
Název: Léto s láskou - 19. část
Autor: Sandrík
Jeho nos byl dlouhý a lehce zakřivený, nos, který bylo možné často vidět u italskýcg šlechticů. Obočí bylo husté, oči měly teplou hnědozelenou barvu jako lískový oříšek. Byl hodně opálený, jako by se zdržoval jen venku a byl kulatý, jako by měl po celý život rád špagety.
"Paolo, prosím, ať mi ta signorína koupí zmrzlinu, prosííím!"
"Signorina přece ještě vůbec neřekla ano..." Paolo se znovu zasmál a zcela vpředu se zaleskl zlatý zub. Bylo však na něm patrné, že se raději tváří mrzutě a nerad se nechává přistihnout při smíchu.
"Ale to víš, že dostaneš zmrzlinu, když tvůj, tvůj..."
"Dědeček," řekl malíř rychle.
"... když to tvůj dědeček dovolí."
"Jasně, že mi to dovolí, on mi přece nemůže odmítnout žádné přání."
"Co kdybyste konečně pokračoval v malování," zeptala se Američanka.
"Jak prosím?" Paolo nemluvil anglicky. Sabina překládala.
"Ano, ihned," odpověděl Paolo. "Jen žádný spěch. S mladými koňmi se musí vždy pomalu." Sabina náhle ucítila Marcovu malou ruku na své. Byla tak teplá a měkká a trochu vlhká. Trhnutí - a Marco ji začal táhnout pryč. Táhl, běžel a táhl. Sabina příliš pomalá.
"Pojď, dělej, rychle!" volal. "Jinak už nebude žádná zmrzlina." O něco později seděli, každý s velkou porcí zmrzliny
v ruce, před fontánou Berini. Uprostřed oválné nádrže se zvedala velká fontánas egyptským obeliskem a čtyřmi kolosálními sochami. Muselo již být pozdě. Sabina docela zapomněla na čas. Domy vrhaly tak široké stíny, že pokrývaly skoro celé náměstí. Prodavači navršili své ovoce do věží a všechno překypovalo a hemžilo se lidmi, smíchem a bujarým veselím.
"Jak se jmenuješ, signorino?" zeptal se Marco. Pusu měl celou umazanou od čokoládové zmrzliny. A teď začala zmrzlina postupně kapat na jeho bílé tričko - červená, hnědá, žlutá, zelená. Marco již nestačil zmrzlinu lízat a tak se mezitím dostala až do jeho vlasů.
"Sabina," odpověděla. Také ona nestačila už lízat, vzala si však na pomoc papírový kapesník, který Marco odmítl s odůvodněním:
"Nemůžu přece držet ještě také tohle, i tak toho mám už dost." Skutečně měl v pravé ruce zmrzlinu a v levé kámen, kus dřeva, kuličkové pero s prázdnou náplní a hřebík. Kuličkové pero s prázdnou náplní bylo pro něho obzvláště důležité. Kdo ví, k čemu bude ještě dobré.
"Půjdeš s námi domů?" zeptal se Marco.
"Kdopak všechno je u vás doma?" řekla Sabina. Hned jí bude vyprávět o svém otci a své matce. Určitě to bylo Adamovo dítě. Bylo, jako by mu z oka vypadlo.
"Jenom dědeček, ale toho přece už znáš..."
"A tvoje maminka?" Marco si lízl a pokrčil rameny. "Nevím..."
"A tvůj otec?" Opět pokrčil rameny. "Nevím... snad v nebi?" Podíval se na Sabinu, jako by to měla zcela přesně vědět. Dospělí přece vždycky všechno vědí.
"Můžeš se přece zeptata Paola."
"Jak to, že říkáš svému dědečkovi Paolo?"
"Nevím..."
"A jaké je tvoje příjmení?"
"Nevím..." Pak ho však napadlo, že je již velký pětiletý chlapec a že v pěti letech již musí vědět, jak se jmenuje. Konec
konců věděli to také Giovanni, Clara, Ricardo a také Antonella, která měla teprve čtyři roky.
