
Název: Jsi můj osud - 13. část
Autor: Nikys
Křičím na něj už skoro hystericky.
"Bojím se o tebe, nemůžu se dívat na to, jak se ničíš, ale tebe to zřejmě nezajímá, když je v poslední době tvůj nejvěrnější kamarád chlast!" křičím a nepřestávám do něj bušit. Miro mi pevně sevře zatnuté dlaně a přitiskne mě ke zdi, abych se nemohla ani pohnout a hledí mi do očí.
"Mariano, ty si nevieš predstaviť ako je to pre mňa ťažké, stále ju milujem a jedine alkohol mi pomohol vždy aspoň na chvíľu zabudnúť."
"Myslíš, že to nevím? Sakra, vždyť Karolína byla moje sestra!"
"Ja viem, prepáč. Správal som sa ako blbec. Je mi jasné, že alkoholom nič nevyriešim a sľubujem ti, že už sa nebudem opíjať."
"A to děvče co si se s ní líbal, to je tvá přítelkyně..." odmlčím se a snažím se potlačit slzy. Marně, cítím jak mi pomalu stékají po tvářích.
"Ty si nás videla?" Zeptá se a pak pokračuje. "Vieš, ja ani sám neviem. Mám v hlave zmätok. Brigitu som stretol v bare a potom sme sa schádzali. Nejako som to neriešil." Dodá a nepřestává se mi dívat do očí. Až teprve teď si uvědomím jak je blízko. Najednou se to stane, nakloní se ke mne a naše rty se poprvé spojí v ten nejkrásnější polibek, jaký jsem kdy zažila. Je něžný a vášnivý zároveň. Naše jazyky po chvíli oťukávání se splynou ve společnou hru, cítím jak mým tělem probíhá zvláštní napětí až do konečků prstů. Celá se chvěji a nechávám se unášet vlnou citu. Můj mozek mi v tu chvíli dočista vypověděl službu. Když se naše rty od sebe oddálily, Miro se na mě stále díval a pak promluvil.
"Mariana, prepáč, neviem čo ma to napadlo. Už sa to nestane, sľubujem. Nechal som sa jednoducho uniesť. Hlavne si to nevysvetľuj ako začiatok niečoho nového, ja nechcem sa teraz viazať a najlepšie bude, keď zostaneme len kamaráti, áno?" To, co mi Miro právě řekl, působí jako ledová sprcha a dokonale mě to probere.
"Samozřejmě, souhlasím s tebou, nic víc mě ani nenapadlo." zalžu mu a přitom cítím jak mě uvnitř sžírá nesnesitelná bolest.
"To som rád. Mariana, vrátiš sa so mnou teraz k nám?"
"Promiň, ale ne! Chci zůstat tady, ale za malou budu samozřejmě jezdit."
"Dobre, ale nezabudni, že u nás máš vždy dvere otvorené. Maj sa pekne a čoskoro sa zastav." Je poslední věta z jeho úst, než odejde.
Miro
Je mi naozaj ľúto, že sa Mája so mnou nechcela vrátiť, ale čo narobím. Celú cestu čo jedu k Tomimu pre malú musím myslieť na náš rozhovor s Majou. Keď konečne dorazím k Tomimu nestačím sa čudovať.
"Ahoj pokladík moj, ako si sa mala?" objímem Denisku.
"Popiči." odpoví malá nevinně.
"No Deniska! Čo je to za slovo?"
"Strejda Tomi to říká." vysvetľuje mi malá.
"Tomi, čo som ti hovoril?!"
"No čo skôr alebo neskôr sa to rovnako naučí." pokrčí rameny. Je mi jasné, že to nemá cenu riešiť. Tomi je jednoducho Tomi. Oblečiem Denisce bundičku a topánočky, rozlúčim sa s Tomim a potom, čo ju pripútam v autosedačke jedom domov. Doma ju vykúpem, nakŕmim a uložím. Ešte hodnú chvíľu potom, čo zaspí sedím vedľa postieľky a pozorujem jej. Potom sa opatrne, aby som ju nezobudil zdvihnem a odídem z detskej izby. Keď vyjdem na chodbu môj zrak padne na Marianina izbu. Otvorím dvere a vojdem dnu. Posadím sa na posteľ rozhliadam sa po miestnosti a spomínam na chvíle čo som s ňou strávil. Z premýšľania ma vytrhne zvonček. Že by sa Mariana vrátila napadne ma a nedočkavo idem k dverám. Keď je otvorím príde sklamanie za dverami nie je Mariana, ale Brigita.
"Ahoj Miro, čekala jsem na tebe v baru, ale ty jsi nedorazil, děje se něco?"
"Brigita, ja... nemohol som, musel som sa postarať o svoju dcéru." Odpoviem.
"Ty máš dítě a celou dobu jsi mi to tajil?"
"Áno mám, nič som ti netajil, len som o malé nehovoril a potom na náš vzťah to predsa nemalo žiadny vplyv."
"Jak nemělo?" Spýta sa nechápavo.
"Brigita si, skvelá baba, ale vieš ja, beriem ťa len ako kamarátku a nič viac. Je mi to ľúto, prepáč. Bol by som rád, keby sme aj napriek tomu naďalej zostali priateľmi."
"Co si o sobě vůbec myslíš? Nejdřív se se mnou vyspíš a pak mi řekneš: sorry já tě beru jen jako kámošku?! Já nestojím o to být tvoje kámoška! Já chtěla něco víc!" Zakričí na mňa otočí sa a uteká preč.
"Brigita, prosím, vráť sa!" volám na nej, ale márne, nepočúva ma. Zavriem a zamknem domové dvere a pomalým krokom idem do spálne. Ľahnem si do postele a premýšľam o všetkom, čo sa dnes stalo, kým vyčerpaním nezaspím...
















To je překrásná povídka.. vždycky, když ji čtu, dojímá mě.. ani nevím proč :-) nádherně píšeš, Nikys :-)