
Název: Který je ten pravý? - 10. část
Autor: Vendulka
"Tá noc bola úžasná. Si skvelá!" Zašeptal mi hned po tom co se probudil Miro. Radši jsem to nekomentovala, jen jsem se mu vpila do jeho rtů. "Jsem ráda že jsi si svůj dárek užil." Zatím co Miro po rozbalení dárečku usnul jak dřevo, já jsem oči nezamhouřila. Pořád jsem měla před očima tu konverzaci s Adamem a vůbec jsem ji nemohla vymazat z hlavy. Neustále jsem si v hlavě přemítala tu samou větu. "Som voľný a čakám na teba!" Je to jak zlý sen. Zatím co blonďáček se po mě díval lačním pohledem, já se snažila aby to nevypadalo že jsem myšlenkami úplně někde jinde. Snažila jsem se aby můj pohled a úsměv byl přesvědčivý, ale Miro asi něco cítilo, ale radši to nekomentoval. Díky bohu, protože nevím jak bych to odůvodnila. Dneska nás čekal extra záživný den. Když mi Miro ráno oznámil že jdeme na oběd k jeho rodičům a že mě chce oficiálně představit, málem jsem se dostala do mdlob. Nejenže nejím už nějákej ten pátek,ale teď si nejsem ani jistá, jestli Mira vůbec miluju. Bože co to tady plácám? Jasně že ho miluju! Opakovala jsem si stále znova v hlavě. "Idem nachystať raňajky. Dáš si?" "Miro, jsi zlatý, ale ne. Děkuju." "Vendulka, robíš mi starosti! Už dlho som ťa nevidel nič jesť." "Ty hlupáčku, to se ti jen zdá. Musíš se na mě asi víc soustředit." Na to Miro nic neodpověděl a hrabal se z postele.když jsem se převlíkala z pyžama uviděla jsem svůj odraz v zrcadle. Panebože… já jsem snad tlustější a tlustější! Podívala jsem se na stůl a tam ležela ta malá tajemná krabička. Nejdřív jsem nevěděla jestli chci vůbec vědět co je uvnitř, ale zvědavost byla hold mocnější. Opatrně jsem rozvázala mašličku a nedočkavě roztrhla papír. Uvnitř byla malá krabička. Opatrně jsem odklopila víčko… uvnitř byl nádherný prstýnek. Vytáhla jsem ho a nasunula na prst. Padnul mi jako ulitý. Už jsem chtěla krabičku zavřít a vyhodit, ale všimla jsem si miniaturního papírku, který čouhal ven. "Milá Wendy. ten prstienok som ti chcel dať na Vianoce, pretože som si myslel že nám to vydrží. Ale bohužiaľ ... Moc by som chcel vrátiť čas. na tú stávku by som nikdy nepristúpil keby som vedel že stretnem takú fajn babu. stále som sám a taky budem, kým sa ku mne nevrátiš. Pretože ... Wendy ja ťa od prvého pohľadu miloval, milujem a milovať budem. nehnevaj sa na mňa! S láskou Adam!" vzkaz jsem přečetla s úplně zamlženýma očima. Panebože… já jsem úplně blbá… já nevím co mám dělat… něco ve mně mi říkalo, ať se sbalím a vypadnu, něco ať nechám Mira a něco že Mira miluju. Mám v sobě takový zmatek… " Celý den jsem Mira vnímala jak v oparu. Chudák Miro. Vnímala jsem až u Mirových rodičů. Byli na mě tak milý a Šmajdova mamka mě hned přijala do rodiny. Byla jsem jí za to moc vděčná. "Vendulka, deje sa niečo? " "Ne, jsem v pohodě." Dala jsem Mirovi pusu a šla si lehnout. V noci jsem moc nespala a tak mě probudilo i sebemenší ťuknutí. "Miro, kam jdeš?" Koukla jsem na budík a ten mi ukazoval noční cifru. "Zlatko, volala mi mamka, že ma potrebujú doma. musím odísť. nehnevaj sa! Milujem ťa! Ako prídem, potom zavolám." "Pá a šťastnu cestu. Miluju tě!" V noci už jsem neusla a tak jsem čas zaplnila cvičením. Mamka mi neuvěřitelně nadá až zjistí že jsem nebyla na tréninku. Po několika hodinách cvičení jsem byla natolik vyčerpaná že i mobil pro mě představoval neuvěřitelnou hmotnost. Zavolala jsem Klárce a pořádně jsem se jí vyplakala do telefonu. Ona to teď nemá taky moc jednoduché. Její kluk ji nechal hned po tom co se s ní vyspal. S myšlenkami že bych udělala Mirovi to samé se mi chtělo zvracet. Otevřela jsem si počítač a zamířila na Facebook. Rozklikla jsem online přátele a otevřela jsem tabulku se jménem Adam Noška. Chvíli jsem se jen tak dívala na klávesnici a dumala nad tím jestli mu mám napsat, ale nakonec jsem mu napsala. " Ahoj" ve vteřině mi došla odpověď "Ahoj Wendy" "Adame, moc ti děkuji za ten prstýnek, je nádherný a přesně jsi trefil moji velikost. =) "som rád. wendy, čítala si odkaz?" "ehh, jo…" "Wendy, já ťa milujem!" "Adame, víš.. no.. ale já mám teď Mira…. Nezlob se…" "Ja sa nehnevám, ja na teba budem čakať napríklad do smrti. a veľmi ma mrzí ako som ti ublížil." "Nezlob se… já už musím jít." "Len posledná otázka ... môžem ťa niekedy navštíviť?" "No… ehh… dobře, ale musíme se předem domluvit. Moje číslo máš tak napiš…" Se slzami velikosti hrášku jsem počítač vypnula a opět jsem se dala do cvičebního maratonu.několik dní jsem se trápila nemohla jsem se dostat z postele. Po pár dnech se vrátila mamka. Bylo to radostné vítání. "Vendulko, mám pro tebe dárek!" "Opravdu? A jakej?" "Koupila jsem ti byt!" "Cože?...." "copak ty nejsi ráda? Můžeš bydlet sama." "Mami, to je úžasný! Né ty jsi úžasná!!!" "Děkuju!" Příštích pár dní se věnovalo hlavně stěhování. S Mirem jsme si volali každou chvíli. Jeho maminka koupila zájezd pro celou rodinu do Ameriky a tak je mezi námi teď oceán. Mě to teď celkem vyhovovalo, protože jsem měla na všechno klid a mohla jsem si v sobě udělat pořádek. Byt jsem si zařídila moderně a vzdušně. Byla jsem tak šťastná. S Klárkou jsem si užívaly a já konečně zapomněla na kluky.
















honem další díl!!! je to úžasná povídka XD