
Název: Vždy to budeš ty! - 28. část
Autor: Majisek183
V pondělí nakráčím do školy spolu s mamkou a Igorem. Ani nejdu na hodinu, zamířím s nima za třídní. Když jí mamka seznámí s mojí situací smutně se na mě podívá. "Taková nadějná studentka...." "Ale Eliška si školu normálne dorobí." ujistí ji Igor pevným hlasem. "To si myslíte teď. Hodně holek se o to už pokoušelo. jen pár to zvládlo. Starat se o dítě není legrace, studium na prestižní škole taky není zrovna jednoduché....Ale jak myslíte. Teď půjdeme společně za ředitelem." Vypakuje nás z kabinetu a všichni společně klepeme na dveře nejvyššího bosse našeho gymplu. Tam nás čeká druhé kolo vysvětlování a domluv, nakonec vyplním nějaké papíry a ředitel vypakuje mě i Igora na chodbu. "Počkáme tě na chodbě." kouknu na mamku. Prásknu sebou na lavičku před ředitelnou a Igor vedle mě. "Si sa nepochlubila aká si nadejná študentka..." podívá se na mě nevěřícně. "A co ten překvapený tón?!" urazím se. "No tak prepáč. Ale nevyzeráš ako typ čo by sa šrotil od rána do večera." "Ne to ne. Jen občas." zasměju se. "vieš už od piatku mám jednu otázku...." "Sem s ní." zatvářím se odevzdaně. "Čo ti vravel Jarino?" překvapeně se na něho otočím. Mluvila jsem s ním jen chvíli, nečekala bych že to zaregistroval. Jen zavrtím hlavou. Nechci to s ním rozebírat. V tu chvíli se otevřou dveře a na chodbu vyjde mamka. "Tak jo. Vyřízeno. Teď padej do třídy." usměje se na mě. Rozloučí se semnou a chodbou zamíří pryč. Zase má naspěch. Povzdechnu si a s Igorem v patách vyrazím směrem do laborek kde mám mít zrovna hodinu. "Tak já jdu. Pá." políbím ho a zapadnu do třídy. Omluvím se profesorce a zapadnu za Deny do lavice.
O sedm měsíců později
Sedím i s Igorem na pohovce v obýváku, koukáme na Simpsony a v ruce držíme každý kalendář. Já český, Igor slovenský. "Ne Marcela určitě ne! Je to strašně tuctový." zavrhnu jeho nápad. Už druhý den se dohadujeme kvůli jménu pro holku. "To ti nestačí že už si si preboha presadila Nicolasa?!" chytá se Igor za hlavu. "Ne nestačí. Co bych z toho měla když to bude holka?" kouknu na něho roztomile. "Tak to bude Nicoleta." podívá se na mě ironicky. "Ne to jsme vyloučili už včera." někdo zazvoní. "Ne já tam zajdu." vyhrabu se na nohy a dokoulím se ke dveřím. Připadám si jako balon. A to se mi mamka ještě směje že jsem skoro nepřibrala. Těch děvět kilo mi bohatě stačí. A to si radši ani nepedstavuju jak budu vypadat za dva měsíce! Otevřu dveře a dovnitř vtrhne Deny jako velká voda. "Čau mamino. Můžu na chvíli?" koukne na mě a už se hrne do obýváku. "No co mi zbývá..." směju se. "Jééé už jste něco vykoumali?" koukne na Igora s kalendářem v ruce. "Ale hej....Vyradili sme Marcelu. Teda Eliška ju vyradila." podívá se na ni pobaveně. Jen na ně vypláznu jazyk. "No tak teď poslouchej mě. Co takhle Edita nebo Valentýna a nebo...." nedopoví protože vyprsknu smíchy. "No co je?" podívá se na mě dotčeně. "Ještě že ty milá Denisko nejsi těhotná. To dítě bych fakt litovala. Prej Valentýna! Slyšel jsi to jo?" podívám se na Igora. "No vidím že s tebou som na tom ešte dobre. Ale mali by sme varovať Tomiho." směje se. "Jste trapní. A nebo ještě Amálie." dokončí. "Takže postupně. Edita je děsný, Valentýna radši ani nekomentuju a Amálie není špatný co ty na to?" kouknu na Igora. "Už tam máme aj horšie tak to kludne dopiš." podívá se na mě rezignovaně a já jméno načmárám na seznam. "Super....Už jich máme asi patnáct a všechny jsou na prd!" rozčiluju se. "Vidíš vidíš....Já bych už měla Valentýnku." pošklebuje se mi Denisa. "No ono je fakt možný že ti to Tomi schválí. Jste oba stejně střelení." směju se. "No ja by som to videl takto. Julie, Sára, Sofie a lebo Angela." "No tak to bude Julie Sára Sofie Angela Belaj-Kocianová." plácá se Deny smíchy do kolen. "Náhodou to zní vznešeně. Ale Valentýna Beliczová pitomě." ušklíbnu se. "No to už si nevybereš no. Ale Valentýna Kolářová zní dobře." vyplázne na mě jazyk. "Když myslíš....Hele já už to chci mít z krku. Já říkám Sára a kluk Nicolas." podívám se vyčkávavě na Igora. "A já říkám Angela. A kluk Boris." odpoví mi místo něj Deny. Ignoruju ji. "A ja Julie. A chlapec Patrik." "Ty si vždycky vybereš to nejhorší....." povzdechnu si. "Alebo vieš čo mne je to vlastne jedno. Okej tak Sára a Nicolas." usměje se na mě. "A nevadí ti to?" "Nie nevadí." "Ale mě to vadí! Sára je hrozný!" stěžuje si Deny. Máme ji na háku. Večer to oznámím mamce. "Eliško tobě snad přeskočilo. Nicolas.....Ale jak myslíš no..." směje se mi.
