
Název: Před pravdou neutečeš - 2. část
Autor: Teriga
Čím více jsem Soňu poslouchala, tím více mi začalo docházet, o jaké práci, že to vlastně mluví a začala jsem se v duchu hrozit. Opravdu si myslela, že pro mě bude dobré, když se dobrovolně stanu prostitutkou? A co by tomu řekl Miro, kdyby se to dozvěděl?
" Ty po mně chceš, aby se ze mě stala....Jak to jen říct slušně....Prodejná?"
Soňa vydechla labužnicky kouř ze své cigarety a zeptala se mě.
" A jak jinak bys chtěla přijít v dnešní době k penězům, Edito?"
" Neříkej mi, že neexistuje jiná možnost! To mi vůbec neříkej!" začínala jsem zuřit.
Připadala jsem si před ní náhle jako rukojmí, které musí dělat vše, co se mu rozkáže, aby si zachránilo vlastní život.
" Popravdě, Edito. Co sis myslela, že dělám já?" otázala se.
" Přece v kanceláři." pípla jsem.
Soňa se rozesmála na celé kolo a pak si zaťukala na čelo.
" A s těmi pár tisíci, co mi tam každý měsíc dávají mám jako vyžít, jo? Kde žiješ, holka? Jsem mladá, peníze potřebuji. Hodně peněz, abych si mohla užívat a kupovat si a dělat si, co se mi zachce. A jak pak jinak bych k nim asi tak přišla, hm?"
" Takže ty dobrovolně šlapeš chodník?"
Už jen z té představy se mi dělalo nevolno. Soňa byla vždycky číslo. Nikdy u ní nikdo nevěděl, kam až je schopná zajít. Ale, že až tak daleko?
" Copak o tom někdo ví? Já to nikomu nehlásím a pokud jde o smlouvu, tak tam mám napsáno, že dělám sekretářku ve firmě Pegas. No, a těm mladým holkám, co si tam přijdou přivydělat, tak těm se jednoduše do smlouvy napíše, že zkrátka dělají servírky v hotelu Blue Star a tím to hasne. Tak se to dneska dělá. Nikdo nic nezjistí, rodiče je za to doma nezmlátí, kdo by co namítal. Když se tam dostanou nezletilé, tak taky, jednoduše: Zfalšují si občanky, aby jim bylo nejmíň osmnáct a je to. V mém případě napsali, že dělám v tom Pegasu a je to. Rodinu to stejně nezajímá, jak si vydělávám a pokud přijde na to, že budu muset jít na úřad práce, tak, co bych jim tam asi tak měla říct? Šlapala jsem v jednom nočním podniku? Takhle se to dneska dělá." poučovala mě, ale já váhala stále víc.
" Soni, ale, já....Já jsem vdaná a Miro....kdybych se s ním rozvedla, tak bych mu jenom ublížila. A on by se se mnou ani rozvést nechtěl, protože mě stále miluje a já jeho pořád trochu taky. Tohle nemůžu přijmout. To prostě nejde, pochop to."
Při posledních větách jsem se už rozplakala. Celá jsem se roztřásla a Soňa mě kamarádsky chytila za ramena.
" Ale Edito, my si nerozumíme. Přece tě k tomu nemůžu nutit násilím ne? Ale věř mi, bylo by to pro tebe dobré."
" Jenže já jsem vdaná." pípla jsem.
" No a co?" neviděla v tom problém. " Prostě si necháš změnit občanku, oni ti do ní napíší tvoje jméno za svobodna, v Rosemary ti vystaví šéf smlouvu a je to. Mirovi řekneš, že děláš tam, jak to stojí ve smlouvě, on tě stejně v práci kontrolovat nebude, každý měsíc, aby to nebylo tak nápadné přineseš domů výplatu a je to. Není co řešit."
Měla to dokonale vymyšlené, ale já stále něco namítala.
" A co věk? Je mi třicet, mezi těma osmnáctkama budu pěkně stará."
" A mně je 25. No a co? Nevzali by tě jedině, kdyby ti bylo osmdesát, haha." zasmála se a já s ní.
" A taky jsem nikdy nenosila podvazky, nikdy se výrazně nemalovala a na krajkové prádlo si taky nepotrpím." namítala jsem dále.
" Tak si pojď zkusit moje." navrhla mi.
Dovedla mě k šatní skříni, kde viselo pár korzetů, v zásuvkách byly naskládané podprsenky, krajkové kalhotky, tanga a několik podvazků. Do jednoho korzetu a podvazků jsem se hned nasoukala, ale spokojená jsem ze sebou nebyla ani trochu.
" Ještě si to rozmyslím." řekla jsem, když jsem znovu poskládala použité věci do skříně.
" Dej mi vědět ještě dneska." nabádala mě. " Abych to mohla zavolat šéfovi a ty sis to mohla jít zítra zkusit."
" Rozmyslím se." zopakovala jsem jí to znovu a rozloučila se.
Cestou domů jsem pak přemýšlela, jestli je vážně rozumné do něčeho takového jít. Přece jenom: Co by si manžel o mně pomyslel, kdyby se to dozvěděl. Já bych mu samozřejmě za žádnou cenu nic neřekla, ale i tak. Pak mě napadlo: Proč vlastně na něj beru pořád ohledy? Vždyť mu dohromady nic nedlužím. To on pořád jenom sliboval, že dá novináře k soudu, když se začali vrtat v mém soukromí a neudělal to. Pořád jenom dělal věci, které se mi nelíbily. Tak teď zase já udělám něco, co se nebude líbit jemu.
A bylo rozhodnuto. Přišla jsem domů a hned volala Soni.
" Rozmyslela jsem se. Můžeš to domluvit a já zítra přijdu."
