
Název: Léto s láskou - 15. část
Autor: Sandrík
O osm let později.
Soudní budova byla šedivá. A déšť, který připomínal závěs, proděravělý miliony kapek, se snesl na Sabinu jako mokrý závoj. Setřepala vodu z vlasů. Zase si zapomněla vzít deštník. Za ní se ozvaly hlasité kroky a někdo zavolal: "Počkejte na mne přece, musím vám ještě odpovědět na vaše otázky." Sabina zůstala stát a v tom okamžiku se na ni přestal snášet déšť. Dr. Meinhardt, její advokát, roztáhl deštník. Pohlédla na něho. "Nemám žádné dotazy."
"Je vám skutečně všechno jasné? Také to, proč váš muž nemusí platit žádný příspěvek na výživu?"
"Proč by také měl? Jsem zaměstnaná. Nepotřebuji jeho peníze. Nechci je..."
"V pořádku," dr. Meinhardt si zhluboka povzdychl -, "přál si, aby všechny ženy byly tak rozumné jako vy."
"Rozumné?" namítla Sabina. "Kdybych byla rozumná, nebyla bych si nikdy vzala Jara."
"Pokud chcete slyšet můj názor," řekl advokát a zamyšleně přikývl, "já bych si ho na vašem místě také nevzal."
V tomto okamžiku je míjeli dva muži. Jeden kývl, druhý strnule hleděl před sebe. Byl asi metr osmdesát vysoký a velmi atraktivni. Patřil k tomu typu mužů, kteří byli všude nápadní, v baru, divadle, v kině - Jaro Žigo. Patřil však také k tomu typu mužů, kteří každý bar, každé divadlo, každé kino ignorovali. V zásadě neměl rád lidi a především neměl rád ženy.
"Nepůjdeme se ještě něčeho napít?" zeptal se dr. Meinhardt, když se podíval na hodinky. "Do začátku dalšího stání mám ještě trochu času."
"Rozvody na běžícím pásu," řekla Sabina a poprvé se usmála. V minulých letech se sotva kdy usmála. Brzy poté, co si vzala
Jara, měla pocit, že je zvíře, které bylo odchyceno pro zoologickou zahradu. Ztratila svobodu a stala se výstavním kouskem v bezvadně fungující domácnosti. Musela se při všech těch večírcích a společenských sešlostech jen usmívat, i když to byl někdy úsměv poněkud zmrazený. Ani teď se ještě necítila volná. Vlastně věřila, že po rozvodu bude moci roztáhnout svá křídla a uletět odtud, někam, kde je teplo. Ale ona nepoužila svá křídla již šest let a už ani nevěděla, jak takové létání vypadá.
"Váš muž je osobnost," pokračoval dr. Meinhardt, když si sedli v malé útulné kavárně, aby se tu schovali před nepřívětivým aprílovým počasím.
"Samozřejmě," odpověděla Sabina.
"Je něco jako krysař z Hameln, politicky, myslím."
"Nebyl nedávno zvolen do čela představenstva spolkové banky?"
"To také," odpověděla Sabina, vytáhla z kabelky kapesník a vysmrkala se.
"To také." Dr. Meinhardt a Sabina se bavili o všem možném. On nakonec vstal a řekl: "Je mi líto, práce volá. Přeji vám všechno nejlepší do budoucnosti." Budoucnost. Byla skutečná v třípokojovém bytě, který si před rokem pronajala ve výstavní čtvrti Mnichova? Nebo byla snad v její práci překladatelky a tlumočnice? Byla snad v četných osamělých nocích, které jí teď čekaly a na které byla již roky zvyklá? Dům ve čtvrti Bogenhausen pocházel z dob hospodářského rozmachu, kdy v německé říši miliardy francouzského válečného odškodnění vyvolaly přehnané spekulace. Byl postaven v roce 1872 a působil velice vznešeně. Sabina zavřela zrovna tak vznešené domovní dveře, vyběhla po schodech do třetího poschodí, pozdravila vznešenou sousedku a zavřela se do svého bytu.
Třikrát zvonil telefon. A třikrát to byly obchodní hovory, zakázky. Měla nyní svobodné povolání jako tlumočnice a překladatelka. Celý den byla pryč a doposud neměla ani jediný soukromý hovor.
