close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Který je ten pravý? - 5. část

18. prosince 2011 v 10:20 |  Fan fiction





Název: Který je ten pravý? - 5. část

Autor: Vendulka







Včera jsem usnula docela brzo, takže se to projevilo i dneska ráno. Ráno jsem se probudila už kolem páté ranní a to jsem hrozný spáč. Chvíli jsem se jen tak převalovala v posteli a doufala že bych třeba ještě mohla usnout, ale po deseti minutách jsem to vzdala a šla do koupelny ze sebe udělat normálního člověka. Začala jsem si napouštět vanu a všimla jsem si na rohu pračky sešitu chemie. První co mi problesklo hlavou bylo to že jsem totálně zasklila dnešní test. Naložila jsem se do vany a ponořila se do moře nezáživného učení. Ta voda byla tak příjemně teplá že se ni skoro nechtělo ven. S obtížemi jsem se překonala a opustila svou ranní koupel. Při pohledu do zrcadla jsem se dokonale vyděsila. Lidi jako já by doma zrcadla mít neměla protože je to příliš nebezpečné pro jejich zdraví. Skoro oslepená tou příšerou v zrcadle jsem vytáhla svůj napěchovaný kufřík s líčidly a pustila se do práce. Opět jsem zvolila černé linky ale dnes jsem je protáhla a trochu zatočila. Nanesla jsem sytě růžový lesk a přepudrovala si obličej. Nakonec jsem sáhla po řasence a několikrát jsem řasy protáhla objemným kartáčkem. Když jsem se nasnídala, samozřejmě dietně, koukla jsem na hodinky a zjistila že mám ještě hodinu a tak jsem se rozhodla že se kouknu na face. Odhopkala jsem do svého pokoje a zapnula notebook. Hrozně dlouho trvá než se načte a tak sem se ještě protáhla. Stoupnula jsem si k baletní tyči a začala. Po pár minutách dokonalého protažení a pár šňůrách jsem konečně zasedla ke svému noťásku. První stránka kam sem zamířila byl samo sebou face. Hned po přihlášení jsem se koukla kdo je v tuhle nenormální hodinu online. Jediný kdo byl tak byl Adam. Už jsem chtěla počítač vypnout a jít se radši dívat na televizi ale vyskočila mi lišta. Samozřejmě mi psal Adam. S nervy jsem otevřela blikající lištu. "Ahoj, Wendulko. Dlouho si tu nebyla a ani jsi mi neodpověděla na zprávy. Děje se něco?" "Ty se ptáš co se děje? To snad ani není možný!" Dál jsem to neunesla a se vzpomínkami jsem se zhroutila do kouta pokoje. Za chvilku mě vyrušil budík. To znamenalo že už je načase jít abych nepřišla pozdě. A začíná můj každodenní stereotyp. Balet, škola, balet, škola… a pořád dokola. Někdy si říkám že už bych s tím měla skončit a začít i normálně žít, ale na druhou stranu, když jsem na dně jediný co mi pomůže tak je právě balet. Zase jsem se zamyslela a úplně poměla na čas. Hodila jsem na sebe něco ze skříně a pádila na autobus. Autobus jsem doběhla jen tak, tak. Spokojeně jsem se svalila na sedačku hned za řidiče a čekala na zastávku v další vesnici kde přistoupí Klárka. Po pár minutách jsme už spokojeně seděly vedle sebe a já se pustila do vypravování ranního děje a včerejšího večera. Klárka byla samozřejmě nadšená a moc mi to přála, ale na očích jsem jí viděla že ji hrozně mrzí že právě já pravděpodobně randím s Mirem a né ona. Za chvíli ji to přešlo a já si konečně mohla oddychnout. V celém autobuse se ozval divný zvuk. Všichni se začali otáčet a já si až po několika pohledech uvědomila že to je můj mobil. Psal mi Miro … Najednou mě polilo hrozné horko a rozklepaly se mi ruce. "Kdo ti píše?" Ptala se zvědavá Klára. "Ale mamka, abych nezapomněla na balet." Rozhodla jsem se že jí pravdu radši neřeknu. Aby jí to nemrzelo. "Aha." Ve škole to byla hrozná nuda a děsný nervák v hodině chemie. "Kláry sjedeš po obědě se mnou domů? Já doma nechala piškoty a musím se převléct." "Jasně." Po škole jsem skočily k nám domů a já s ulevou zjistila že mamka není doma. Zaběhla jsem do pokoje a hledala svoje taneční piškoty. "Klárko, co si mám vzít na sebe?" "co to tak řešíš? Vždyť jdeš na trénink." "No víš… ráno mi nepsala mamka, ale Miro. Jdeme spolu večer na večeři." "A proč jsi mi to neřekla?" "no víš, vypadala jsi tak smutně a tak jsem ti nechtěla dál ubližovat." "Wendy mě můžeš říct cokoliv a nikdy tě nepřestanu mít ráda!" "Zlatíčko…" "Tak pohni, vytáhni skříň ať máme z čeho vybírat!" Do kabele jsem hodila černé mini s kamínky na straně a černé lodičky. Přihodila jsem nalezené piškoty, trikot a návleky a spokojeně vyrazily na trenál. Došly jsem chvilku před začátkem takže jsem se stačili jen převléct. Po dvou hodinách nás trenérka konečně pustila ze svých spárů a já se mohla naplno věnovat svojí úpravě. Nasoukala jsem se do mini a nazula lodičky. Vlasy jsem rozpustila a pořádně pročesala aby vytvořily objem. Jen pár pramínků jsem sepla malou sponečkou s kamínkem. Všichni se hrozně divili kam jdu ale já jsem mlčela. Pravdu věděly jen tři osoby. Já, Miro a Klárka. Vyběhla jsem před tělocvičnu a hned přede dveřmi jsem se málem srazila s Mirem. "Jéé ahoj. pristane ti to." "Díky. Kam vůbec jdeme?" Nechaj sa prekvapiť." Chvíli jsme jezdili ulicemi naší vesnice a pak Miro zajel k jednomu penzionu a o kterém jsem věděla že je dosti drahý." Sme tu princezná. Dnes varím ja." "Super."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Už jste byli na Mirovo koncertě?

Ano
Ne

Komentáře

1 XoXo Graphic XoXo Graphic | Web | 18. prosince 2011 v 10:31 | Reagovat

To je perfektní, honem další díl!! :-)

2 Miška Miška | Web | 18. prosince 2011 v 10:33 | Reagovat

Uzasnééé :)

3 Verča Verča | Web | 20. prosince 2011 v 14:43 | Reagovat

Krása:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Optimalizované pro Mozillu Firefox | Official www.mirosmajda.com | © miro-smajda-daily.blog.cz 2009-2017