"Jmenuji se Noška," odpověděl a utřel si ulepené prsty o džíny.
"Marco Noška," řekla sabina tiše. Adam se také jmenoval Noška. Náhoda? Ne, cítila to. Ale kde byl? Co se s ním stalo? Byl mrtev...
"Pojď, půjdeme za Paolem," řekl Marco a vyskočil. Sabina zase ucítila jeho nyní ulepené prsty ve své dlani.
"Ta tlustá blondýna je pryč."
"Ale Marco!"
"Není tlustá?" Sabina přikývla.
"A není blondýna?" Sabina opět přikývla.
"Pak je to tedy tlustá blondýna." Mnohdy je těžké zdolat dětskou logiku. Za chvíli stáli vedle Paola, který již právě balil
své malířské potřeby.
"Vy už odcházíte?" Sabina byla zklamaná. Paolo kýval. "Hm. Už to stačí." Nezeptala se ho, co mu stačí. Peníze, které vydělal, turisté, hluk, kreslení za peníze.
"Škoda, chtěla jsem se od vás nechat portrétovat."
"Zítra," zabručel, pak se poněkud těžkopádně narovnal a dlouze na ni pohlédl. Pozoroval dlouze její oči, nos, ústa.
"Přijďte zítra ke mně do ateliéru," řekl nevlídně. Výzva byla jednoznačně rozkazem.
"Umíte klidně sedět? No, uvidíme." Úkosem na ni pohlédl a zakroutil hlavou. "Připadáte mi zrovna tak neklidná jako ty ostatní."
"Proč?"
"Proč. Proč. Taková hloupá otázka. Chci vás malovat, jinak nic."
"Ale to bychom mohli přece i tady..."
"Tady? Poslyšte, to nebude žádná mazanice. Namaluji vás ojevými barvami."
"Proč?"
"Proč, proč?" posměšně po ní opakoval. "Když stále kladete tolik otázek, signorino, pak budete zítra ještě tady. Protože vás chci totiž namalovat, to je všechno." Bylo to všechno a Sabina tomu byla ráda. Zítra ji bude Paolo malovat a ona se konečně doví, co se stalo s Adamem.
"Paolo, prosím, ať mi ta signorína koupí zmrzlinu, prosííím!"
"Signorina přece ještě vůbec neřekla ano..." Paolo se znovu zasmál a zcela vpředu se zaleskl zlatý zub. Bylo však na něm patrné, že se raději tváří mrzutě a nerad se nechává přistihnout při smíchu.
"Ale to víš, že dostaneš zmrzlinu, když tvůj, tvůj..."
"Dědeček," řekl malíř rychle.
"... když to tvůj dědeček dovolí."
"Jasně, že mi to dovolí, on mi přece nemůže odmítnout žádné přání."
"Co kdybyste konečně pokračoval v malování," zeptala se Američanka.
"Jak prosím?" Paolo nemluvil anglicky. Sabina překládala.
"Ano, ihned," odpověděl Paolo. "Jen žádný spěch. S mladými koňmi se musí vždy pomalu." Sabina náhle ucítila Marcovu malou ruku na své. Byla tak teplá a měkká a trochu vlhká. Trhnutí - a Marco ji začal táhnout pryč. Táhl, běžel a táhl. Sabina příliš pomalá.
"Pojď, dělej, rychle!" volal. "Jinak už nebude žádná zmrzlina." O něco později seděli, každý s velkou porcí zmrzliny
v ruce, před fontánou Berini. Uprostřed oválné nádrže se zvedala velká fontánas egyptským obeliskem a čtyřmi kolosálními sochami. Muselo již být pozdě. Sabina docela zapomněla na čas. Domy vrhaly tak široké stíny, že pokrývaly skoro celé náměstí. Prodavači navršili své ovoce do věží a všechno překypovalo a hemžilo se lidmi, smíchem a bujarým veselím.
"Jak se jmenuješ, signorino?" zeptal se Marco. Pusu měl celou umazanou od čokoládové zmrzliny. A teď začala zmrzlina postupně kapat na jeho bílé tričko - červená, hnědá, žlutá, zelená. Marco již nestačil zmrzlinu lízat a tak se mezitím dostala až do jeho vlasů.
