
Název: Léto s láskou - 14. část
Autor: Sandrík
Zvláštní, pro ni byl vždy oním mimem a nyní jako by jí byl přinejmenším trochu cizí. Proč o tom nemluvili již dříve? Ale ano, měli toho tolik, o čem chtěli mluvit, že na to prostě zapomněla. Nyní se tomu hlasitě a srdečně zasmála a celé to nedorozumění Adamovi vysvětlila. Také on se musel smát a pak řekl: "Teď teprve rozumím, proč jsi se mnou tak samozřejmě šla. Vlastně jsem si myslel, že mi jednu vlepíš." Sabina ho políbila a pomyslela na mima. Škoda, i přesto, že má Adama, byla by ráda poznala jeho nenamalovaný obličej. Osud je již takový zvláštní. Kdyby byl mim přesný, nebyla by nikdy poznala Adama. A hlavně, byla by se do neznámého také zamilovala? To nemohla říci. Samozřejmě s ní jel Adam na nádraží. Rozloučila se s Cullenovými, zamávala jim z vozu a pak už byla jejich bílá víla čím dál tím menší. Zastavil v blízkosti fontány.
"Co se děje?" zeptala se Sabina.
"Musím na nádraží. můj vlak.
"Máš ještě čas," odpověděl. "Musíš ještě vhodit minci do fontány, abych se ujistil, že se sem ještě vrátíš."
"Samozřejmě," řekla. "Samozřejmě." Její hlas zněl tiše. Doposud byla statečná, jen jednou, když balila kufry, jí vrhkly slzy do očí. Pak cítila bolest všude, na prsou, v břiše, v hrdle, u srdce. Měla pocit, jako by měla v těle obrovský kus skály. Přistoupila k fontáně di Trevi. Nádrž ležela jako mušle uprostřed šedé změti domů. Voda nse zeleně třpytila a Sabina na dně objevila mnoho, mnoho mincí. Pak uviděla svůj obličej. Voda se mírně vlnila a poněkud posunula její oči, ústa, nos. Vypadalo to, jako by se dívala na někoho jiného, koho vůbec neznala. Ačkoliv byl Adam těsně vedle ní, byla sama. Nejraději by vyklouzla ze své kůže a utekla tak před tou bolestí. Ale byla uvězněna.
"Vhoď tam minci, amore," řekl tiše Adam. A ona ji vhodila. Když se mince dotkla hladiny vody a pak klesla hlouběji, měla
pocit, jako by se život kolem ní na okamžik zastavil.
"Pojď, musíme jet, tvůj vlak..."
"Je to přece jenom osm set kilometrů," odpověděla Sabina, aby si spíše sama sobě dodala odvahy.
"Není to přece žádná cesta kolem světa. Dvanáct hodin a jsem zase u tebe."
"Ano, bude nas dělit jenom dvanáct hodin." Jako vždy proudila nádražím Termini spousta lidí. Rozhlas oznamoval jeden vlak za druhým. Když Sabina a Adam přišli na nástupiště, byl vlak Řím - Mnichov již tam. Řím - Mnichov, jak uklid'ňujícím dojmem působilo toto přímé spojení. Řím - Mnichov, to znělo skoéro jako Sabina - Adam. Žádná oklika, žádné přestupování, žádné čekání.
"Pojď, najdeme ti místo u okna!" rozhodl Adam, Sabině bylo všechno jedno a kdyby zmeškala vlak, měla by radost.
"Tady, podívej, toto kupé je v pořádku." Adam umístil kufry v zavazadlovém prostoru.
"Pozor, pozor," ozvalo se v tu chvíli hlášení. "Rychlík Řím - Mnichov je připraven k odjezdu. Pozor, pozor!"
"Musím jí," řekl Adam a dodal se smutným úsměvem: "Jinak pojedu také."
"Hm!"Sabina ani nemohla mluvit. Knedlík v krku byl větší.
"Budeme si psát, ano?"
"Hm."
"Ti amo, amore!"
"Ti amo."
"Nezapomeň na mne." Sabina zakroutila hlavou. Objali se ještě jednou a políbili se, jako by měl tento polibek vystačit na celý život. Pak Adam zmizel. Byl prostě pryč a vypadlo to skoro tak, jako by tu nikdy nebyl. Sabina se vyklonila z okna a hledala po celém nástupišti ten jí tak milý, důvěrně známý obličej. Tam byl. Bohudíky.
