
Název: Vždy to budeš ty! - 19. část
Autor: Majisek183
V pondělí mě před školou čeká Igor. Deny se na mě povzbudivě usměje a já vyrazím směrem k němu. "Ahoj..." pozdraví mě nejistě. "Ahoj..." usměju se na něho. "Mala si dosť času?" koukne na mě vyčkávavě. "Měla...." odpovím. "A?" zeptá se zvědavě. Přistoupím k němu a lehce ho políbím na rty. Zářivě se na mě usměje a obejme mě. "Už som ti povedal že ťa ľubim?" koukne se na mě. "Jo...párkrát to už myslím padlo..." zasměju se, a ze všech sil se snažím nemyslet na to, že už nic nebude takové jako dřív....
"Mamíííí prosíííím...." udělám na mamku psí oči. "No dobře tak si jeď.....!" svolí nakonec se smíchem. Super! Právě mi odkývla, že můžu strávit skoro celé zimní prázdniny v Bratislavě s Igorem. Teda kromě prvních pár dnů. Na štědrý den musím být doma a hned 25. mě Igor vyzvedne a pojedeme k němu do Blavy. Silvestr pak strávíme s celou partou. Při pomyšlení na to, že uvidím Jara se mě vždycky zmocňujou infarktové stavy. Mám z toho hrůzu. Ale musím to zvládnout....Už jsem si přece vybrala. Igor je strašně fajn. Mám ho ráda a skvěle si spolu rozumíme, ale vím že s ním nikdy nebudu prožívat to co s Jarem. Jaro byl ten pravej. Vím to. Jen škoda že nám to nevyšlo....Vyhopkám po schodech nahoru do pokoje kde se na posteli rozvaluje Igor. Jen co vejdu do dveří, vyčkávavě na mě pohlédne. Zdviženým palcem mu ukážu, jak dopadla mise a pádím pro krosnu do skříně. Co si mám vzít?! Otevřu skříň a Igorovi na hlavu vyhážu půlku šatníku. Snažím se u toho nevzpomínat na něco hodně podobného. Ale to jsem tehdy byla někdo úplně jiný. Jeden měsíc stačil na to abych se rapidně změnila! Nakonec do tašky nacpu černý svetr s výstřihem, béžový rolák, pět jednobarevných triček, dvoje džíny(jedny červené), džínsovou mini, černé punčocháče, top na jedno rameno, tepláky, pyžamo, oteplovačky na lyže, šálu, čepici a rukavice. Tašku sotva dopnu. A to ještě nemám nabalené boty. Do druhé tašky nacpu zimní pohorky, vysoké chlupaté kozačky a boty na snowboard. "Tak jo...doufám že máš pořááádně velkej kufr..." prohlížím si kriticky svoje zavazadla. "Na toto aby som obednal kamion!" upozorní mě Igor a já se po něm se smíchem oženu. "Hlavně nesmím zapomenout prkno...." "No to by bolo asi zlé keby si išla lyžovať bez prkna...." koukne na mě vážně. "Kecko! A už padej!" vyženu ho se smíchem ke dveřím. Rozloučíme se a já nakouknu do obýváku na mamču. Kouká na nějakou vánoční kravinku v televizi a před sebou má na stole roztahané moře papírů. "Ty si nemůžeš dát pauzu ani přes svátky?" kouknu na ni starostlivě. "Mám toho hodně....Ale mě to nevadí...Víš že moje práce je můj koníček." usměje se na mě mamka. No jasně. Úspěšná architektka. "Jak myslíš...hele co kdyby jsme si letos naplácaly alespoň jeden druh cukroví?" kouknu na ni. "Třeba rohlíčky....jen ať nám to tu voní vánocema..." Nakonec se mi jí podaří přesvědčit a společně se pustíme do výroby cukroví. Patláme se s tím celé odpoledne. Večer celé ulepené vytáhneme z trouby poslední várku rohlíčků, obalím je v cukru a pádím do sprchy. Do postele zalehám utahaná jako kotě.
Na štědrý den vylezu z postele až po poledni. Zalezu si do sprchy, umyju vlasy, oholím nohy a dotlapkám za mamkou do kuchyně na snídani. Celý den prosedím u televize, ve čtyři vyrazím na autobus. Jdeme se s Deny cournout po vánočně vyzdobeném náměstí, které má tu pravou sváteční atmosféru. Strašně se těším na zítra do Bratislavy....Bude tam určitě nádherně...zasním se. Domů se vrátím zrovna když mamka dodělává rybu. Prostřu stůl a společně zasedneme ke štědrovečerní večeři. Po večeři jdeme vybalit dárky. Dostanu toho hromadu. Jako každý rok. Mamka má celkem slušně placenou práci a tak mě jako jedináčka pořádně rozmazluje. "Tohle ti přišlo poštou!" hodí mi ještě mamka z kuchyně malý dáreček s čevenou stužkou. Můj výraz ztuhne v kámen. Přesně vím, od koho ten dárek je. "Hm.." zamručím a dále sleduju Popelku. "Ty ho ani neotevřeš? podívá se na mě mamka překvapeně. "To není tak nutný..." odpovím neochotně. Maka si sedne naproti mě do křesla a upřeně se na mě podívá. "Eliško proč jste se vlastně s Jarem rozešli?" zeptá se mě. Neodpovím. "Vypadala jsi s ním šťastnější než s Igorem...." dodá opatrně. "Mami promiň ale já se o tom nechci bavit....a jdu si lehnout...jsem už utahaná....Dobrou." rozloučím se s ní a odkráčím nahoru do pokoje. Padnu naznak na postel a pohrávám si s miniaturním balíčkem v rukou. Otevřít...neotevřít...Zvědavost nakonec zvítězí. Sednu si a pomalu rozvážu mašli. Strhnu balicí papír a vytáhnu krabičku. Obyčejnou, malou růžovou semišovou. Takovou do jakých se balí šperky. S výrazem odsouzence ji otevřu. Přesně vím co mě tam čeká, přesto mě to dostane. Do očí mi vhrknou slzy. Vytáhnu z krabičky stříbrný prstýnek s růžovým kamínkem vybroušeným do tvaru srdíčka. Navleču si ho na prst. Padne mi dokonale. Všimnu si že zpod platíčka vykukuje kousek papíru. Vytáhnu ho a přečtu si rukou psaný vzkaz. Neber to prosím jako provokáciu. Kúpil som ti ho už dávno a nakonec to nevyšlo tak ako som si plánoval. Mne by nepristanul :). Složím lístek zpátky do krabičky a schovám ji do šuplíku psacího stolu. Potom sebou prásknu na postel a jen tupě zírám do stropu.
