
Název: Útěk - 3. část
Autor: rosemaid-girl
"To vážně!!!" zase jsem měla v očích slzy a radši jsem si opravdu sedla, aby to se mnou neseklo.
"Je mi to líto..ztratil moc krve." sklopil hlavu a chtěl odejít.
"Počkejte!" zarazila jsem ho. "Můžu ho ještě vidět?" řekla jsem sotva slyšitelně. Kývl hlavou a vedl mě na sál. On tam ležel na operačním stole přikrytý pouze bílou plachtou. Kousek jsem odhrnula, abych mu viděla do obličeje. Chytila jsem ho za zakrvácenou ruku a znovu se naplno rozbrečela. Seděla jsem u něj asi 2 hodiny, ale najednou jsem uslyšela tlukot srdce! A nebyl můj a ani v místnosti nikdo kromě nás dvou nebyl! Protože, jsem jim to nechtěla dovolit... nechtěla jsem, aby ho někam odvezli, chtěla jsem být s ním, jak dlouho to jen půjde. A teď?! Přiložila jsem ucho k jeho donedávna strnulému srdci. Ono vážně bylo! Ale jakto?! Zazmatkovala jsem, nevěděla jsem, jestli to mám říct doktorům, aby ho zachránili a nebo ho neopouštět.
"Adámku?" zašeptala jsem, ale i tak to znělo až moc nahlas. Jeho rty se pohnuly, ale žádný zvuk z nich nevycházel. "Zlatíčko, nemluv, já, já... zavolám doktor,a jo? On ti pomůže, oni tě zachrání! Budeš zase v pořádku!" vyblekotala jsem a rozběhla se najít někoho, kdo by mu mohl pomoct. Přepadala jsem otázkama, jestli náhodou není zkušený doktor snad všechny, co jsem potkala, až jsem narazila na toho, který ho operoval předtím.
"Musíte jít se mnou, on žije! Pojďte, musíte ho zachránit! Je to vaše práce!"tahala jsem ho za rukáv jako malé dítě. Ale on mi nevěřil.
"To není možné. Byl mrtvý přes 2 hodiny!" protestoval po cestě.
"Já vím, ale on vážně žije! Slyšela jsem jeho srdce na vlastní uši!"utíkali jsme k sálu. Rychle jsem zastavila u stolu, na kterém ještě stále ležel. Už měl otevřené oči a těkal jimi ze mě na doktora a nazpátek.
"On vážně žije! To je zázrak! Hned doběhnu pro kolegy a pustíme se do práce!" oznámil mi a utíkal je někam shánět.
"Vidíš! Říkala jsem ti, že tě zachráníme!" dala jsem mu pusu na čelo a znovu chytla jeho ruku. Pokusil se o náznak úsměvu a upřeně se na mě díval. Ale potom najednou upnul pohled na svoji druhou ruku, na tu, za kterou jsem ho nedržela. "Co se děje?" zeptala jsem se a podívala se, jestli s tou rukou není něco v nepořádku. Zdála se být zdravá. Ale svíral v ní papírek! Rychle jsem ho vyndala z jeho sevření a podívala se, co je tam napsáno.
"Keďju nemôžem mať ja, tak ty tiež nie... teraz za to budeš platiť! Čakaj ma o 4 v šatni Kristýny! Keď neprídeš, odskáče si to ona!"
Nevěřícně jsem zírala na papírek a četla si to stále dokola. Ten hajzl! Já ho zabiju! Zrovna vtrhli na sál doktoři a pustili se znovu do jeho záchrany. Mě ovšem vystrnadili před sál. Ale i tak jsem si potřebovala něco zařídit. Vzala jsem do ruky mobil a vytočila číslo Romana Birkuše! Toho nechutnýho vraha! Zvedl to hned po prvním pípnutí.
"Ano miláčik? Čakal som, kedy sa mi ozveš... už ťa Adamko nechce? Ale to nevadí, u mňa si vždy vítaná!" řekl pro někoho možná sladce, ale pro mě odporně.
"Tak hele! Ty debile, jestli si myslíš, že tě nezabiju, tak to se hodně pleteš! Málem kvůli tobě umřel a to ti nedaruju! A jestli si mysllíš, že když se zbavíš konkurence, tak se za tebou připlazím, tak to si na velkým omylu! Už nikdy nechci nic mít s takovým,jako si ty! A jestli se neudáš na policii do dvou hodin, tak to udělám za tebe já, a to si piš, že si v base pěkně posedíš!" řekla jsem mu a típla hovor. Pokoušel se mi dovolat nazpátek, ale nechápala jsem, co tím sleduje. Vypnula jsem si mobil a čekala, jak dopadne tato operace. Seděla jsem na židli, hlavu v dlaních a nepřestávala jsem uvažovat o tom, jestli mě poslechne nebo ne.. určitě ne! To je jasný, nikdy mě neposlouchal.. ale malá šance tady byla. Najednou mi někdo položil ruku na rameno a já vyskočila leknutím. Byl to...
















kto to bol rýchlo neviem sa dočkať a inač hrozne pekne píšeš :)