
Název: Léto s láskou - 9. část
Autor: Sandrík
Byl to tak říkajíc ukázkový hospodský. S úsměvem, který skutečně - Sabina se podívala dvakrát - sahal od ucha k uchu, pozdravil své hosty.
"Jakou krásnou signorinu přívádíš," řekl, vzal Sabinu za ruku a během následujících minut ji nemínil v žádném případě pustit. Namísto toho s ní zatřepak jako s ramenem pumpy.
"Dobrotivé nebe, Adame!" Starší paní v čeném - černé vlasy, černé oči, černé šaty - stála ve dveřích, které vedly do kuchyně, roztáhla paže a volala: "To je od tebe hezké, že jsi zase jednou přišel a přivedl jsi s sebou hezké děvče. Němka?" Ještě dříve, než mohl odpovědět, kolébavou chůzí k němu přistoupila. Také ona byla chudá, vzala ho za ruku a vedla ho do kuchyně.
"Tak tedy, co chcete jíst, máme..." Hlasy byly tiché, pak zase hlasité a připomínaly vlnobití blézkého moře. Co se dělo v kuchyni, bylo obzvláště důležité. Hovořilo se o sestavení jídelníčku. Adam znaleckým okem posoudil čerstvou rybu, maso a vybral víno. O něco později, Miro mezitím pustil Sabinu, vychvaloval však stále její krásu, její odvahu, její dobromyslnost - a její znalosti italštiny - se znovu objevil Adam ze země, oplývající římskými originálními recepty. Se zvednutou hlavou, se loudal k Sabině. Sedli si ke stolu s červenobílým kostkovaným ubrusem. Za chvíli byla již v restauraci směsice národů. Přišlo sedm japonským obchodníků v obleku, bílé košili, s kravatou a bezvýraznými obličeji. Američan, ti měli na sobě místo obleku kárované kalhoty a široká trika a místo kravaty zavěšený fotoaparát. V jejich obličeji bylo možné číst jako v knize: "Rome is wonderful! We have a big time!" Ukřičená italská rodina, počínaje kojencem až po bezzubého dědečka, světlovlasí Švédové, černí Afričané, římští mladiství, vyznávající noční život, kteří se sem přišli posílit na diskotéky a a...Vstoupili dva muži. Vypadali jako mafiáni. Napomádované vlasy, nevýrazné obličeje, chladné oči,
pruhované obleky. Sabina. která měla velmi bujnou fantazii, docela zřetelně viděla, že jejich saka vzdouvala. Určitě tam měli oba připevněnou pistoli.
"Patří k mafii?" zeptala se Sabina tiše. Adam jí rychle položil prst na ústa: "Psst, i stěny mají uši."
Sabina mlčela, jedla a mlčela. Připadala si jako ve filmu Kmotr. Za chvíli vytáhne jeden z těch mužů revolver a toho druhého odstřelí. Byla napjatá, senzacechtivá. Nespustila ty muže takřka z očí. Když již jedli zmrzlinu, sáhl skutěčně jeden z těch mužů pod sako a vytáhl - Sabina zatajila dech - tlustou peněženku, zaplatil a poté Sabinini "mafiáni" opustili zase lokál, stejně tak nenápadně, jako předtím přišli.
"Chvála bohu! Škoda!" Sabina se sama nemohla rozhodnout, co by nyní měla nejraději. Krveprolití - nebo že to zase jednou dobře dopadlo. Spokojila se nakonec s tím, že bohudíky nikde netekla krev.
"Ti amo," uklidnil náhle Adam její rozbouřené myšlenky.
"Prosím?"
"Miluji tě!"
"Och," odpověděla Sabina a udiveně na něho pohlédla. Její matka jí vštěpovala, že muži, kteří mluví tak rychle o lásce,
chtějí jen jedno. Když by však měla být upřímná, chtěla to také - jen ne teď, jen ne tak rychle. Její srdce jako by dělalo přemety, jeden za druhým, až dostala závrať.
"Já tě jaksi mi....miluji také." Koktala, když se mu vyznávala ze své lásky.
"Jaksi?" Adam se usmál a vzal ji za ruku. V tu chvíli jako by náhle vyšlo slunce, v této místnosti plné cigaretovéhodýmu a směsici jazyků jako při stavbě babylonské věže. Kolem Sabiny sálalo teplo, docela příjemně - byl to začátek.