O víkendu jedu s Igorem do Bratislavy. Prolezeme snad všechny obchody ve městě. Scháníme kočárek a postýlku. Samozřejmě se zase absolutně nemůžeme schodnout. Jako poradce jsme si vzali Denisu (to tu pravou) a Zuzku. Moc jsme si nepomohi, každý máme úplně jiný vkus. "Proboha vy jste všichni hrozní! Co se vám na něm nelíbí?" dožaduju se důvodu proč mi odmítli černou trojkolku se vzorem bílých kruhů v sadě s ohrádkou se stejným vzorem. "Preboha čierna je strašne depresívna!" snaží se mě přesvědčit. "Ale uvnitř je světle šedej a aspoň se nebude tolik mazat....." udělám na Igora psí oči. Ten si jen povzdechne a kývne. "No dobre. Ako chceš. Ale hlavne už pojme domov..." podívá se na mě zoufale. Domů ale ještě nejdeme. I s holkama vyrazíme do restauračky kde nás čeká parta. "No ty kokos...." ohodnotí mě Jaro s vykulenýma očima. "Já vím vypadám jak kombajn...." směju se. "Náhodou ti to strašne pristane..." podívá se na mě zvláštním pohledem. Jen se pousměju a zapadnu za stůl. Už jsem si ale zvykla že se po mě hodně lidí dívá stylem hlupačka co si neumí dát pozor. Když jsem s Igorem nevadí mi to. Nadlábneme se, poslední dobou jsem strašně pažravá, chvíli se bavíme s ostatníma a potom vyrazíme domů.
Druhý den mě Igor hodí domů a pokračuje s klukama směr Praha kde mají mít koncert. Celé tří dny kdy je Igor pryč se strašně nudím. Deny zůstala v Blavě s Tomim, trčím celé dny doma jako rozinka v buchtě. Zrovna se nacpávám vanilkovou zmrzkou když mi zazvoní mobil. "Ano?" přijmu hovor zdvořile protože mi volá neznámé číslo. "Slečna Kocianová?" zeptá se mě neznámý ženyský hlas. "Ano to jsem já." "Dobrý večer. Jsem doktorka Stejskalová a volám z nemocnice v Havířově." v tu chvíli mě poleje studený pot. "Stalo se něco?!" vyhrnu vystrašeně do telefonu. "Ano stalo. Hlavně se prosím uklidněte. Zhruba před půl hodinou nám sem přivezli čtyři kluky po havárce. Tři jsou v pořádku ale jeden je v kritickém stavu. Igor Belaj. Prý jste jeho přítelkyně?" "Panebože......." vydechnu. "Ano jsem....." "Pan Belaj je ve vážném stavu. Má zlomený jeden obratel a čtyři žebra. Taky utrpěl vážné poranění hlavy. Momentálně ho operují." oznámí mi klidným hlasem. Víc už neslyším. Mobil mi vypadne z ruky a rozpadne se na podlaze. Chvíli jen sedím a koukám do blba. Potom se vzpamatuju, fofrem se převleču, popadnu kabelku a klíčky, nechám mamce na stole vzkaz a už nasedám do auta. Ještě že už mám řidičák, asi bych se zbláznila kdybych měla jen sedět doma.
