close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Jednorázovka: Kyvadlo + koncert + oheň = LÁSKA

22. prosince 2011 v 14:30 |  Fan fiction




Název: Jednorázovka: Kyvadlo + koncert + oheň = LÁSKA

Autor: Natali

Vzkaz od autorky: Tuhle povídku jsem měla vydanou už na starém Webu a není upravená, takže... No prostě mi to nedalo a musela jsem ji sem poslat...





Jmenuji se Helena a v červenci mi bude 19 let. Víte, já se nikdy nedívám na podobné kraviny jako superstar, ale jednou jsem si zapomněla přepnout program. První jsem to chtěla přepnout, ale najednou měl zpívat nějaký blond klučina. Říkala jsem si, že to bude jeden z těch frajírků co tam jsou jen kvůli svému vzhledu. Opak byl pro mne pravdou, zpíval úžasně. Od té doby jsem se na tu "kravinu" začala koukat. Holky od nás ze školy po něm slintaly a hlasy mu posílaly jen kvůli jeho vzhledu. Já jsem měla ráda jeho zpěv, navíc se mi blonďáci nikdy nelíbili.

Jednou jsme se s holkama dohodly že pojedeme na Mirův koncert. Celý koncert jsme se všechny úžasně bavily, ale najednou začalo hořet. Všichni se cpaly ven, šlapaly po sobě. Najednou všichni jako mávnutím proutku na Mira zapomněly. Ten byl mezi tím na pódiu uvězněný v plamenech, byla jsem už venku a volala jsem na hasiče. Když jsem ale dotelefonovala, vzpomněla jsem si na Mira, který nemohl nic dělat, a čekat, až dojedou hasiči, bylo holé šílenství, ale to, co jsem udělala v příštích vteřinách, bylo ještě bláznivější....Vtrhla jsem do budovy. Všude byly plameny, horko a kouř, nedalo se dýchat. Přikrčila jsem se k zemi, bylo mi hned o něco lépe, a rozeběhla jsem se směrem k pódiu. Našla jsem místo, kde se dalo stěno z plamenů proběhnout. Rychle jsem tudy proběhla, ihned jsem se rozhlížela, kde Miro je. Našla jsem ho ve zlomku vteřiny, a rozběhla se rychle k němu, nadýchal se kouře, ale jinak byl v pořádku. Podepřela jsem ho a rozeběhla se s ním nejkratší cestou k východu. Když jsme vyběhli, položila jsem ho opatrně na zem. Chodila jsem na zdravotní školu přesně jsem věděla, co mám dělat. Miro byl ještě při vědomí, což mi práci usnadňovalo, za pár minut přijeli hasiči i s policií a sanitkou a sháněli se po tom, co jim zavolal, já jsem neodpovídala, snažila jsem se Mira dostat do plného vědomí. Mezi tím ke mně přistoupili vedoucí hasičů, policajt a záchranář, když uviděli holku, která přesně ví, co dělá, když pomáhá člověku, co se nadýchal kouře. Asi je to divilo. Zeptali se mě, jestli nevím, kdo je zavolal. To už jsem vnímala a tak jsem odpověděla, že já a že jsem zrovna vytáhla Mira z plamenů. Mezitím už požár hasili ostatní hasiči. Ti tři mě začali chválit za mou odvahu a pohotovou a přesnou akci. Říkali také, že bez mé pomoci by mohl Miro zemřít. Pak se Miro začal dostávat do plného vědomí. Když se probral a uviděl mě, jak nad ním stojím( už byl položený na vozíčku), krásně se usmál.


Najednou řekl: "Ďakujem ti, zachrankyňa moja. Bez teba by som tam asi uhorel."

"Ale to určitě ne." řekla jsem pohotově.

"Ale áno, už som sa začínal dusiť, keď si pre mňa pribehla." oponuje mi. "Ale, ako sa vlastňa voláš?" zeptal se mě najednou.

"Helena Novotná." vyhrkla jsem rychle.

"A móhla bys mi, Helenka, napsať svoje číslo na mobil?" usmál se na mne mile a pomalu se začal zvedat z lehátka.

"Ano mohla, ale na co ho potřebuješ?" vyhrkla jsem potěšeně.

"No chcel bych ťa pozvvať na večeru. Dlužím ti predsa život, nie?" odpovídá mi s úsměvem.

"Ale ne, to by přece udělal každý!" oponuji mu.

"Nie, neurobl, veď si to videla, ako začalo horieť, všetci utekli."

Nakonec nad tím mávnu rukou nemá cenu se s Mirem hádat.

Nakonec jme se sešli hned několikrát, stali se z nás dobří přátelé. Jednou mi Miro zavolal, že se mnou potřebuje nutně mluvit. Domluvili jsme se na odpoledne ve dvě hodiny. Sešli jsme se na našem oblíbeném místě v parku. Hned jsem na Mirovi poznala, že se něco děje a že mi chce něco důležitého říct. Byl hrozně roztěkaný a nervózní.

