
Název: Léto s láskou - 8. část
Autor: Sandrík
"Jednu hodinu?"
"Ty se mne nemáš ptát, nýbrž odpovídat."
"Tedy dobře, přesně hodinu."
"Proč?" Sabina neřekla nic, místo toho strnulale hleděla na podkahu a počítala malé čtverečky na koberci.
"Noška? Hezký chlapec?" Přikývla a on se na ni k jejímu překvapení usmál.
"Ano, ano láska. Ještě si docela dobře vzpomínám..." Nyní i on hleděl zasněně na malé čtverečky. Současně chtěl zamáčknout svou cigaretu, minul však popelník a zasáhl jakousi důležitě vyhlížející listinu.
"Pozor," zvolala Sabina, vyskočila a přisunula popelník pod cigaretu. Listina se zatím ještě nevznítila. Měli štěstí.
"Byla vaše žena vaší první velkou láskou?"
"Ale dítě, jaká netaktnost," odbyl ji a Sabina ihned věděla, že myslel na někoho jiného. Scházel se také s touto ženou tajně ve stínu prastarých platanů a proč si ji nevzal? Otázky, které by jistě neodpověděl.
"Přeji vám všechno dobré," řekla nakonec a podala ruku.
"Bylo to u vás velmi pěkné."
"Bylo? Jak to bylo?"
"Vaše žena řekla, že musím odejít."
"Moje žena," udělal netrpělivý pohyb rukou, "ta toho namluví, když je den dlouhý."
"Ale, ale..."
"Přece nechceš dezertovat?"
"Ne..."
"Naše smlouva zní na šest měsíců. Jedině my, to znamená ty a já, jsme oprávnění smlouvu zrušit."
"Chcete tím říci..."
"Přesně to. Zůstaneš. Avšak," zvedl hrozivě ukazováček, "ať se již taková nedbalost neopakuje. Řím je nebezpečné město. Oběma se mohlo něco zlého stát."
"Já vím," odpověděla Sabina s ulehčením rozhodnuta, že hned zítra koupí Nickovi a Máriovi velkou zmrzlinu. Frederico se na ni usmál a tímto úsměvem jako by říkal: Snad ti budu jednou vyprávět, jak to tehdy bylo, když jsem ji potkal v zahradách Villy Borghese. No ano, snad...
"Vypráví se, že jednou vystoupila Tibera tak vysoko, že zanesla loď až na toto náměstí." Adam a Sabina seděli na Španělských schodech a Sabina se lehce opírala hlavou o jeho rameno. Adam četl dál: "Náhle ale voda opadla a tam, kde dnes stojí fontána, zůstal člun ležet. Michaelangelo, který měl provést nákres studny, zvolil motiv ztroskotané loďky a proto vidíme v kulaté nádrži kamenný člun, ze kterého pryští voda."
"Od koho to je?" ptala se Sabina.
"Hans Christian Andersen, na tvoji počest."
"Jak na moji počest?"
"No, on byl přece také Němec."
"Nesmysl. To byl Dán."
"Dán! Němec! To je přece jedno, vy Seveřané jste přece všichni stejní."
"Ty, já ti ukážu!" Krátce nato se oba prali jako malí psi. Za fontánou, kterou popsal Andersen, se působivě zvedaly Španělské schody ke kostelu Trinita dej Monti. Byli široké jako silnice a vysoké jako sousední domy. Když se člověk postavil na nejvyšší schod, měl nádhernou vyhlídku na polovinu Říma se všemi věžemi a kopulemi.
"Víš co!" řekl Adam, když se již dlouho kočkovali a chichotali. "Teď půjdeme k Mirovi."
"Kdo je Miro?"
"Miro je jeden můj přítel. Má restauraci na Via Flaminia. Nikdo tam neplatí, co sní - a když platí, nejedl, protože ho nikdo neobloužiol."
"To zní zajímavě. Jenom to nechápu."
"Chci tím jen říci, že je velmi, velmi pohostinný." Miro, mladý hospodský, jako by přímo vyskočil z nějakého italského filmu padesátých let.
