
Název: Léto s láskou - 20. část
Autor: Sandrík
Paolo a Marco bydleli docela blízko Piazza Navona v jedné malé postranní ulici. Bylo ještě velice brzy. Sabina mohla jen stěží spát. Posadila se před bar a objednala si caffé-latte. Zatímco pomalu a vytrvale míchala pěnivou bílou kávu, uklidnila se. Jako by z ní spadlo napětí a nervozita předcházejícího dne. Rozednilo se a město a prach pokryla sytá červeň. Motorky ostře skřípaly kolem ní, rolety obchodů šly nahoru. Vstala a položila několik bankovek na talíř s účtem. V deset hodin měla schůzku s Paolem a chtěla být přesná. Dům, ve kterém bydleli Paolo a Marco, působil ještě poněkud zchátraleji než ty ostatní, pokud vůbec něco může na jihu působit zchátrale. Vyšlapané schody v úzké tmavé chodbě. Některé byty jako by byly zabarikádovány dřevěným bedněním. Stát! Tady to musí být. Naštěstí alespoň pořádné dveře, s pořádným štítkem, i když bez jména. Zazvonila. Zvonek nefungoval. Zaklepala. Šouravé kroky. Vzdychání a sténání. Pak se dveře otevřely.
"Dobře, jste přesná," bručel Paolo, aniž by pozdravil a šoural se zpátky ke svému stojanu. Sabina byla překvapená. Pokoj byl skutečný ateliér se šikmým vrchním světlem. Jedny dveře vedly na střešní terasu, kde ve všech barvách kvetly a voněly oleandry. Z terasy bylo možno vidět Tiberu až k Andělskému hradu. Byt sestával z ateliéru, dvou dalších místností bez dveří, maličké koupelny se sprchou, záchodu a kuchyňského koutu s umyvadlem. Byla tu cítit barva, olej a terpentýn. V jednom pokoji byly knihy a gramofonové desky na všech stěnách až ke stropu, pohovka, dvě křesla a stůl. Ve druhém stály jenom dvě postele.
"Sedněte si," vybídl ji Paolo svým obvykle nevlídným tonem. Byl to zřejmě jeho normální způsob mluvení. Sabina si posloušně sedla na nízkou stoličku.
"Kde je Marco?" zeptala se Sabina a rozhlédla se.
"Musíte klidně sedět!"
"Ale.."
"Vždyť jsem to věděl, že se budete vrtět jako ty ostatní. A teď už ani slovo." Paolo se plížil kolem jako kocour kolem myši, pozoroval ji ze všech stran, posunul jí hlavu jednou tam, pak zase sem. Připadala si jako lpoutka ve výkladní skříni,
která je upravována. Pak přistoupil k plátnu, vzal paletu s barvami a čistý štětec a rázně ho ponořil do barvy. Pracoval mlčky, jen někdy, když ten nebo onen tah nesděl, něco si pro sebe zamumlal. Také Sabina byla dlouhou chvíli zticha. Nechtěla ho rozzlobit. Konecskonců musel jí zodpovědět ještě hodně otázek.
"Já jsem chlapci..."
"Psst!" V tom okamžiku se otevřely dveře a vstoupil Marco. Jeho vlasy byly rozcuchané a obličej ušmudlaný. Na vteřinu se Paolovy oči rozzářily, pak si všiml Marcova poněkud dezolátního stavu a rychle se zase zamračil.
"Kde ses toulal?"
"Musel jsem něco vyřídit," odpověděl Marco důležitě.
"Copak jsi musel vyřídit?"
"Ach, jenom zbít Giovanniho."
"Nesmíš se bít. Jak často jsem ti už říkal, jak se máš venku chovat. Podívej na sebe. Kalhoty jsou roztrhané, tričko je špinavé..."
"Ale vždyť on říkal, že ty nejsi vůbec můj dědeček!" Mlčení. Sabina pozorně poslouchala. Pokašlávání.
"Samozřejmě jsem tvůj dědeček. Kdopak tvrdí takový nesmysl?"
"Babička Giovanniho. Ona říká, že tě znala již dřív a že jsi neměl nikdy děti. A když jsi neměl žádné děti, odkud jsem pak
tedy přišel?"
"Žádné děti, žádné děti!" Paolo mával štětcem ve vzduchu tak mocně, že barva stříkala rovnoměrně po celé místnosti.
"Kde jsou Marcovy rodiče?" zeptala se rychle Sabina. Byla to narážka. Nyní se musela chytnout.
