
Název: Škola a jiná neštěstí - 6. část
Autor: Vlasta1988
…slyšela jsem Adama a pak už nic, chvíli nic. Trochu se mi zamotala hlava a padla jsem zpátky na pohovku. Trochu mi přihrálo to, že se kolem zrovna prohnal Sirius s Nessi, takže to vypadalo, jako kdyby mi podrazili nohy, takže se Adam nedivil.
"Siriusi, k noze!" okamžitě jsem ho přivolala a rychle se odebrala k odchodu. "Ahoj." Otočila jsem se na Adama.
"Čau." Usmál se a já odešla. Prošla jsem se k domu a pak do parku, sedla jsem si na tu samou lavičku jako dneska s Adamem a předtím s Market, kolik věcí se mi tu ještě stane? Zrovna tady v parku. Zvedla se vítr a rozfoukal hromadu listí na všechny strany, vzpomínám si, jak se v takovémhle listí proháněla Peggy před měsícem v Brně. Ano, už je to měsíc co jsem tu, měsíc utrpení, kvůli zkažené lásce, měsíc vzpomínání na ty krásné chvíle s ním…Ne! Už na něj nebudu dál myslet, nemůžu si kazit den, nebo spíš večer, nevím, jak dlouho jsem byla u Adama, ale už se začalo stmívat a začala být docela zima, i Sirius to poznal, seděl před lavičkou a prosebně na mě koukal.
"Čau." Usmál se a já odešla. Prošla jsem se k domu a pak do parku, sedla jsem si na tu samou lavičku jako dneska s Adamem a předtím s Market, kolik věcí se mi tu ještě stane? Zrovna tady v parku. Zvedla se vítr a rozfoukal hromadu listí na všechny strany, vzpomínám si, jak se v takovémhle listí proháněla Peggy před měsícem v Brně. Ano, už je to měsíc co jsem tu, měsíc utrpení, kvůli zkažené lásce, měsíc vzpomínání na ty krásné chvíle s ním…Ne! Už na něj nebudu dál myslet, nemůžu si kazit den, nebo spíš večer, nevím, jak dlouho jsem byla u Adama, ale už se začalo stmívat a začala být docela zima, i Sirius to poznal, seděl před lavičkou a prosebně na mě koukal.
"No jo, už jdeme." Zvedla jsem se a pokračovala směr domov.
Týden ve škole, dva. Stále s Marky buď u ní nebo u mě a taky kolikrát s Adamem a psy venku. Začínám si na tuhle atmosféru zvykat. Podzim se pomalu chýlí ke konci a začíná zima. Ve škole stíhám, to je v pohodě, ale Marky se chová divně, furt něco řeší s bráchou a nechce mi říct co, ale řeší to i se školou. I Adam se v její přítomnosti chová divně, vypadá to, jak kdyby se s ní loučil, nechápu to. S Market jsme se domluvily, že spolu zajdem na koncert, ale ne Rosemaid, ale jiného seskupení ve kterém hraje jak Adam tak i Jaro, máme tam jít zítra tak se uvidí. Je večer, sedím na okenním parapetu a poslouchám hudbu. Po chvíli si všimnu, že venku začne cosi poletovat.
"Sněží!?" vyjekla jsem překvapeně a ještě jednou se zadívala ven. Z nebe se pomalu snášely sněhobílé vločky, které se třpytily ve světle pouličních lamp a pomalu dopadávaly na zledovatělou zem. I když bylo už jedenáct, nedalo mi to a musela jsem se jít projít ven. Vločky sněhu se mi zachytávaly do vlasů a na zemi tvořily jemný sněhobílý povlak. Jak já mám ráda tohle období. Tak moc jsem se vžila do okolního prostředí, až jsem se zapomněla dívat před sebe a do někoho vrazila.
"Ježiši, promiňte." Okamžitě jsem se začala omlouvat. Člověk, do kterého jsem vrazila se mi zdál povědomý, alespoň z nějaké fotky. Muž, modro-zelené oči a hnědé vlasy.
"Nič sa neděje." Usmál se a pokračoval dál svou cestou. Kde já jsem ho jenom viděla? Snažila jsem si vzpomenout, marně. Nic, po neúspěšných pokusech vzpomenout si na identitu člověka, do kterého jsem vrazila jsem se vrátila domů a šla si lehnout. Vždyť zítra, teda vlastně už dneska jdu na ten koncert.
















Je to skvělé. Ten člověk byl Tamás?