"Ty se mne nemáš ptát, nýbrž odpovídat."
"Tedy dobře, přesně hodinu."
"Proč?" Sabina neřekla nic, místo toho strnulale hleděla na podkahu a počítala malé čtverečky na koberci.
"Noška? Hezký chlapec?" Přikývla a on se na ni k jejímu překvapení usmál.
"Ano, ano láska. Ještě si docela dobře vzpomínám..." Nyní i on hleděl zasněně na malé čtverečky. Současně chtěl zamáčknout svou cigaretu, minul však popelník a zasáhl jakousi důležitě vyhlížející listinu.
"Pozor," zvolala Sabina, vyskočila a přisunula popelník pod cigaretu. Listina se zatím ještě nevznítila. Měli štěstí.
"Byla vaše žena vaší první velkou láskou?"
"Ale dítě, jaká netaktnost," odbyl ji a Sabina ihned věděla, že myslel na někoho jiného. Scházel se také s touto ženou tajně ve stínu prastarých platanů a proč si ji nevzal? Otázky, které by jistě neodpověděl.
"Přeji vám všechno dobré," řekla nakonec a podala ruku.
"Bylo to u vás velmi pěkné."
"Bylo? Jak to bylo?"
"Vaše žena řekla, že musím odejít."
"Moje žena," udělal netrpělivý pohyb rukou, "ta toho namluví, když je den dlouhý."
"Ale, ale..."
"Přece nechceš dezertovat?"
"Ne..."
"Naše smlouva zní na šest měsíců. Jedině my, to znamená ty a já, jsme oprávnění smlouvu zrušit."
"Chcete tím říci..."
"Přesně to. Zůstaneš. Avšak," zvedl hrozivě ukazováček, "ať se již taková nedbalost neopakuje. Řím je nebezpečné město. Oběma se mohlo něco zlého stát."
"Já vím," odpověděla Sabina s ulehčením rozhodnuta, že hned zítra koupí Nickovi a Máriovi velkou zmrzlinu. Frederico se na ni usmál a tímto úsměvem jako by říkal: Snad ti budu jednou vyprávět, jak to tehdy bylo, když jsem ji potkal v zahradách Villy Borghese. No ano, snad...
"Vypráví se, že jednou vystoupila Tibera tak vysoko, že zanesla loď až na toto náměstí." Adam a Sabina seděli na Španělských schodech a Sabina se lehce opírala hlavou o jeho rameno. Adam četl dál: "Náhle ale voda opadla a tam, kde dnes stojí fontána, zůstal člun ležet. Michaelangelo, který měl provést nákres studny, zvolil motiv ztroskotané loďky a proto vidíme v kulaté nádrži kamenný člun, ze kterého pryští voda."
"Od koho to je?" ptala se Sabina.
"Hans Christian Andersen, na tvoji počest."
"Jak na moji počest?"
"No, on byl přece také Němec."
"Nesmysl. To byl Dán."
"Dán! Němec! To je přece jedno, vy Seveřané jste přece všichni stejní."
"Ty, já ti ukážu!" Krátce nato se oba prali jako malí psi. Za fontánou, kterou popsal Andersen, se působivě zvedaly Španělské schody ke kostelu Trinita dej Monti. Byli široké jako silnice a vysoké jako sousední domy. Když se člověk postavil na nejvyšší schod, měl nádhernou vyhlídku na polovinu Říma se všemi věžemi a kopulemi.
"Víš co!" řekl Adam, když se již dlouho kočkovali a chichotali. "Teď půjdeme k Mirovi."
"Kdo je Miro?"
"Miro je jeden můj přítel. Má restauraci na Via Flaminia. Nikdo tam neplatí, co sní - a když platí, nejedl, protože ho nikdo neobloužiol."
"To zní zajímavě. Jenom to nechápu."
"Chci tím jen říci, že je velmi, velmi pohostinný." Miro, mladý hospodský, jako by přímo vyskočil z nějakého italského filmu padesátých let.
















Pěkné... :))