"Jakou krásnou signorinu přívádíš," řekl, vzal Sabinu za ruku a během následujících minut ji nemínil v žádném případě pustit. Namísto toho s ní zatřepak jako s ramenem pumpy.
"Dobrotivé nebe, Adame!" Starší paní v čeném - černé vlasy, černé oči, černé šaty - stála ve dveřích, které vedly do kuchyně, roztáhla paže a volala: "To je od tebe hezké, že jsi zase jednou přišel a přivedl jsi s sebou hezké děvče. Němka?" Ještě dříve, než mohl odpovědět, kolébavou chůzí k němu přistoupila. Také ona byla chudá, vzala ho za ruku a vedla ho do kuchyně.
"Tak tedy, co chcete jíst, máme..." Hlasy byly tiché, pak zase hlasité a připomínaly vlnobití blézkého moře. Co se dělo v kuchyni, bylo obzvláště důležité. Hovořilo se o sestavení jídelníčku. Adam znaleckým okem posoudil čerstvou rybu, maso a vybral víno. O něco později, Miro mezitím pustil Sabinu, vychvaloval však stále její krásu, její odvahu, její dobromyslnost - a její znalosti italštiny - se znovu objevil Adam ze země, oplývající římskými originálními recepty. Se zvednutou hlavou, se loudal k Sabině. Sedli si ke stolu s červenobílým kostkovaným ubrusem. Za chvíli byla již v restauraci směsice národů. Přišlo sedm japonským obchodníků v obleku, bílé košili, s kravatou a bezvýraznými obličeji. Američan, ti měli na sobě místo obleku kárované kalhoty a široká trika a místo kravaty zavěšený fotoaparát. V jejich obličeji bylo možné číst jako v knize: "Rome is wonderful! We have a big time!" Ukřičená italská rodina, počínaje kojencem až po bezzubého dědečka, světlovlasí Švédové, černí Afričané, římští mladiství, vyznávající noční život, kteří se sem přišli posílit na diskotéky a a...Vstoupili dva muži. Vypadali jako mafiáni. Napomádované vlasy, nevýrazné obličeje, chladné oči,
pruhované obleky. Sabina. která měla velmi bujnou fantazii, docela zřetelně viděla, že jejich saka vzdouvala. Určitě tam měli oba připevněnou pistoli.
"Patří k mafii?" zeptala se Sabina tiše. Adam jí rychle položil prst na ústa: "Psst, i stěny mají uši."
Sabina mlčela, jedla a mlčela. Připadala si jako ve filmu Kmotr. Za chvíli vytáhne jeden z těch mužů revolver a toho druhého odstřelí. Byla napjatá, senzacechtivá. Nespustila ty muže takřka z očí. Když již jedli zmrzlinu, sáhl skutěčně jeden z těch mužů pod sako a vytáhl - Sabina zatajila dech - tlustou peněženku, zaplatil a poté Sabinini "mafiáni" opustili zase lokál, stejně tak nenápadně, jako předtím přišli.
"Chvála bohu! Škoda!" Sabina se sama nemohla rozhodnout, co by nyní měla nejraději. Krveprolití - nebo že to zase jednou dobře dopadlo. Spokojila se nakonec s tím, že bohudíky nikde netekla krev.
"Ti amo," uklidnil náhle Adam její rozbouřené myšlenky.
"Prosím?"
"Miluji tě!"
"Och," odpověděla Sabina a udiveně na něho pohlédla. Její matka jí vštěpovala, že muži, kteří mluví tak rychle o lásce,
chtějí jen jedno. Když by však měla být upřímná, chtěla to také - jen ne teď, jen ne tak rychle. Její srdce jako by dělalo přemety, jeden za druhým, až dostala závrať.
"Já tě jaksi mi....miluji také." Koktala, když se mu vyznávala ze své lásky.
"Jaksi?" Adam se usmál a vzal ji za ruku. V tu chvíli jako by náhle vyšlo slunce, v této místnosti plné cigaretovéhodýmu a směsici jazyků jako při stavbě babylonské věže. Kolem Sabiny sálalo teplo, docela příjemně - byl to začátek.
















Pěkné :))