"Adame!" Zamával. Vlak se dal do pohybu. Sabina vystrčila ruku, chtěla Adama pevně uchopit. Byl ještě stále tu. Vlak zrychloval a zrychloval a Adam byl čím dát tím menší, až nakonec zcela zmizel z dohledu. Ještě dlouho se dívala z okna, ještě i pak, když z věčného města zbyly už jen šedé, rozbořené domy průmyslových oblastí v okolí Říma. Teprve pak si sedla. Nyní už to všechno byly jenom vzpomínky. Začala plakat...
"Co se děje?" zeptala se Sabina.
"Musím na nádraží. můj vlak.
"Máš ještě čas," odpověděl. "Musíš ještě vhodit minci do fontány, abych se ujistil, že se sem ještě vrátíš."
"Samozřejmě," řekla. "Samozřejmě." Její hlas zněl tiše. Doposud byla statečná, jen jednou, když balila kufry, jí vrhkly slzy do očí. Pak cítila bolest všude, na prsou, v břiše, v hrdle, u srdce. Měla pocit, jako by měla v těle obrovský kus skály. Přistoupila k fontáně di Trevi. Nádrž ležela jako mušle uprostřed šedé změti domů. Voda nse zeleně třpytila a Sabina na dně objevila mnoho, mnoho mincí. Pak uviděla svůj obličej. Voda se mírně vlnila a poněkud posunula její oči, ústa, nos. Vypadalo to, jako by se dívala na někoho jiného, koho vůbec neznala. Ačkoliv byl Adam těsně vedle ní, byla sama. Nejraději by vyklouzla ze své kůže a utekla tak před tou bolestí. Ale byla uvězněna.
"Vhoď tam minci, amore," řekl tiše Adam. A ona ji vhodila. Když se mince dotkla hladiny vody a pak klesla hlouběji, měla
pocit, jako by se život kolem ní na okamžik zastavil.
"Pojď, musíme jet, tvůj vlak..."
"Je to přece jenom osm set kilometrů," odpověděla Sabina, aby si spíše sama sobě dodala odvahy.
"Není to přece žádná cesta kolem světa. Dvanáct hodin a jsem zase u tebe."
"Ano, bude nas dělit jenom dvanáct hodin." Jako vždy proudila nádražím Termini spousta lidí. Rozhlas oznamoval jeden vlak za druhým. Když Sabina a Adam přišli na nástupiště, byl vlak Řím - Mnichov již tam. Řím - Mnichov, jak uklid'ňujícím dojmem působilo toto přímé spojení. Řím - Mnichov, to znělo skoéro jako Sabina - Adam. Žádná oklika, žádné přestupování, žádné čekání.
"Pojď, najdeme ti místo u okna!" rozhodl Adam, Sabině bylo všechno jedno a kdyby zmeškala vlak, měla by radost.
"Tady, podívej, toto kupé je v pořádku." Adam umístil kufry v zavazadlovém prostoru.
"Pozor, pozor," ozvalo se v tu chvíli hlášení. "Rychlík Řím - Mnichov je připraven k odjezdu. Pozor, pozor!"
"Musím jí," řekl Adam a dodal se smutným úsměvem: "Jinak pojedu také."
"Hm!"Sabina ani nemohla mluvit. Knedlík v krku byl větší.
"Budeme si psát, ano?"
"Hm."
"Ti amo, amore!"
"Ti amo."
"Nezapomeň na mne." Sabina zakroutila hlavou. Objali se ještě jednou a políbili se, jako by měl tento polibek vystačit na celý život. Pak Adam zmizel. Byl prostě pryč a vypadlo to skoro tak, jako by tu nikdy nebyl. Sabina se vyklonila z okna a hledala po celém nástupišti ten jí tak milý, důvěrně známý obličej. Tam byl. Bohudíky.
"Adame!" Zamával. Vlak se dal do pohybu. Sabina vystrčila ruku, chtěla Adama pevně uchopit. Byl ještě stále tu. Vlak zrychloval a zrychloval a Adam byl čím dát tím menší, až nakonec zcela zmizel z dohledu. Ještě dlouho se dívala z okna, ještě i pak, když z věčného města zbyly už jen šedé, rozbořené domy průmyslových oblastí v okolí Říma. Teprve pak si sedla. Nyní už to všechno byly jenom vzpomínky. Začala plakat...
















na to jsem se těšila