"Sabina," odpověděla. Také ona nestačila už lízat, vzala si však na pomoc papírový kapesník, který Marco odmítl s odůvodněním:
"Nemůžu přece držet ještě také tohle, i tak toho mám už dost." Skutečně měl v pravé ruce zmrzlinu a v levé kámen, kus dřeva, kuličkové pero s prázdnou náplní a hřebík. Kuličkové pero s prázdnou náplní bylo pro něho obzvláště důležité. Kdo ví, k čemu bude ještě dobré.
"Půjdeš s námi domů?" zeptal se Marco.
"Kdopak všechno je u vás doma?" řekla Sabina. Hned jí bude vyprávět o svém otci a své matce. Určitě to bylo Adamovo dítě. Bylo, jako by mu z oka vypadlo.
"Jenom dědeček, ale toho přece už znáš..."
"A tvoje maminka?" Marco si lízl a pokrčil rameny. "Nevím..."
"A tvůj otec?" Opět pokrčil rameny. "Nevím... snad v nebi?" Podíval se na Sabinu, jako by to měla zcela přesně vědět. Dospělí přece vždycky všechno vědí.
"Můžeš se přece zeptata Paola."
"Jak to, že říkáš svému dědečkovi Paolo?"
"Nevím..."
"A jaké je tvoje příjmení?"
"Nevím..." Pak ho však napadlo, že je již velký pětiletý chlapec a že v pěti letech již musí vědět, jak se jmenuje. Konec
konců věděli to také Giovanni, Clara, Ricardo a také Antonella, která měla teprve čtyři roky.
"Jmenuji se Noška," odpověděl a utřel si ulepené prsty o džíny.
"Marco Noška," řekla sabina tiše. Adam se také jmenoval Noška. Náhoda? Ne, cítila to. Ale kde byl? Co se s ním stalo? Byl mrtev...
"Pojď, půjdeme za Paolem," řekl Marco a vyskočil. Sabina zase ucítila jeho nyní ulepené prsty ve své dlani.
"Ta tlustá blondýna je pryč."
"Ale Marco!"
"Není tlustá?" Sabina přikývla.
"A není blondýna?" Sabina opět přikývla.
"Pak je to tedy tlustá blondýna." Mnohdy je těžké zdolat dětskou logiku. Za chvíli stáli vedle Paola, který již právě balil
své malířské potřeby.
"Vy už odcházíte?" Sabina byla zklamaná. Paolo kýval. "Hm. Už to stačí." Nezeptala se ho, co mu stačí. Peníze, které vydělal, turisté, hluk, kreslení za peníze.
"Škoda, chtěla jsem se od vás nechat portrétovat."
"Zítra," zabručel, pak se poněkud těžkopádně narovnal a dlouze na ni pohlédl. Pozoroval dlouze její oči, nos, ústa.
"Přijďte zítra ke mně do ateliéru," řekl nevlídně. Výzva byla jednoznačně rozkazem.
"Umíte klidně sedět? No, uvidíme." Úkosem na ni pohlédl a zakroutil hlavou. "Připadáte mi zrovna tak neklidná jako ty ostatní."
"Proč?"
"Proč. Proč. Taková hloupá otázka. Chci vás malovat, jinak nic."
"Ale to bychom mohli přece i tady..."
"Tady? Poslyšte, to nebude žádná mazanice. Namaluji vás ojevými barvami."
"Proč?"
"Proč, proč?" posměšně po ní opakoval. "Když stále kladete tolik otázek, signorino, pak budete zítra ještě tady. Protože vás chci totiž namalovat, to je všechno." Bylo to všechno a Sabina tomu byla ráda. Zítra ji bude Paolo malovat a ona se konečně doví, co se stalo s Adamem.
















Ahoj :) Prosím te zahlasuješ tu?
http://www.zahlasuj.eu/hlas/87647/n
Ide o stávku...Zahlasuj za Ivetu...dekuju