Soudní budova byla šedivá. A déšť, který připomínal závěs, proděravělý miliony kapek, se snesl na Sabinu jako mokrý závoj. Setřepala vodu z vlasů. Zase si zapomněla vzít deštník. Za ní se ozvaly hlasité kroky a někdo zavolal: "Počkejte na mne přece, musím vám ještě odpovědět na vaše otázky." Sabina zůstala stát a v tom okamžiku se na ni přestal snášet déšť. Dr. Meinhardt, její advokát, roztáhl deštník. Pohlédla na něho. "Nemám žádné dotazy."
"Je vám skutečně všechno jasné? Také to, proč váš muž nemusí platit žádný příspěvek na výživu?"
"Proč by také měl? Jsem zaměstnaná. Nepotřebuji jeho peníze. Nechci je..."
"V pořádku," dr. Meinhardt si zhluboka povzdychl -, "přál si, aby všechny ženy byly tak rozumné jako vy."
"Rozumné?" namítla Sabina. "Kdybych byla rozumná, nebyla bych si nikdy vzala Jara."
"Pokud chcete slyšet můj názor," řekl advokát a zamyšleně přikývl, "já bych si ho na vašem místě také nevzal."
V tomto okamžiku je míjeli dva muži. Jeden kývl, druhý strnule hleděl před sebe. Byl asi metr osmdesát vysoký a velmi atraktivni. Patřil k tomu typu mužů, kteří byli všude nápadní, v baru, divadle, v kině - Jaro Žigo. Patřil však také k tomu typu mužů, kteří každý bar, každé divadlo, každé kino ignorovali. V zásadě neměl rád lidi a především neměl rád ženy.
"Nepůjdeme se ještě něčeho napít?" zeptal se dr. Meinhardt, když se podíval na hodinky. "Do začátku dalšího stání mám ještě trochu času."
"Rozvody na běžícím pásu," řekla Sabina a poprvé se usmála. V minulých letech se sotva kdy usmála. Brzy poté, co si vzala
Jara, měla pocit, že je zvíře, které bylo odchyceno pro zoologickou zahradu. Ztratila svobodu a stala se výstavním kouskem v bezvadně fungující domácnosti. Musela se při všech těch večírcích a společenských sešlostech jen usmívat, i když to byl někdy úsměv poněkud zmrazený. Ani teď se ještě necítila volná. Vlastně věřila, že po rozvodu bude moci roztáhnout svá křídla a uletět odtud, někam, kde je teplo. Ale ona nepoužila svá křídla již šest let a už ani nevěděla, jak takové létání vypadá.
"Váš muž je osobnost," pokračoval dr. Meinhardt, když si sedli v malé útulné kavárně, aby se tu schovali před nepřívětivým aprílovým počasím.
"Samozřejmě," odpověděla Sabina.
"Je něco jako krysař z Hameln, politicky, myslím."
"Nebyl nedávno zvolen do čela představenstva spolkové banky?"
"To také," odpověděla Sabina, vytáhla z kabelky kapesník a vysmrkala se.
"To také." Dr. Meinhardt a Sabina se bavili o všem možném. On nakonec vstal a řekl: "Je mi líto, práce volá. Přeji vám všechno nejlepší do budoucnosti." Budoucnost. Byla skutečná v třípokojovém bytě, který si před rokem pronajala ve výstavní čtvrti Mnichova? Nebo byla snad v její práci překladatelky a tlumočnice? Byla snad v četných osamělých nocích, které jí teď čekaly a na které byla již roky zvyklá? Dům ve čtvrti Bogenhausen pocházel z dob hospodářského rozmachu, kdy v německé říši miliardy francouzského válečného odškodnění vyvolaly přehnané spekulace. Byl postaven v roce 1872 a působil velice vznešeně. Sabina zavřela zrovna tak vznešené domovní dveře, vyběhla po schodech do třetího poschodí, pozdravila vznešenou sousedku a zavřela se do svého bytu.
Třikrát zvonil telefon. A třikrát to byly obchodní hovory, zakázky. Měla nyní svobodné povolání jako tlumočnice a překladatelka. Celý den byla pryč a doposud neměla ani jediný soukromý hovor.
















pěkné vážně .))