Po necelé hodince už parkuju před nemocnicí v Havířově. Na vrátnici zjistím kde jít. Všechny výtahy se flákají někde v horních patrech, usoudím že ty tři patra zvládnu po svých a rozběhnu se po schodech nahoru. Do třetího patra doběhnu s jazykem na vestě, rozrazím lítačky a vpadnu na skoro liduprázdnou chudbu na oddělení chirurgie. Na chodbě sedí jen tři kluci. Jeden má zafačovanou ruku, druhý rozbitou hlavu a třetí nohu v sádře. Všichni současně zvednou hlavu když se vřítím na chodbu jako velká voda. "Eli preboha čo tu robíš?" koukne na mě Roman vyděšeně. Sotva popadám dech, sesypu se na lavici naproti nim a zhluboka oddechuju. "Proboha můžete mi vysvětlit co se stalo?!" vyjeknu hystericky. "Mali sme nehodu....Napasoval do nás kamion...." vysvětlí mi a starostlivě si mě prohlíží. "Si v poriadku?" "Jo je mi fajn....." odpovím mu ironicky. Na chodbu vejde sestřička. Změří si mě zvědavým pohledem. "Jste v pořádku? Vypadáte hrozně bledě...Není vám špatně?" zeptá se starostlivě. "Ne nic mi není....Prosím vás co je s Igorem?" kouknu na ni zoufale. "Je pořád na sále....Nemůžu vám říct nic bližšího." odbyde mě a pokračuje chodbou dál. Sedíme a čekáme až nám někdo něco řekne asi dvě hodiny. Sedím s hlavou opřenou o zeď za mnou a nevnímám okolí. Proto mě strašně vyděsí, když mě někdo chytne za ruku. Otočím hlavu a koukám do tváře Jarinovi. Do očí mi vhrknou slzy, položím mu hlavu na rameno a rozbulím se jako želva. Obejme mě kolem ramen a váhavě mě hladí po zádech. "Kde sú chalani?" zeptá se mě tiše. "Nevím." odpovím mu a teprve teď si překvapeně uvědomím že jsem byla na chodbě sama. "Jak jsi to zjistil?" "Volal mi Roman..." nedopoví, protože v tu chvíli se otevřou dveře a vyjdou nejdřím dvě sestřičky a pak i dva doktoři. vyskočím na nohy. "Co je s Igorem?" vybafnu na ně nevychovaně. "A vy jste kdo? Kocianová Eliška." představím se. "A v jakém vztahu jste s pacientem?" "Jsem jeho...snoubenka." zalžu po malém zaváhání. "Aha...Nebudu vám lhát slečno. Jeho stav je kritický. Ještě není mimo ohrožení života. Navíc má zlomený obratel. Jak závažně se to projeví je nejisté." podívá se na mě soucitně. "Můžu ho vidět?" "No tak dobře pojďte semnou. Ale opravdu jen na chvíli." upozorní mě a já za ním poslušně tlapkám dlouhoud chodbou až na opačný konec budovy. Sestřička mi natáhne roušku a návleky a pokyne mi na dveře na opačné straně místnoti. Pomalu otevřu a vejdu do pokoje. Všude pípají nějaké přístroje. Uprostřed v posteli s postranicema leží Igor. Hlavu má zamotanou obvazem a v obličeji je bledý jako stěna. Přistoupím k němu a opatrně ho chytím za ruku. Po tvářích mi tečou slzy. "Slečno Kocianová pojďte už." ozve se za mnou po chvilce hlas sestry. "Nesmíš mě tu nechat! Ne teď!" zašeptám naléhavě, naposledy mu stisknu ruku a vyklouznu z pokoje na chodbu. Strhnu si roušku, návleky vrátím sestře a vyběhnu na chodbu. Opřu se o stěnu hned vedle dveří a svezu se do sedu na podlahu. Přitáhnu si kolena co nejblíže k bradě jak jen to s bříškem dokážu a hlavou praštím o stěnu. To nemůžu být nikdy šťastná dýl než pár měsíců? ptám se sama sebe. "Eli? Si v poriadku?" ozve se odněkud Jarův hlas. Zavrtím hlavou. "Je ti zle?" "Strašně se mi motá hlava.....asi budu zvracet...." kouknu na něho nepřítomně. Vytáhne mě na nohy a podpírá mě cestou na záchod. Vyklopím obsah žaludku do záchodu a vyploužím se z kabinky. Opláchnu si obličej studenou vodou. Bez