
Název: Léto s láskou - 22. část
Autor: Sandrík
Vzkaz od autorky: Jak se vám to líbí? Mám psát dál?
Měla vysoký písklavý hlas a bylo to poprvé, co vůbec něco řekla. "Už ve Francii to přece špatně dopadlo se spropitným. Tam se mělo dávat spropitné až při odjezdu. Jestli se to přihodí i Johnovi" - po chvíli Sabina pochopila, že John je Maryin bratr - "pak vyrazí jako býk v aréně." Aha, takže nebyla s těmi býky daleko od pravdy.
"Tedy, Ed jde do vany," navázala Mary již několikrátr přerušenou nit vyprávění. Doufejme, že ji zase brzy ztratí, pomyslela si Sabina.
"... a já slyším, jak si ve vaně zpívá to svoje Glory, glory halleluja a šplouchá se." Aby vyvolala napětí, odmlčela se,
Charly a jeho žaludek současně vrčeli. "Tu zase někdo klepe. Běžím ke dveřím. Přichází snad nyní sám ředitel hotelu? Chce od nás také peníze? Ne, je to zase pokojská, číšník s whisky a vzadu stojí dva řemeslníci se skříňkou s nářadím."
"Sousi," říká pokojská a vstoupí. Nyní pokračoval ve vyprávění Ed: "Za ní řemeslníci. Debatují, vtrhnou do koupelny, já celý mokrý utíkám do Maryina pokoje. Bůhví, co tu chtějí. Snad bude zase někdy koupelna volná. Mezitím jsem si vzal župan a peněženku, hbitě jsem rozdělil liry, potřásl řemeslníkům rukama a všechny je vyhodil ven."
"A co dál?" chtěl teď vědět papoušek Charly v pestré košili a Sabin. "Co bylo pak?"
"Já," - ozvala se Mary poněkud rozpačitě a zapípala jako ptáček, který vypadl z hnízda - "stiskla jsem tam nějaké kniflíky. Byly tak krásně pestré. Jenže," - rozpačitě se usmívala - "ten jeden byl na pokojskou, třetí na číšníka a ten druhý určitě na údžbáře..." Pěkně omezené, pomyslela si Sabina, dojedla flambovaný banán, zaplatila a vstala. Typičtí Amíci. Vytáhla svého průvodce, stále ještě hrdá na to, že objevila tuto hospůdku, zalistovala v něm a tu četla, že právě tato restaurace je v tomto i v řadě dalších průvodců uvedena jako zvláštní atrakce. Toho dne potakala ještě jednoho Němce, který někde zaparkoval svého mercedesa, ale už nevěděl, kde.
"Všiml jsem si názvu ulice," oznamoval hrdě. "Senso unico, Můj vůz stojí v Senso unico."
"Tak, tak," odpověděla Sabina suše. "Stojí tedy v jednosměrné ulici. Hodně zábavy při hledání..." O něco později stanula na Giannicolu. Tady byla Adamovi blízko, tehdy v jiném životě. Vzdálené domy připomínaly skicu malíře a nebo zamlžené pobřeží paluby lodi. Antický Řím. Fora v jejich zlomené velikosti, mramorové schody, které nikam nevedou. Nikam. Kam půjde? Adam, Marco. Úplně zapomněla na Marca. Musí si pospíšit. Určitě již na ni čeká na Piazza Navona. Chtěl jí vyprávět, co se stalo s jeho rodiči. Našla Marca v jedné dlouhé, nablýskané kavárně. Paolo ho vysadil na barovou stoličku a nechal ho tam samotného. Nyní se chlapec živě bavil, s pěknou dívkou za barovým pultem, dlouhonohou, úzkobokou kráskou a dělal jí lichotivě poklony. Brzy se zaučuje, pomyslela si Sabina. Automaty na kávu syčely a vypoustěly páru. Sabina si objednala horkou silnou kávu nahořklé chuti. Na náměstí stáli hudebníci a hráli Verdiho a jeho ozvěna se odrážela od fasád staletých domů.
"Ahoj, signorino," pozdravil ji Marco a zavrtěl se na stoličce, "už jsem si myslel, že nepřijdeš. Mezitím jsem se tu ale docela dobře bavil." Po kom má tento způsob vyjádřování? Pomyslela si Sabina. Po Paolovi určitě ne. Ten byl málomluvný a jen si tak pro sebe něco bručel.
"Koupíš mi zmrzlinu?"
"Ale samozřejmě, Marco. Jakou máš rád?"
"Čokoládovou a vanilkovou a, a hodně."
"V pořádku."
Marco dostal velký pohár s pořádnou porcí zmrzliny a chvíli neslyšela od něho nic jiného, než jak s požitkem mručí "Mmmmm" a viděla, jak se čokoládový kruh kolem jeho úst stále zvyšuje. Pozorovala ho. Byl Adamovi nápadně podobný. Nejenom oči, nýbrž také v pohybech a v oblibě čokoládové zmrzliny.
"Kde je tvůj otec?" zeptala se a zatahala ho za černé kučery.