"Držte jazyk za zuby. Vy nemáte dělat nic jiného než v klidu sedět a mlčet."
"Ale mě by to opravdu zajímalo..."
"Mlčte!" A Sabina mlčela. Budou další příležitosti. A ona měla čas. Chtěla zůstat v Římě měsíc a ještě neupynul ani jeden týden. Po dvou hodinách, kdy měla Sabina již záda celá ztuhlá, ji Paolo propustil.
"Zítra ve stejnou dobu," stanovil, aniž by se jí ptal, a když se chtěla na plátno podívat, obořil se na ní. "Až to bude hotové."
"Dobře, jste přesná," bručel Paolo, aniž by pozdravil a šoural se zpátky ke svému stojanu. Sabina byla překvapená. Pokoj byl skutečný ateliér se šikmým vrchním světlem. Jedny dveře vedly na střešní terasu, kde ve všech barvách kvetly a voněly oleandry. Z terasy bylo možno vidět Tiberu až k Andělskému hradu. Byt sestával z ateliéru, dvou dalších místností bez dveří, maličké koupelny se sprchou, záchodu a kuchyňského koutu s umyvadlem. Byla tu cítit barva, olej a terpentýn. V jednom pokoji byly knihy a gramofonové desky na všech stěnách až ke stropu, pohovka, dvě křesla a stůl. Ve druhém stály jenom dvě postele.
"Sedněte si," vybídl ji Paolo svým obvykle nevlídným tonem. Byl to zřejmě jeho normální způsob mluvení. Sabina si posloušně sedla na nízkou stoličku.
"Kde je Marco?" zeptala se Sabina a rozhlédla se.
"Musíte klidně sedět!"
"Ale.."
"Vždyť jsem to věděl, že se budete vrtět jako ty ostatní. A teď už ani slovo." Paolo se plížil kolem jako kocour kolem myši, pozoroval ji ze všech stran, posunul jí hlavu jednou tam, pak zase sem. Připadala si jako lpoutka ve výkladní skříni,
která je upravována. Pak přistoupil k plátnu, vzal paletu s barvami a čistý štětec a rázně ho ponořil do barvy. Pracoval mlčky, jen někdy, když ten nebo onen tah nesděl, něco si pro sebe zamumlal. Také Sabina byla dlouhou chvíli zticha. Nechtěla ho rozzlobit. Konecskonců musel jí zodpovědět ještě hodně otázek.
"Já jsem chlapci..."
"Psst!" V tom okamžiku se otevřely dveře a vstoupil Marco. Jeho vlasy byly rozcuchané a obličej ušmudlaný. Na vteřinu se Paolovy oči rozzářily, pak si všiml Marcova poněkud dezolátního stavu a rychle se zase zamračil.
"Kde ses toulal?"
"Musel jsem něco vyřídit," odpověděl Marco důležitě.
"Copak jsi musel vyřídit?"
"Ach, jenom zbít Giovanniho."
"Nesmíš se bít. Jak často jsem ti už říkal, jak se máš venku chovat. Podívej na sebe. Kalhoty jsou roztrhané, tričko je špinavé..."
"Ale vždyť on říkal, že ty nejsi vůbec můj dědeček!" Mlčení. Sabina pozorně poslouchala. Pokašlávání.
"Samozřejmě jsem tvůj dědeček. Kdopak tvrdí takový nesmysl?"
"Babička Giovanniho. Ona říká, že tě znala již dřív a že jsi neměl nikdy děti. A když jsi neměl žádné děti, odkud jsem pak
tedy přišel?"
"Žádné děti, žádné děti!" Paolo mával štětcem ve vzduchu tak mocně, že barva stříkala rovnoměrně po celé místnosti.
"Kde jsou Marcovy rodiče?" zeptala se rychle Sabina. Byla to narážka. Nyní se musela chytnout.
"Držte jazyk za zuby. Vy nemáte dělat nic jiného než v klidu sedět a mlčet."
"Ale mě by to opravdu zajímalo..."
"Mlčte!" A Sabina mlčela. Budou další příležitosti. A ona měla čas. Chtěla zůstat v Římě měsíc a ještě neupynul ani jeden týden. Po dvou hodinách, kdy měla Sabina již záda celá ztuhlá, ji Paolo propustil.
"Zítra ve stejnou dobu," stanovil, aniž by se jí ptal, a když se chtěla na plátno podívat, obořil se na ní. "Až to bude hotové."
















Hodně tajemná povídka! :D honem další :)