Nakonec z něj vypadlo něco v tomto smyslu: "Já ťa mám............."

Když jsem se ho zeptala, co říkal, zase něco zamumlal.

Pak jsem se zeptala. "Prosím tě, co si to mumláš???"

Už nahlas řekl. "Ja ťa milujem!!!"

Do očí se mi nahnaly slzy štěstí a dojetí. Bylo na něm vidět, jak moc to myslí vážně, i já jsem k němu cítila něco více, než kamarádskou lásku. Když jsem mu řekla, že ho také miluji, všechny jeho rozpaky a obavy, nashromážděné během času (byla to asi minuta), co jsem potřebovala k tomu, abych si jeho slova správně rozebrala, byly rázem fuč a on jen zářil štěstím. S krásným a šťastným úsměvem na tváři mne objal a vroucně políbil.

Chodili jsme spolu dva roky, do té doby se ze mne stala zdravotní sestra s plnou specializací.

Jednou, když jsme se jako obvykle ruku v ruce procházeli parkem, zastavil mne, klekl si přede mne na jedno koleno a s prstenem v ruce mi řekl:

"Helenka, ty vieš, že ťa vela lubim, ale ja bych si ťa chcel vziať za svoju ženu. A proto sa ťa ptam: Helenka, vezmeš si ma za svojho muža???"

Zůstala jsem jako opařená, chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co mi právě řekl.

Když jsem se z toho tranzu probrala, jeho tvář byla plná očekávání a nervozity, vypadal při tom tak sladce, že jsem se musela začít smát, zatvářil se nechápavě. Sklonila jsem se k němu, vzala jej za hlavu a něžně a smířlivě jej políbila.

"To víš, že si tě vezmu." zašeptala jsem mu tiše do tváře a jeho oči se rozzářily jako oči dítěte při pohledu na vánoční stromeček, zase jsem se musela rozesmát. A on se zase zatvářil nechápavě, a ukřivděně se zeptal: "Čemu sa to stale smeješ, zlatko???"

Samozřejmně se zase rozesměji, a to tak, až mi začnou téct slzy. Pořád ještě rozesmátá jsem mu odpověděla: "Těm tvým pohledům, miláčku." a vlepím mu malou pusu na tvář.

Pak jsem se rozhodla, že mu řeknu, co se mi stalo, když bylo pár dní po ukončení superstar.

"...Víš, bylo to takhle. Jednou jsem si jenom tak udělala kyvadlo, možná se ti to může zdát praštěný, ale vždycky fungovalo. Mám ho už od dvanácti, no, prostě jsem už věděla, že se mám vdát v jednadvaceti letech a z legrace jsem se zeptala, jestli mým mužem jen tak náhodou nebudeš ty. Řeklo mi, že ano. Bylo to poprvé a naposled, co jsem nevěřila tomu, co kyvadlo řeklo. No a vidíš teď?"

Hned, co jsem mu to takhle vypověděla, začali jsme se oba smát. Ale potom jsem zvážněla.

"Víš, když jsme sem šli, chtěla jsem ti něco říct, ale pak jsem na to úplně zapomněla." řekla jsem rozpačitě a hned jsem povídala dál. "Já... Byla jsem u gynekolaga a... Budeme mít miminko."

Zase se rozzářil, vzal mě do náruče a několikrát protočil dokola. Z jeho reakce jsem správně vydedukovala, že má z mého sdělení obrovskou radost.



Několik týdnů na to jsme se dozvěděli, že nebudeme mít miminkO, ale miminkA... čekala jsem dvojčátka. Oba jsme měli obrovskou radost. Narodila se mi zdravá dvojčátka, holčička Nelinka a chlapeček Davídek. A žijem spolu všichni čtyři šťastně (snad až do smrti).
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se vám Mirův nový videoklip Loneliness?

Ano
Ne
Ještě jsem neviděl(a)...

Komentáře

1 Sashay Sashay | E-mail | Web | 22. prosince 2011 v 14:40 | Reagovat

krásne :) hezky píšeš:)

2 Miška Miška | Web | 22. prosince 2011 v 14:45 | Reagovat

Uzasnéé! :)

3 nej22 nej22 | Web | 22. prosince 2011 v 15:08 | Reagovat

souhlasím s Sashay i s Miškou =)

4 XoXo Graphic XoXo Graphic | Web | 22. prosince 2011 v 15:54 | Reagovat

tak to je nádherné, opravdu :-)

5 Teriga Teriga | 22. prosince 2011 v 17:04 | Reagovat

Ten začátek mi připomněl fil Hasiči. A jiank to bylo moc pěkné:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Optimalizované pro Mozillu Firefox | Official www.mirosmajda.com | © miro-smajda-daily.blog.cz 2009-2017