výsledku. Před očima se mi pořád dělají mžitky. Mám pocit že sebou co nevidět švihnu. Jaro mě odtáhne na chodbu a posadí mě na lavici. Klekne si přede mě a starostlivě si mě prohlíží. "Vydržíš to tu chvíľu? Skočím iba do bufetu pre vodu." koukne na mě nerozhodně. Jen jednou přikývnu a Jaro odběhne chodbou k výtahům. Připadá mi že tam sedím a zírám do zdi snad celou věčnost než se zase objeví. Podá mi láhev s vodou. "Nemal by som ti sehnať sestru?" podívá se na mě váhavě. Jen zavrtím hlavou. V kapse se mi rozehraje mobil. Vytáhnu ho a zamžourám na displej. Mamka. Super. "Ano mami?" přijmu hovor slabým hlasem. "Eliško?! Proboha co se stalo?! Kde jsi?" hysterčí mi do ucha. Musím mobil odtáhnout jinak by mi snad praskla hlava. "Mami uklidni se....Já jsem v pořádku..." odpovím jí tiše. "Co jsi říkala? Eli nezníš tak! Nelži mi!" vyšiluje. Jaro natáhne ruku směrem ke mně. Podám mu mobil. Nevnímám co mamce říká. ze všech sil se snažím udržet oči otevřené ale když ono je to tak složité....Daleko jednodušší by bylo je zavřít....A spát a spát.....
Druhý den mě Igor hodí domů a pokračuje s klukama směr Praha kde mají mít koncert. Celé tří dny kdy je Igor pryč se strašně nudím. Deny zůstala v Blavě s Tomim, trčím celé dny doma jako rozinka v buchtě. Zrovna se nacpávám vanilkovou zmrzkou když mi zazvoní mobil. "Ano?" přijmu hovor zdvořile protože mi volá neznámé číslo. "Slečna Kocianová?" zeptá se mě neznámý ženyský hlas. "Ano to jsem já." "Dobrý večer. Jsem doktorka Stejskalová a volám z nemocnice v Havířově." v tu chvíli mě poleje studený pot. "Stalo se něco?!" vyhrnu vystrašeně do telefonu. "Ano stalo. Hlavně se prosím uklidněte. Zhruba před půl hodinou nám sem přivezli čtyři kluky po havárce. Tři jsou v pořádku ale jeden je v kritickém stavu. Igor Belaj. Prý jste jeho přítelkyně?" "Panebože......." vydechnu. "Ano jsem....." "Pan Belaj je ve vážném stavu. Má zlomený jeden obratel a čtyři žebra. Taky utrpěl vážné poranění hlavy. Momentálně ho operují." oznámí mi klidným hlasem. Víc už neslyším. Mobil mi vypadne z ruky a rozpadne se na podlaze. Chvíli jen sedím a koukám do blba. Potom se vzpamatuju, fofrem se převleču, popadnu kabelku a klíčky, nechám mamce na stole vzkaz a už nasedám do auta. Ještě že už mám řidičák, asi bych se zbláznila kdybych měla jen sedět doma.
Po necelé hodince už parkuju před nemocnicí v Havířově. Na vrátnici zjistím kde jít. Všechny výtahy se flákají někde v horních patrech, usoudím že ty tři patra zvládnu po svých a rozběhnu se po schodech nahoru. Do třetího patra doběhnu s jazykem na vestě, rozrazím lítačky a vpadnu na skoro liduprázdnou chudbu na oddělení chirurgie. Na chodbě sedí jen tři kluci. Jeden má zafačovanou ruku, druhý rozbitou hlavu a třetí nohu v sádře. Všichni současně zvednou hlavu když se vřítím na chodbu jako velká voda. "Eli preboha čo tu robíš?" koukne na mě Roman vyděšeně. Sotva popadám dech, sesypu se na lavici naproti nim a zhluboka oddechuju. "Proboha můžete mi vysvětlit co se stalo?!" vyjeknu hystericky. "Mali sme nehodu....Napasoval do nás kamion...." vysvětlí mi a starostlivě si mě prohlíží. "Si v poriadku?" "Jo je mi fajn....." odpovím mu ironicky. Na chodbu vejde sestřička. Změří si mě zvědavým pohledem. "Jste v pořádku? Vypadáte hrozně bledě...Není vám špatně?" zeptá se starostlivě. "Ne nic mi není....Prosím vás co je s Igorem?" kouknu na ni zoufale. "Je pořád na sále....Nemůžu