
Název: Léto s láskou - 18. část
Autor: Sandrík
Byla již tři dny v Římě. Často si myslela, že ho spatřila. Jeho záda a jeho týl na nějakém schodišti nebo jeho profil v některém z míjejících vozů. Pokaždé letmp, pokaždé tak, že se jí rozbušilo srdce a pokaždé to cítila bolestně. Avšak ještě nikdy jí to tak nebolelo jako právě nyní. Důkladně si chlapce, který stál vedle starého muže, prohlédla a najednou byla přesvědčena, že je to Adamův syn. Musel to být on. Byly to Adamovy oči, byly to Adamovy pohyby a byly to jeho hnědo černé vlasy.
"Není vám dobře?" zeptal se mladý muž vedle ní. Docela na něho zapomněla. "Ale ano," odpověděla a pohlédla na něho.
Byla ráda, že má sluneční brýle. Alespoň ji nemohly její oči prozradit.
"Všechno je v pořádku, jen už nemám bohužel čas. Omlouvám se. Musím se nyní nechat namalovat..." Zanechala tu velmi udiveného mladého muže, který se ptal, proč se pro všechno na světě ta mladá žena musí zrovna nechat portrénovat. Právě teď, když ji chtěl pozvat na skleničku campari. Pokrčil rameny. No, co se dá dělat, jiní otcové mají také krásné dcery. Malíř seděl uprostřed náměstí. Před sebou stojan a nápadnou Američanku. Bylo na něm zcela jasně vidět, jak je to pro něho těžké namalovat tu ženu, jejíž stehna přetékala z příliš úzkých a příliš krátkých šortek. Měla platinově světlé vlasy, umělé řasy a velký nános červené barvy na tvářích. Každý pohyb štětce doprovázela nadšeným zvoláním: "You're wonderful, man!" Marco se soustředil na to křiklavé stvoření a upřeně na ni hleděl. Pak dal hlavu stranou, jednou ji obešel a vypadal jako krejčí, který bere míru a měl skrýt bujné tvary do úzkých šatů. Nebo snad také jako obchodník s otroky, který přemýšlel, co mu ta tučná kořist na trhu vynese. Zastavil se vedle malíře a řekl taak nahlas, že ho mohl
slyšet každý v okruhu sta metrů: "Ty jsi ale tlustá!" Američanka, která patrně vůbec nerozuměla ani slovo italsky, se usmála jako Miss Piggy a řekla anglicky: "Ty jsi ale kouzelná chlapeček. A ty černé kučery a ty modré oči! Můj bože, jak jsi sladký!" Marco na ni udělal dlouhý nos a z opatrnosti se připravil k útěku. Měl proč. Američanka začala ječet a malíř, starší, ale velmi statně vyhlížející muž, zahartusil: "Marco, ty klacku, hned pojď sem a omluv se té paní." Protože se Marco nikdy neomlouvá za věci, které považuje za správné, rozběhl se pryč a vrazil v následující chvíli hlavou do Sabinina žaludku. Udiveně zůstal stát a pohlédl na ni. Jeho oči se najednou rozzářily. Vzal ji za ruku a vedl ji k malíři: "Tu signorinu musíš namalovat," volal již zdálky.
"Ta je krásnááá!"
"Marco," na malého se snesl příval italských nadávek, "co tě to napadlo urážet signoru? Ihned se jí omluv!"
"Ale já jsem ji přece vůbec neurazil," protestoval Marco. "Já jsem jí přece jen udělal poklonu!"
"Poklonu, poklonu!" Malíř již chytil chlapce za pásek od kalhot a zvedl ho do výšky. Pak ho odnesl jako zmítající se ryby k Američance, posadil ho před ni a přenechal ho svému osudu. Bylo to hrozné. Sotva se Marco Američance omluvil, vzala ho, přitiskla na svoje pozoruhodné poprsí a líbala ho na jednou zleva a jednou zprava tváře. Marco křičel jako by ho na nože brali. Malíř se smál tak srdečně, že se mu na obličeji objevily četné vrásky a připomínal tahací harmoniku. Američanka postavila chlapce zase na zem a Marco se co nejrychleji schoval za štíhlou Sabininu postavu.
"Koupíš mi něco?" zeptal se, protáhl se pod její pravou paží a pohlédl na ni velkýma, modrýma očima.
"Copak bys rád?"
"Snad zmrzlinu?"
