
Název: Útěk - 5. část
Autor: rosemaid-girl
"Hovoril som, že to zvládne!" zazubil se, teď už Romi...:)
"Jo jo, ale měli bysme jít něco dělat, já nemůžu jenom tak sedět.."
"Co trebas začat tím, že mi povieš ako si zpoznala, že som to nebol ja, alebo ako si prišla na to, že by som to mohol byť ja!"
"Adam měl u sebe tento dopis." podala jsem mu lísteček a on si ho zkoumavě prohlížel.
"To mohol byť ktokolvek.."
"Já vím, ale první jsi mě napadl ty... promiň."
"Už sa neomluvaj.. ja to chápem." zase se usmál a už jsem vycházeli z nemocnice.
"Neměli bysme to dát policii? Ten lístek?" zeptala jsem se ho.
"Asi hej .. ale najprv si ho okpírujeme!" rozhodl Romi.
"Tak jo, já mám doma kopírku, tak jedem ke mně jo?"
"Tak pojedeš první a ja za tebou?" navrhl.
"Tak jo." kráčela jsem k svému autu a za chvíli už jsem kličkovala ulicemi Brna a za mnou v závěsu jel Romča. Dojeli jsme až na okraj Brna k mému domu. Zaparkovala jsem auto do garáže a šla jsem otevřít dveře Romčovi.
"Páni, už si ani nepamätám, ako to tu vyzeralo... ta obývačka bola žltá, nie?"
"Jo, už se mi nelíbila, tak jsem ji nechala přemalovat na zeleno." usmála jsem se.
"Je to pekné." pochválil Romis.
"Děkuju, ale nejsme tady, abys obdivoval můj dům.. zajdu to okopírovat." zamávala jsem mu před nosem papírkem.
"Ok." odpověděl a rozvalil se na kožené sedačce.
"Buď tu jako doma.." zamrmlala jsem si pro sebe.
"Hovorila si niečo?" zeptal se zvědavě.
"Ne, ne nic, za chvilku jsem tady." zamluvila jsem to a šla do pracovny. Okopírovala jsem lístek a vracela se za Romanem. "Můžem jít." oznámila jsem mu.
"Ale ma sa nechce..." zaprotestoval a protáhl se.
"Ale tady nejde o tebe! Uvědom si, že na tom závisí Adamův život!" rozčílila jsem se.
"Ja viem, ja viem, veď už idem.." neochotně se zvedl z pohovky a šel do předsíně. Přijeli jsme na policii a odevzdali jim ten výhružný dopis.
"Ale to jste nám měla dát hned, když jsme přišli!" káral mě jeden z policejního zboru.
"Ale já jsem ho ještě neměla! Adam ho měl u sebe, celou dobu ho držel v dlani!" vyjela jsem na něj a Romis mě musel přidržet na židli, abych mu nevyškrábala oči.
"Aha, tak v tom případě děkujeme. A když budeme mít nějaké nové informace, tak vámzavoláme." Řekl nenuceným tónem a tím nás nenápadně vyhazoval. Nasupeně jsem se zvedla a odkráčela k autu.
"Zavezeš mě domů?" poprosila jsem ho.
"Jasne." usmál se. "A nemal by som tam s tebou ostať? Aby si nebola taká osamocená?" zeptal se a já jsem byla na rozpacích. Nechtěla jsem být sama, protože bych jenom brečela, ale nevěděla jsem, jestli by to Adamovi nevadilo.
"A víš, že bych byla ráda?" začala jsem a Romimu se na tváři roztáhla úsměv. "Ale..."
"Ale?" zeptal se nedočkavě.
"Ale nemůžu, promiň. Adamovi by se to nelíbilo.."
"Ako chceš." pokrčil rameny.Naskákali jsme do auta a odjeli ke mně domů.
"Tak ahoj." řekl a já se dívala z okna na blikající lampu před domem. Vůbec jsem ho nevnímala.
"Halóó!" zamával mi dlaní před očima.
"Co je?" obořila jsem se na něj a dál sledovala lampu...
















Dobrý :-) jen bych vyměnila roli Birkuše třeba za Marka Fryčáka, co říkáš?