
Název: Který je ten pravý? - 12. část
Autor: Vendulka
© photo by Terezkaaa Photos
Chvíli jsem si ještě povídali a já pořád víc cítila, jak se prohlubují moje city. Po chvíli nás vyrušil tlukot na dveře. Po pár sekundách se otevřely a v nich stála krásná sestřička. Sjela jsem ji důkladným pohledem. Obličej jí zdobil velký nafialovělý monokl. Snažila se ho zakrýt make-upem, ale moc to nepomohlo, protože monokl se chtěl asi ukázat světu. Nohy měla celé modré a bylo vidět že si toho hodně prožila. Chudera. Nahodila co nejmilejší úsměv a prohodila "Nezlobte se že vás ruším, ale návštěvní hodiny už končí a tak vás musím poprosit aby jste odešel." Hlas se jí třásl a byl na ní podepsaný stres. Zaklapla dveře a mě se začala zmocňovat panika. "Ne, Adame! Prosím ještě neodcházej. Bude mi tu smutno…" "Počula si sestričku ... neboj to zvládneš hneď ráno ťa tu budem čakať. chceš niečo doniesť?" "Ne…" zavrtěla jsem hlavou. "a nebo počkej, vlastně jo. Tebe!" Adam se mi dlouze zadíval do očí a kdybych neležela, tak by se mi určitě podlomila kolena. Opatrně jsem natáhla svoje totálně vyzáblé tělíčko naproti a opět jsme okusila jeho rty. Cítila jsem jeho vůni a málem to se mnou seklo. Bylo to pro mě jako náboj. Po jeho polibku jsem se cítila jako kdyby do mě pustili elektrický proud. Adam se opatrně odtáhl a věnoval mi pohled plný něhy, lásky a pocitu odhodlanosti vytáhnout mě z téhle šlamastiky. Rozloučili jsme se a Adam opustil místnost. Do očí se mi nahrnuly slzy. Zůstala jsem sama v bílé, malé místnosti s minimem světla. Vytáhla jsem ze šuplíku telefon a vyťukala číslo Mira. Vzpomněla jsem si, že o tom že jsem v nemocnici v podstatě nikdo kromě Adama neví a tak mě čekala tahle nepříjemná povinnost oznámit to všem okolo. U ucha jsem zase po dlouhé době slyšela jeden z nejkrásnějších hlasů na světě. "Ahoj Miro" oznámila jsem mu vyčerpaným hlasem. Snažila jsem se co to dalo abych nezněla unaveně ale vesele,jenže moje tělo si jaksi dělalo co chtělo a mozek vůbec neposlouchalo. "Ahoj Vendulka!" Řekl Miro s nejistotou v hlase. "deje sa niečo?" v jeho hlase byl patrný zvětšující se strach. " Miro, musím ti něco říct. Víš já jsem v nemocnici. Prosím nevyšiluj, není to nic vážného." "Panebože v nemocnici? Miláčik, čo ti je? hovoríš že nemám vyšilovat že to nie je nič vážne. Tak keď to nie je nič vážne prečo si preboha v nemocnici?!" "Miro, Miro, uklidni se. Opravdu to není nic vážného! Neboj je tu o mě pěkně postaráno." "Wendy, ešte dnes sadnem na lietadlo a letím za tebou. Za pár hodín som u teba. Pá" "Miro...!" V telefonu jsem slyšela už jen to hloupé tů,tů,tů. Panebože.. Miro letí za mnou… chvíli jsem čučela na displej a pak jsem otevřela složku kontakty. Chvíli jsem jí listovala a konečně jsem našla to číslo které jsem hledala. "Wendy, čo sa deje? Niečo si zabudla, čo ti mám doniesť?" " Adámku,já jsem musela zavolat Mirovi že jsem v nemocnici.. No a Miro jede za mnou…." "s tým som museli počítať. nechcem aby si kvôli mne mala problém takže až Miro odletí späť tak sa ozvy. budem na teba myslieť vo dne v noci Milujem ťa!" "Miluju tě!" ukončila jsem neplánovaný hovor a už jsem vytáčela mamčino číslo. Kdyby jste slyšely jak vyváděla… samozřejmě má tu potřebu za mnou přijet. Takže nejenom že za mnou letí až z Ameriky Miro, ale teď se sem řítí i má střelená matka, která to v podstatě zavinila. Toho ji ale říct nemůžu,protože by mi to nikdy neodpustila. Nakonec jsem si nechala Klárku. Do patnácti minut u mě Klárka seděla a já jí vyprávěla úplně to stejné co Adamovi. Jak a proč jsem sklouzla tak dolů, až k anorexii. Klárka a Adam jsou mojí největší oporou a doufám že se k nim připojí i Miro a mamka. Za chvíli už u mě seděla i má nervní mamka. No nedá se říct že seděla, ona totiž pochodovala po pokoji sem a tam. Neustále se mě na něco vyptávala a nadávala jak to že si toho Miro nevšiml… Tohle na mě bylo moc a už jsem to v sobě neudržela a začala jsem na ni křičet. "Můžeš za to ty! Ty jediná! Nikdo jiný! Ten tvůj úžasný jídelníček a tohle! Všechno to vážení ze mě udělalo tohle! Jsi spokojená? Už jsi konečně spokojená?" Nechápu co to do mě vjelo ale to že se opřela do Mira to jsem prostě nerozdejchala. Mamka se slzami v očích vyběhla z pokoje a já se celá červená, se slzami rvoucími se do očí otočila na Klárku. "Klér, je mi líto že si to viděla" "Wendy, vždyť to nevadí. Ty pláčeš? Pojď za mnou." Obrečenýma očičkama jsem viděla pouze rozmáznutý obraz jak proti mně Klárka natahuje ruce. Padla jsem jí do náruče a rozbrečela jsem se dvakrát víc. V její náručí jsem se cítila jako u sestry kterou jsem nikdy neměla. Pořád ke mně chodila jedna hrozně milá sestřička, měnila mi infuze, měřila teplotu… nakonec jsem se rozhodly že si s Klárkou pustíme filmík na notebooku který donesla. Vybrala nějakou komedii aby mě to prej rozveselilo. Při poslední návštěvě mě sestřička měřila teplotu a já musela film pozastavit. Když jsem rožnuli všimli jsem si že Klárka spí. Sestřička, jak jsem se později dozvěděla lucka, se na ni soucitně podívala a pak odvrátila pohled na mě. "Můžu ti ji nechat tady na vedlejší posteli? Nebo ji vzbudíme?" "Já u zavolám její mamce a pomůžu vám ji uložit do postele. A Lucko, moc vám děkuju." Klárku jsem opatrně vyzuli a položili do postele vedle mě. Pak jsem si chvíli povídala se sestřičkou, ale říš snů na mě přišla co nevidět.
















krásně napsané :)