Ráno se probudím dokonale zmatená. Ležím v posteli v džínách a mikině. Potom si vzpomenu že jsem se vlastně včera nějak nedostala k tomu se převléct. Kouknu na mobil kolik je hodin a vykulím oči. Sakra! Za 15 minut tu má být Igor! Vyskočím na nohy a odhopkám do koupelny. Odlíčím si včerejší linky a narýsuji nové. Řasy načerním řasenkou a vlasy spletu do copu. Vyčistím si zuby a pádím do kuchyně na snídani. V ledničce vyštrachám mlíko a musli a jdu si sednou k mamce do obýváku. "Kdy jedete?" zeptá se mě. "Za chvíli by tu měl být Igor...." odpovím jí nepřítomně. "Takže jsi ho včera přece jen otevřela?" podívá se na mě s úsměvem mamka. Uvědomím si že jsem si upřeně prohlížela svůj prsteníček na kterém se stále leskne prstýnek. "Jo." odpovím jen a odnesu misku do kuchyně. Vyběhnu nahoru do pokoje a převleču se do černých širokých oteplených kalhot a sněhově bílé mikiny s vysokým límcem a kapucí. Popadnu tašku a odtáhnu ji do předsíně kde už, jak překvapeně zjistím stojí Igor. "Ahoj" zazubí se na mě. "Čau" odpovím mu a peláším pro druhou tašku. "Hele tohle už můžeš nacpat do auta a já jdu pro prkno..." zavolám přes rameno a už mířím do sklepa. Svého miláčka najdu zaházeného koly a jiným harampádím. Vytáhnu ho na světlo a kriticky si ho prohlížím. Na to že ho mám teprve třetí zimu vypadá dost sešle. Černá zůstala černá ale červené lebky dost vybledly....Vypadají spíš růžové. No nevadí usoudím že s tím nic nenadělám, opráším ho od prachu a s prknem v podpaží vylezu schody nahoru do bytu. Nazuju kozačky, natáhnu bundu, políbím mamku na rozloučenou a už cpu snowboard do kufru. Zabouchnu a plácnu sebou na sedadlo spolujezdce vedle Igora. "Máš všetko hej?" koukne na mě pomalu vyjíždíme z ulice. Po třech hodinkách cesty konečně vjíždíme do zasněžené a vánočně vyzdobené Bratislavy. Z celého města jsem uchvácenější než kdy dřív. Až po chvilce mi dojde že vlastně nemám páru kde Igor bydlí. Zastaví před malou restauračkou a vystoupí. Překvapeně na něho kouknu ale poslušně vystoupím a cupitám za ním dovnitř. Vzadu v boxu sedí u stolu celá parta a očividně se skvěle baví. Ale já mám oči jen pro kluka s čírem který je středem pozornosti. Zrovna ostatním něco vykládá a divoce gestikuluje rukama a všichni sehraně vybuchnou smíchy. "Áá tak to je dobre že sa bavíte....." upozorní na nás Igor. "Jééé čaute." zdraví nás parta sborem. "Čaute." odpovím a nasadím křečovitý úsměv. Cítím na sobě Jarův upřený pohled ale za nic na světe bych se na něho teď nepodívala. Nevěděl to. Nevěděl že příjdu. A už vůbec nevěděl že s Igorem....."Takže Eli.....my teraz máme dve možnosti..." usadí si mě Igor na klín protože ke stolu se oba už prostě nevlezeme. "A to?" kouknu na něho zvědavě. "1. zostaneme v Blave celý týžden iba by sme si mohli zajsť niekde na sjezdovku....a lebo 2. ideme s partou do Tatier...." "A to by jsme se vrátili kdy? Říkal jsi že na silvestra budeme v Bratislavě..." kounu na něho zklamaně. "Budeme....vrátili by sme sa 30teho." "Aha....." rozhlídnu se po všech přítomných. "Nekoukejte na mě všichni tak!" zasměju se. "Deny vy jedete?" otočím se na kamarádku. "Jasná páka.....sice víš že jsem na lyžích levá jak šavle ale jinak by to mohlo bejt fajn..." odpoví mi. "A ty bys chtěl jet?" otočím se na Igora. "Me je to jedno....ja chcem byť tam kde si ty..." usměje se na mě roztomile. "Tak jo.....jedeme..." neodolám nakonec. A čemu vlastně? Možnosti zalyžovat si v Tatrách nebo být skoro celý týden v Jarově blízkosti?.....
















Již dnes bude na blogu další článek o hudbě :-) A chystá se rozhovor :-P Díky za rady :-) Doufám, že si to přečteš :-)