" Výborně. Tak v osm ráno před tvým domem, ano?"
Souhlasila jsem a v duchu už přemýšlela, jak to Mirovi všechno podám.
" Ty po mně chceš, aby se ze mě stala....Jak to jen říct slušně....Prodejná?"
Soňa vydechla labužnicky kouř ze své cigarety a zeptala se mě.
" A jak jinak bys chtěla přijít v dnešní době k penězům, Edito?"
" Neříkej mi, že neexistuje jiná možnost! To mi vůbec neříkej!" začínala jsem zuřit.
Připadala jsem si před ní náhle jako rukojmí, které musí dělat vše, co se mu rozkáže, aby si zachránilo vlastní život.
" Popravdě, Edito. Co sis myslela, že dělám já?" otázala se.
" Přece v kanceláři." pípla jsem.
Soňa se rozesmála na celé kolo a pak si zaťukala na čelo.
" A s těmi pár tisíci, co mi tam každý měsíc dávají mám jako vyžít, jo? Kde žiješ, holka? Jsem mladá, peníze potřebuji. Hodně peněz, abych si mohla užívat a kupovat si a dělat si, co se mi zachce. A jak pak jinak bych k nim asi tak přišla, hm?"
" Takže ty dobrovolně šlapeš chodník?"
Už jen z té představy se mi dělalo nevolno. Soňa byla vždycky číslo. Nikdy u ní nikdo nevěděl, kam až je schopná zajít. Ale, že až tak daleko?
" Copak o tom někdo ví? Já to nikomu nehlásím a pokud jde o smlouvu, tak tam mám napsáno, že dělám sekretářku ve firmě Pegas. No, a těm mladým holkám, co si tam přijdou přivydělat, tak těm se jednoduše do smlouvy napíše, že zkrátka dělají servírky v hotelu Blue Star a tím to hasne. Tak se to dneska dělá. Nikdo nic nezjistí, rodiče je za to doma nezmlátí, kdo by co namítal. Když se tam dostanou nezletilé, tak taky, jednoduše: Zfalšují si občanky, aby jim bylo nejmíň osmnáct a je to. V mém případě napsali, že dělám v tom Pegasu a je to. Rodinu to stejně nezajímá, jak si vydělávám a pokud přijde na to, že budu muset jít na úřad práce, tak, co bych jim tam asi tak měla říct? Šlapala jsem v jednom nočním podniku? Takhle se to dneska dělá." poučovala mě, ale já váhala stále víc.
" Soni, ale, já....Já jsem vdaná a Miro....kdybych se s ním rozvedla, tak bych mu jenom ublížila. A on by se se mnou ani rozvést nechtěl, protože mě stále miluje a já jeho pořád trochu taky. Tohle nemůžu přijmout. To prostě nejde, pochop to."
Při posledních větách jsem se už rozplakala. Celá jsem se roztřásla a Soňa mě kamarádsky chytila za ramena.
" Ale Edito, my si nerozumíme. Přece tě k tomu nemůžu nutit násilím ne? Ale věř mi, bylo by to pro tebe dobré."
" Jenže já jsem vdaná." pípla jsem.
" No a co?" neviděla v tom problém. " Prostě si necháš změnit občanku, oni ti do ní napíší tvoje jméno za svobodna, v Rosemary ti vystaví šéf smlouvu a je to. Mirovi řekneš, že děláš tam, jak to stojí ve smlouvě, on tě stejně v práci kontrolovat nebude, každý měsíc, aby to nebylo tak nápadné přineseš domů výplatu a je to. Není co řešit."
Měla to dokonale vymyšlené, ale já stále něco namítala.
" A co věk? Je mi třicet, mezi těma osmnáctkama budu pěkně stará."
" A mně je 25. No a co? Nevzali by tě jedině, kdyby ti bylo osmdesát, haha." zasmála se a já s ní.
" A taky jsem nikdy nenosila podvazky, nikdy se výrazně nemalovala a na krajkové prádlo si taky nepotrpím." namítala jsem dále.
" Tak si pojď zkusit moje." navrhla mi.
Dovedla mě k šatní skříni, kde viselo pár korzetů, v zásuvkách byly naskládané podprsenky, krajkové kalhotky, tanga a několik podvazků. Do jednoho korzetu a podvazků jsem se hned nasoukala, ale spokojená jsem ze sebou nebyla ani trochu.
" Ještě si to rozmyslím." řekla jsem, když jsem znovu poskládala použité věci do skříně.
" Dej mi vědět ještě dneska." nabádala mě. " Abych to mohla zavolat šéfovi a ty sis to mohla jít zítra zkusit."
" Rozmyslím se." zopakovala jsem jí to znovu a rozloučila se.
Cestou domů jsem pak přemýšlela, jestli je vážně rozumné do něčeho takového jít. Přece jenom: Co by si manžel o mně pomyslel, kdyby se to dozvěděl. Já bych mu samozřejmě za žádnou cenu nic neřekla, ale i tak. Pak mě napadlo: Proč vlastně na něj beru pořád ohledy? Vždyť mu dohromady nic nedlužím. To on pořád jenom sliboval, že dá novináře k soudu, když se začali vrtat v mém soukromí a neudělal to. Pořád jenom dělal věci, které se mi nelíbily. Tak teď zase já udělám něco, co se nebude líbit jemu.
A bylo rozhodnuto. Přišla jsem domů a hned volala Soni.
" Rozmyslela jsem se. Můžeš to domluvit a já zítra přijdu."
" Výborně. Tak v osm ráno před tvým domem, ano?"
Souhlasila jsem a v duchu už přemýšlela, jak to Mirovi všechno podám.
















Prostitutka? Ale fuj :))