vám říct nic bližšího." odbyde mě a pokračuje chodbou dál. Sedíme a čekáme až nám někdo něco řekne asi dvě hodiny. Sedím s hlavou opřenou o zeď za mnou a nevnímám okolí. Proto mě strašně vyděsí, když mě někdo chytne za ruku. Otočím hlavu a koukám do tváře Jarinovi. Do očí mi vhrknou slzy, položím mu hlavu na rameno a rozbulím se jako želva. Obejme mě kolem ramen a váhavě mě hladí po zádech. "Kde sú chalani?" zeptá se mě tiše. "Nevím." odpovím mu a teprve teď si překvapeně uvědomím že jsem byla na chodbě sama. "Jak jsi to zjistil?" "Volal mi Roman..." nedopoví, protože v tu chvíli se otevřou dveře a vyjdou nejdřím dvě sestřičky a pak i dva doktoři. vyskočím na nohy. "Co je s Igorem?" vybafnu na ně nevychovaně. "A vy jste kdo? Kocianová Eliška." představím se. "A v jakém vztahu jste s pacientem?" "Jsem jeho...snoubenka." zalžu po malém zaváhání. "Aha...Nebudu vám lhát slečno. Jeho stav je kritický. Ještě není mimo ohrožení života. Navíc má zlomený obratel. Jak závažně se to projeví je nejisté." podívá se na mě soucitně. "Můžu ho vidět?" "No tak dobře pojďte semnou. Ale opravdu jen na chvíli." upozorní mě a já za ním poslušně tlapkám dlouhoud chodbou až na opačný konec budovy. Sestřička mi natáhne roušku a návleky a pokyne mi na dveře na opačné straně místnoti. Pomalu otevřu a vejdu do pokoje. Všude pípají nějaké přístroje. Uprostřed v posteli s postranicema leží Igor. Hlavu má zamotanou obvazem a v obličeji je bledý jako stěna. Přistoupím k němu a opatrně ho chytím za ruku. Po tvářích mi tečou slzy. "Slečno Kocianová pojďte už." ozve se za mnou po chvilce hlas sestry. "Nesmíš mě tu nechat! Ne teď!" zašeptám naléhavě, naposledy mu stisknu ruku a vyklouznu z pokoje na chodbu. Strhnu si roušku, návleky vrátím sestře a vyběhnu na chodbu. Opřu se o stěnu hned vedle dveří a svezu se do sedu na podlahu. Přitáhnu si kolena co nejblíže k bradě jak jen to s bříškem dokážu a hlavou praštím o stěnu. To nemůžu být nikdy šťastná dýl než pár měsíců? ptám se sama sebe. "Eli? Si v poriadku?" ozve se odněkud Jarův hlas. Zavrtím hlavou. "Je ti zle?" "Strašně se mi motá hlava.....asi budu zvracet...." kouknu na něho nepřítomně. Vytáhne mě na nohy a podpírá mě cestou na záchod. Vyklopím obsah žaludku do záchodu a vyploužím se z kabinky. Opláchnu si obličej studenou vodou. Bez výsledku. Před očima se mi pořád dělají mžitky. Mám pocit že sebou co nevidět švihnu. Jaro mě odtáhne na chodbu a posadí mě na lavici. Klekne si přede mě a starostlivě si mě prohlíží. "Vydržíš to tu chvíľu? Skočím iba do bufetu pre vodu." koukne na mě nerozhodně. Jen jednou přikývnu a Jaro odběhne chodbou k výtahům. Připadá mi že tam sedím a zírám do zdi snad celou věčnost než se zase objeví. Podá mi láhev s vodou. "Nemal by som ti sehnať sestru?" podívá se na mě váhavě. Jen zavrtím hlavou. V kapse se mi rozehraje mobil. Vytáhnu ho a zamžourám na displej. Mamka. Super. "Ano mami?" přijmu hovor slabým hlasem. "Eliško?! Proboha co se stalo?! Kde jsi?" hysterčí mi do ucha. Musím mobil odtáhnout jinak by mi snad praskla hlava. "Mami uklidni se....Já jsem v pořádku..." odpovím jí tiše. "Co jsi říkala? Eli nezníš tak! Nelži mi!" vyšiluje. Jaro natáhne ruku směrem ke mně. Podám mu mobil. Nevnímám co mamce říká. ze všech sil se snažím udržet oči otevřené ale když ono je to tak složité....Daleko jednodušší by bylo je zavřít....A spát a spát.....
















to je ,ale pěkné :))