
Název: Léto s láskou - 21. část
Autor: Sandrík
Sabina se rozloučila a seběhla po schodech - za ní lehkými kroky Marco.
"Signorino, signorino, chtěla jsi přece vědět něco o mém tatínkovi a mamince..."
"Marco, pojď hned dovnitř!"
"V pořádku, Marco," zatahala ho za vlasy, "na náměstí, kde jsme byli včera?"
"No samozřejmě," odpověděl a vyvalil oči, jako by v celém Římě nebylo jiné náměstí než Piazza Navona. Když Sabina opouštěla stinný dům, šlehlo ji do obličeje příšerné horko. Dlouhé sezení ji unavilo, byla hladová a žíznivá. Paolo maloval jako posedlý, skoro jako by chtěl prací vyhnat zlé duchy. Snad to bylo s těmi zlými duchy přece jenom poněkud přehnané. Na každý pád však nechtěl, aby se Sabina vyptávala. Snad mu měla co nejdříve odpovídat. Vrátit se do hotelu, chtěla se osprchovat a pak něco malého sníst. Cítila se poněkud opuštěně v tomto městě, které se podobalo antickému mraveništi. Tenkrát měla alespoň Cullenovi, nebyli sice náhradou rodiny, ale přinejmenším místem rozběhu. Snad se u nich někdy ohlásí. O chvíli později seděla v malé restauraci, která se jí zalíbila už při jedné vycházce, nenápadný vchod ve tmavé postranni ulici. Byla spokojená, že právě ona objevila tento kousek utajeného Říma, když do ticha vtrhla texaská skupina turistů jako stádo hovězího dobytka do prérie.
"Představ si, přávě jsem se chystal jít do vany," sděloval hlasitě muž v ozdobně proštepovaných kalhotách a poplácal jiného po ramenách, "tu někdo klepe. By jsem sice již zpola svlečený, otevřel jsem však." Přitáhl si židli a nechal ji s hlukem dopadnout.
"Vstoupí pokojská, mluví a mluví...Vůbec jsem jí nerozuměl, je načase, aby se tu učili anglicky. Je to však přílišný poždavek. To děvče se na mne usmívalo a já jsem jí najednou vtiskl do dlaní tisíc lir a víte co..." Masitou rukou se plácl přes stehna a smál se. "Ha - ha!"
"A? Co udělala," zeptala se žena u vedlejšího stolu, která si ještě nesundala sluneční brýle.
"Poděkovala a odešla."
"A ty peníze si prostě vzala?" Žena se teď vzrušením chvěla jako papoušek.
"Později zase někdo zaklepal," pokračoval Ed z Texasu. Byl mezitím tak nadšený sám sebou a svým zížitkem, že Sabina mohla zřetelně slyšet každé jeho slovo. "Mezitím jsem již byl úplněnahý, přesto jsem však otevřel. Ta dívka, co tu byla předtím, byla docela milá. Černovlasá, pěkně stavěná. Otevřu dveře a kdo stojí venku?"
"Číšník," nadhodil hubený muž, na jehož těle vlála pestrá košile jako vlajka na stožáru.
"Odkud to víš?" Roman z Texasu byl zklamaný. Charly mu ukradl pointu. Měl však v zásobě ještě jednu a tak hned pokračoval.
"Tak tedy, otevřu dveře, venku stojí číšník a já si objednám whisky. Whisky nemůže nikdy škodit. Ha, ha! Říkám ještě své ženě." a teď znázornil štíhlou postavu, "kdy už tu konečně bude k čertu klid, a zmizel jsem ve vaně."
"Tu někdo zaklepal potřetí," řekl Charly v pestré košili. Měl hlad a chtěl si konečně objednat.
"Tak tedy, tu někdo zaklepal potřetí. Přehodil jsem si župan a vztekle jsem se vrhl ke dveřím." Sabina se potají usmála. Ed na ni rozčileně pohlédl, ušklíbl se a pokračoval: "Vrhl jsem se tedy rozzuřeně ke dveřím..." Jako býk na rudé sukno, pomyslela si Sabina a znovu se usmála.
"... a sluha s ručním vozíkem jde cílevědomě k našim kufrům, které chci právě vybalit."
"Myslel jsem, že ses chtěl koupat?"
"To také. Mary ještě říká: "Teď nás určitě vyhodí," vtiskne rovněž muži tisíc lir do dlaně a ten poněkud udivený, ale spokojený svůj vozík zase odtáhl."
"Dobrotivé nebe!" zasténala Mary.
