
Název: Beznadějná láska - 2. část
Autor: Elenor
Ano, krásná hudba, to jo. A my seděli, mlčky na sebe jen koukali a nic neříkali.
"Iveta, o čom premýšlíš? Si smutná?"
"Ne, to se ti zdá Mirko, já jen poslouchám tu písničku od Karla Gotta, Ces´t la vie. