne na mě šibalsky. "Nic nového...." usměju se. "Jak nic nového?" nechápe. "No to že Jarina miluju až to bolí není nic nového...." zasměju se. "Jo tááák....." pochopí konečně. "A co jste celou dobu vyváděli? A stihli jste to dát zase dohromady?" vyzvídá. Očima vyhledám kluka s čírem, zrovna něco probírá s Tomim, oba se u toho tváří strašně zaujatě. Vycítí můj pohled, zvedne oči a usměje se na mě. Z nepochopitelných důvodů se mi rozbuší srdce jako splašené. Sakra to jsem si ještě nezvykla?! "Aha....No vám dvěma už je dobře.....Vy už jste se zbláznili...." směje se Denisa která nás celou dobu sledovala se schovívavým výrazem. Vypláznu na ni jazyk. Z ničeho nic se mi zamotá hlava až se zapotácím. "Co blbneš?!" vyděsím Denisu která mě naštěstí na poslední chvíli zachytí. "Jen se mi nějak zatočila hlava...." kouknu na ni nechápavě. Popadne mě za paži a ploužíme se zpátky k ostatním ke stolu. Všechno se seběhne strašně rychle. Zakopnu o vlastní nohy a zatmí se mi před očima. "Eliško!" vyjekne Deny hystericky někde blízko mě. Něčí ruce mě popadnou za ramena a snaží se mě udržet ve vzpřímené poloze. "Eli! Preboha čo sa stalo?!" slyším vedle sebe Jara. "Já nevím najednou se mi sesypala......" odpoví Deny. Začíná popotahovat. "Zavolaj doktora...." nařídí jí a položí mě na zem. Matně nad sebou vnímám jeho siluetu. "Eli preboha toto mi nerob.....Počuješ ma?!!" snaží se udržet moji pozornost. Strašně mu chci odpovědět. Uklidnit ho že se nic neděje že jsem v pořádku. Ale nějak to nejde....Nenajdu sílu na to pohnout ani prstem.....I ty víčka jsou tak těžké....Snažím se ze všech sil udržet oči otevřené. Ale nakonec to vzdám. Ono je to jednodušší.
















Nádherná povídka :-)