"Marco," malíř se nyní opravdu rozlobil, "nesmíš žebrat."
"Ale Paolo, já přece vůbec nežebrám, ten malíř, ke kterému, jak se zdá, patří tento chlapec. Určitě mu již bylo přes šedesát. Měl úplně bílé vlasy vzadu svázané do ohonu.
"Není vám dobře?" zeptal se mladý muž vedle ní. Docela na něho zapomněla. "Ale ano," odpověděla a pohlédla na něho.
Byla ráda, že má sluneční brýle. Alespoň ji nemohly její oči prozradit.
"Všechno je v pořádku, jen už nemám bohužel čas. Omlouvám se. Musím se nyní nechat namalovat..." Zanechala tu velmi udiveného mladého muže, který se ptal, proč se pro všechno na světě ta mladá žena musí zrovna nechat portrénovat. Právě teď, když ji chtěl pozvat na skleničku campari. Pokrčil rameny. No, co se dá dělat, jiní otcové mají také krásné dcery. Malíř seděl uprostřed náměstí. Před sebou stojan a nápadnou Američanku. Bylo na něm zcela jasně vidět, jak je to pro něho těžké namalovat tu ženu, jejíž stehna přetékala z příliš úzkých a příliš krátkých šortek. Měla platinově světlé vlasy, umělé řasy a velký nános červené barvy na tvářích. Každý pohyb štětce doprovázela nadšeným zvoláním: "You're wonderful, man!" Marco se soustředil na to křiklavé stvoření a upřeně na ni hleděl. Pak dal hlavu stranou, jednou ji obešel a vypadal jako krejčí, který bere míru a měl skrýt bujné tvary do úzkých šatů. Nebo snad také jako obchodník s otroky, který přemýšlel, co mu ta tučná kořist na trhu vynese. Zastavil se vedle malíře a řekl taak nahlas, že ho mohl
slyšet každý v okruhu sta metrů: "Ty jsi ale tlustá!" Američanka, která patrně vůbec nerozuměla ani slovo italsky, se usmála jako Miss Piggy a řekla anglicky: "Ty jsi ale kouzelná chlapeček. A ty černé kučery a ty modré oči! Můj bože, jak jsi sladký!" Marco na ni udělal dlouhý nos a z opatrnosti se připravil k útěku. Měl proč. Američanka začala ječet a malíř, starší, ale velmi statně vyhlížející muž, zahartusil: "Marco, ty klacku, hned pojď sem a omluv se té paní." Protože se Marco nikdy neomlouvá za věci, které považuje za správné, rozběhl se pryč a vrazil v následující chvíli hlavou do Sabinina žaludku. Udiveně zůstal stát a pohlédl na ni. Jeho oči se najednou rozzářily. Vzal ji za ruku a vedl ji k malíři: "Tu signorinu musíš namalovat," volal již zdálky.
"Ta je krásnááá!"
"Marco," na malého se snesl příval italských nadávek, "co tě to napadlo urážet signoru? Ihned se jí omluv!"
"Ale já jsem ji přece vůbec neurazil," protestoval Marco. "Já jsem jí přece jen udělal poklonu!"
"Poklonu, poklonu!" Malíř již chytil chlapce za pásek od kalhot a zvedl ho do výšky. Pak ho odnesl jako zmítající se ryby k Američance, posadil ho před ni a přenechal ho svému osudu. Bylo to hrozné. Sotva se Marco Američance omluvil, vzala ho, přitiskla na svoje pozoruhodné poprsí a líbala ho na jednou zleva a jednou zprava tváře. Marco křičel jako by ho na nože brali. Malíř se smál tak srdečně, že se mu na obličeji objevily četné vrásky a připomínal tahací harmoniku. Američanka postavila chlapce zase na zem a Marco se co nejrychleji schoval za štíhlou Sabininu postavu.
"Koupíš mi něco?" zeptal se, protáhl se pod její pravou paží a pohlédl na ni velkýma, modrýma očima.
"Copak bys rád?"
"Snad zmrzlinu?"
"Marco," malíř se nyní opravdu rozlobil, "nesmíš žebrat."
"Ale Paolo, já přece vůbec nežebrám, ten malíř, ke kterému, jak se zdá, patří tento chlapec. Určitě mu již bylo přes šedesát. Měl úplně bílé vlasy vzadu svázané do ohonu.
















Nádhera!:) mám ráda tvůj blog!