"Nevím." Zmrzlina se mezitím rozpustila a Marco smíchal dohromady hnědou a bílou. Působil velmi zamyšleně.
"Ale chtěl jsi mi přece o svých rodičích vypravovat."
"Hm." Marco míchal dál, aniž by zvedl oči.
"Tedy, Ed jde do vany," navázala Mary již několikrátr přerušenou nit vyprávění. Doufejme, že ji zase brzy ztratí, pomyslela si Sabina.
"... a já slyším, jak si ve vaně zpívá to svoje Glory, glory halleluja a šplouchá se." Aby vyvolala napětí, odmlčela se,
Charly a jeho žaludek současně vrčeli. "Tu zase někdo klepe. Běžím ke dveřím. Přichází snad nyní sám ředitel hotelu? Chce od nás také peníze? Ne, je to zase pokojská, číšník s whisky a vzadu stojí dva řemeslníci se skříňkou s nářadím."
"Sousi," říká pokojská a vstoupí. Nyní pokračoval ve vyprávění Ed: "Za ní řemeslníci. Debatují, vtrhnou do koupelny, já celý mokrý utíkám do Maryina pokoje. Bůhví, co tu chtějí. Snad bude zase někdy koupelna volná. Mezitím jsem si vzal župan a peněženku, hbitě jsem rozdělil liry, potřásl řemeslníkům rukama a všechny je vyhodil ven."
"A co dál?" chtěl teď vědět papoušek Charly v pestré košili a Sabin. "Co bylo pak?"
"Já," - ozvala se Mary poněkud rozpačitě a zapípala jako ptáček, který vypadl z hnízda - "stiskla jsem tam nějaké kniflíky. Byly tak krásně pestré. Jenže," - rozpačitě se usmívala - "ten jeden byl na pokojskou, třetí na číšníka a ten druhý určitě na údžbáře..." Pěkně omezené, pomyslela si Sabina, dojedla flambovaný banán, zaplatila a vstala. Typičtí Amíci. Vytáhla svého průvodce, stále ještě hrdá na to, že objevila tuto hospůdku, zalistovala v něm a tu četla, že právě tato restaurace je v tomto i v řadě dalších průvodců uvedena jako zvláštní atrakce. Toho dne potakala ještě jednoho Němce, který někde zaparkoval svého mercedesa, ale už nevěděl, kde.
"Všiml jsem si názvu ulice," oznamoval hrdě. "Senso unico, Můj vůz stojí v Senso unico."
"Tak, tak," odpověděla Sabina suše. "Stojí tedy v jednosměrné ulici. Hodně zábavy při hledání..." O něco později stanula na Giannicolu. Tady byla Adamovi blízko, tehdy v jiném životě. Vzdálené domy připomínaly skicu malíře a nebo zamlžené pobřeží paluby lodi. Antický Řím. Fora v jejich zlomené velikosti, mramorové schody, které nikam nevedou. Nikam. Kam půjde? Adam, Marco. Úplně zapomněla na Marca. Musí si pospíšit. Určitě již na ni čeká na Piazza Navona. Chtěl jí vyprávět, co se stalo s jeho rodiči. Našla Marca v jedné dlouhé, nablýskané kavárně. Paolo ho vysadil na barovou stoličku a nechal ho tam samotného. Nyní se chlapec živě bavil, s pěknou dívkou za barovým pultem, dlouhonohou, úzkobokou kráskou a dělal jí lichotivě poklony. Brzy se zaučuje, pomyslela si Sabina. Automaty na kávu syčely a vypoustěly páru. Sabina si objednala horkou silnou kávu nahořklé chuti. Na náměstí stáli hudebníci a hráli Verdiho a jeho ozvěna se odrážela od fasád staletých domů.
"Ahoj, signorino," pozdravil ji Marco a zavrtěl se na stoličce, "už jsem si myslel, že nepřijdeš. Mezitím jsem se tu ale docela dobře bavil." Po kom má tento způsob vyjádřování? Pomyslela si Sabina. Po Paolovi určitě ne. Ten byl málomluvný a jen si tak pro sebe něco bručel.
"Koupíš mi zmrzlinu?"
"Ale samozřejmě, Marco. Jakou máš rád?"
"Čokoládovou a vanilkovou a, a hodně."
"V pořádku."
Marco dostal velký pohár s pořádnou porcí zmrzliny a chvíli neslyšela od něho nic jiného, než jak s požitkem mručí "Mmmmm" a viděla, jak se čokoládový kruh kolem jeho úst stále zvyšuje. Pozorovala ho. Byl Adamovi nápadně podobný. Nejenom oči, nýbrž také v pohybech a v oblibě čokoládové zmrzliny.
"Kde je tvůj otec?" zeptala se a zatahala ho za černé kučery.
"Nevím." Zmrzlina se mezitím rozpustila a Marco smíchal dohromady hnědou a bílou. Působil velmi zamyšleně.
"Ale chtěl jsi mi přece o svých rodičích vypravovat."
"Hm." Marco míchal dál, aniž by zvedl oči.
















Hezký :-)