"Signorino, signorino, chtěla jsi přece vědět něco o mém tatínkovi a mamince..."
"Marco, pojď hned dovnitř!"
"V pořádku, Marco," zatahala ho za vlasy, "na náměstí, kde jsme byli včera?"
"No samozřejmě," odpověděl a vyvalil oči, jako by v celém Římě nebylo jiné náměstí než Piazza Navona. Když Sabina opouštěla stinný dům, šlehlo ji do obličeje příšerné horko. Dlouhé sezení ji unavilo, byla hladová a žíznivá. Paolo maloval jako posedlý, skoro jako by chtěl prací vyhnat zlé duchy. Snad to bylo s těmi zlými duchy přece jenom poněkud přehnané. Na každý pád však nechtěl, aby se Sabina vyptávala. Snad mu měla co nejdříve odpovídat. Vrátit se do hotelu, chtěla se osprchovat a pak něco malého sníst. Cítila se poněkud opuštěně v tomto městě, které se podobalo antickému mraveništi. Tenkrát měla alespoň Cullenovi, nebyli sice náhradou rodiny, ale přinejmenším místem rozběhu. Snad se u nich někdy ohlásí. O chvíli později seděla v malé restauraci, která se jí zalíbila už při jedné vycházce, nenápadný vchod ve tmavé postranni ulici. Byla spokojená, že právě ona objevila tento kousek utajeného Říma, když do ticha vtrhla texaská skupina turistů jako stádo hovězího dobytka do prérie.
"Představ si, přávě jsem se chystal jít do vany," sděloval hlasitě muž v ozdobně proštepovaných kalhotách a poplácal jiného po ramenách, "tu někdo klepe. By jsem sice již zpola svlečený, otevřel jsem však." Přitáhl si židli a nechal ji s hlukem dopadnout.
"Vstoupí pokojská, mluví a mluví...Vůbec jsem jí nerozuměl, je načase, aby se tu učili anglicky. Je to však přílišný poždavek. To děvče se na mne usmívalo a já jsem jí najednou vtiskl do dlaní tisíc lir a víte co..." Masitou rukou se plácl přes stehna a smál se. "Ha - ha!"
"A? Co udělala," zeptala se žena u vedlejšího stolu, která si ještě nesundala sluneční brýle.
"Poděkovala a odešla."
"A ty peníze si prostě vzala?" Žena se teď vzrušením chvěla jako papoušek.
"Později zase někdo zaklepal," pokračoval Ed z Texasu. Byl mezitím tak nadšený sám sebou a svým zížitkem, že Sabina mohla zřetelně slyšet každé jeho slovo. "Mezitím jsem již byl úplněnahý, přesto jsem však otevřel. Ta dívka, co tu byla předtím, byla docela milá. Černovlasá, pěkně stavěná. Otevřu dveře a kdo stojí venku?"
"Číšník," nadhodil hubený muž, na jehož těle vlála pestrá košile jako vlajka na stožáru.
"Odkud to víš?" Roman z Texasu byl zklamaný. Charly mu ukradl pointu. Měl však v zásobě ještě jednu a tak hned pokračoval.
"Tak tedy, otevřu dveře, venku stojí číšník a já si objednám whisky. Whisky nemůže nikdy škodit. Ha, ha! Říkám ještě své ženě." a teď znázornil štíhlou postavu, "kdy už tu konečně bude k čertu klid, a zmizel jsem ve vaně."
"Tu někdo zaklepal potřetí," řekl Charly v pestré košili. Měl hlad a chtěl si konečně objednat.
"Tak tedy, tu někdo zaklepal potřetí. Přehodil jsem si župan a vztekle jsem se vrhl ke dveřím." Sabina se potají usmála. Ed na ni rozčileně pohlédl, ušklíbl se a pokračoval: "Vrhl jsem se tedy rozzuřeně ke dveřím..." Jako býk na rudé sukno, pomyslela si Sabina a znovu se usmála.
"... a sluha s ručním vozíkem jde cílevědomě k našim kufrům, které chci právě vybalit."
"Myslel jsem, že ses chtěl koupat?"
"To také. Mary ještě říká: "Teď nás určitě vyhodí," vtiskne rovněž muži tisíc lir do dlaně a ten poněkud udivený, ale spokojený svůj vozík zase odtáhl."
"Dobrotivé nebe!" zasténala Mary.
















Perfektní! Tak to jsem zvědavá, jak to nakonec bude!