
Název: Melodie tvého srdce - 9. část
Autor: Vendy
Druhý den ráno se vzbudím jako každý den, co ráno vstávám do práce. Jsem vzhůru, udělám ranní očistu, obleču se, ještě si vezmu něco k jídlu a vyrazím do práce. Zamknu byt a jdu zas tou samou cestou, takže jdu parkem. Přijdu do firmy a cestou, co jdu ke kanceláři spatřím nějakou dámu, co jde stejným směrem jako jdu já. Chvilku ji pozoruji. Na sobě má černé kalhoty, bílý tílko a krásné dlouhé hnědé vlasy, které jí pokrývají do půlky zad. Kousek před dveřmi kanceláře se zastavím, aby nebylo moc nápadné, kam to zrovna jdu. Dáma jde stále dál, těsně před dveřma kanceláře se zastaví. Otočí se a jde pryč. Já ji stále pozoruji a vidím, že jde někam směrem k restauraci. Oddychnu si a jdu dál ke dveřím. U dveří se nadechnu a zkusím zaťukat.
"Ďalej." ozve se z druhé strany. Otevřu dveře a jdu dovnitř, za sebou dveře zavřu a jdu blíž ke stolu, u kterého sedí Miro. "Len sa ma neboj a poď bližšie, ja ti nič neurobím." Já teda poslechnu a jdu blíž k Mirovi. U Mira se zastavím a koukám mu přímo do očí.
"Tak jsem tady u vás. Co si přejete?" odpovím.
Prezerám si tú jej krásnu tvár a úplne som prestal hovoriť. Potom asi po dvouch sekundách zo seba vypustím.
"No dnes by som potreboval, aby si so mnou večer išla na pracovnú schôdzku. Máš čas ísť so mnou, alebo ti do toho niečo prišlo, hm?"...
Stojím, ani se nehýbu a jen na pana šéfa koukám a bojím se, co je to za schuzku a proč zrovna potřebuje, abych šla s ním.
"Ak nechceš ísť, tak nemusíš, ja vezmem niekoho iného. Ale len ma to tak napadlo lebo ty si tu nová, tak by si sa mohla niečomu priučiť."
"Ano, já s váma půjdu, jen se bojím, co na té schuzce budeme dělat." odpovím rozpačitě.
"Nemusíš sa ničoho báť, je to len o prácu a nič iné tam nebude. Ja ťa budem ochraňovat, so mnou si v bezpečí."
Otočím se a stoupnu si k oknu a stále mám takový divný pocit. Nikdy jsem ještě nebyla na žádné pracovní schuzce. Abych neudělala nějaký trapas nebo něco takového, jejda, co se bude dít. Stojím u okna a koukám ven.
Otočím se a stoupnu si k oknu a stále mám takový divný pocit. Nikdy jsem ještě nebyla na žádné pracovní schuzce. Abych neudělala nějaký trapas nebo něco takového, jejda, co se bude dít. Stojím u okna a koukám ven.
Zdvihnem sa, postavim si za ňou a položím svoje ruky na jej ramená.
Leknu se a povyskočím.
"Neboj sa, to som len ja, nič ti neurobím len vidím ako sa klopeš a že sa bojíš, nemusíš sa báť. A poď ku mne, ja ťa obímem. V mojej náručí ti bude dobre." Nic nedělám, jen se otočím a skončím v jeho náruči. A cítím tlukot jeho srdce a jak krásně voní. Je mi u něho moc dobře. Ale co to dělám, když je to můj šéf, takhle se k němu nesmím chovat hned ho odstrknu.
"Ne, já nemohu, nezlobte se." odpovím a koukám na něho.
"Prosím? Čo nemôžeš?" diví se.
"No - no já vás nemohu objímat, když jste můj šéf. Co by si pomysleli lidi, kdyby to viděli, že mě objímáte?"
"Tak teraz mna poriadne počúvaj, dievčatko. Ja ti to vysvetlím. Je ti u mňa dobre to poznám a ja ťa obímám len preto, že viem, že sa klopeš a bojíš sa, tak ťa chcem upokojiť v mojej náruči. Nič za tým prosím ťa nehľadaj. Nič sa nestalo len sa neboj, nič ti neurobím. Nikomu som nič neudělalal. Som dobrý šéf."
"Ano, já vám věřím." odpovím a znovu se k němu přivinu. Pak někdo zaklepe na dveře, ale my je neslyšíme. Znovu někdo zaklepe, ale nic.
Tak teda ty dveře otevřu koukám a co vidím. Miro někoho obímá. "Co to má znamenat?!" Rozkřiknu se. Až je to slyšet úplně všude.
















pěknej blog!;)