
Název: Melodie tvého srdce - 11. část
Autor: Vendy
Sedím zavřená v knihovně a čtu nějakou knihu, ani nevím, co je to za knihu, jen koukám na písmenka a přitom myslím na něho. Čekám a stále se nic neděje. Miro mě nevolá, je hrobové ticho. Až to ticho mi leze na nervy, zvednu se z křesla, jdu ke dveřím. U dveří se zastavím, ale neodvážím se je otevřít. Bojím se reakc,e co se stane, až ty dveře opravdu otevřu a co tam uvidím. Pomaličku, pomaličku chytnu kliku od dveří a otevřu dveře. A vidím Mira stát otočenýho zády ke mně, jak kouká z okna. Zase potichu dojdu blíž k Mirovi u něho se zastavím a koukám na něho.
Pozerám niekam von a premýšľam nad Vanessou čo tým zamýšľa, že mne chce pozvať k sebe domov. Nemôžem už na to myslieť, musím sa chystať na tú schôdzku a dôjsť pre Lenu. Otočím sa a vrazím rovno do nej. Až obaja spadneme na zem. Takže ja spadnem na ňu. Až to vyzerá dosť divne.
"Prepač, ja som nevedel, že si stála hned zamnou." vykoktám zo seba.
"Prosím, koukej vstát nebo takhle chceš ležet ještě dlouho?!" řeknu nahlas.
"Prepač, hned vstanem." Vstanem, chytím Lenu za ruku, aby som jej pomohol na nohy. Lena sa chytí mojej ruky a už obaja stojíme na nohách. "Prepač, prepač. Snažím sa ospravedlniť ešte raz. Pretože nechcem, aby sis myslela niečo škaredého."
"Za to nemůžeš ty, ale za to můžu já, protože jsem neměla stát hned za tebou." Už bolo dosť otázok zodpovedaných.
"Teraz budeme už musieť ísť na schôdzku, aby sme neprišli neskoro." Pozriem na hodinky čas ukazuje pätnásť hodín je najvyšší čas vyraziť.
"Ano." odpovím. Vezmu si kabelku a můžeme jít. Miro mne chytí za ruku a ideme k výťahu, u výťahu sa zastavíme, počkáme, až výťah príde až k nám. Výťah príde, otvoria sa dvere, jedna pani vystúpi, potom nastúpime my do výťahu. Vo výťahu stlačím číslo prízemí a ideme až do prízemia, kde sú garáže. Výtah dojede do přízemí, oba dva vystoupíme a Miro mě táhne ke svému autu. U jeho černé audiny se zastavíme, krásně se na mě usměje a vlepí mi pusu na mé ústa. Já tam ještě chvilku stojím udiveně, nechápu proč on mě zrovna líbal na ústa.
"Tak čo bude, ty si nenastoupíš do auta? To tu budeš stáť ešte hodinu."
"Ano, nastoupím." vykoktám ze sebe. Sednu do auta hned vedle řidiče a koukám pořád rovně celou cestu, co jedeme.
"Vari to je s tebou, že sa ani na mne nepodíváš?"
"Se mnou není nic, jen..." řeknu poslední, co mě napadne a jsem zase zticha. Celá cesta se táhne jak voda v potoce. Budu ráda, až budeme na místě a já konečně vystoupím a uleví se mi. Ještě jedeme asi hodinu nebo dvě jak se to vleče. Otočím se vedle sebe na Mira a vykoktám ze sebe.
"Není to nějak daleko? Už mi ta cesta leze na nervy a není mi nějak dobře."
"To je mi ľúto. Ešte chvíľku a budeme na mieste." Já si povzdechnu a pro sebe si říkám. ´To nevím, jak to tady vydržím vedle něho sedět. Nejradši bych si vystoupila a šla hned domů. Neměla jsem s ním jet, co já jsem to jen udělala. Měla jsem na rovinu říct ne. Příště řeknu prostě ne. A už s ním nikam nepojedu, budu jen pracovat v té jeho firmě.´
"Tak a sme tu. Ešte pôjdeme na parkovisko zaparkovať auto." Prídeme na parkovisko, zastavíme. Vyleziem z auta a idem otvoriť dvere Lene. "Tak a sme tu, konečne si môžeš vystúpiť." Nevím, co mám dělat, jestli mám tady sedět nebo teda vystoupit. Nakonec se rozhodnu a vystoupím z auta. Vezmu si kabelku a jdu si sednout na lavičku, která je u parkoviště.
















Pěkné.. jen zase ty pohledy.. jak se tam míchají.. možná bude lepší psát jen za jednoho, když se ti to Vendy motá dohromady..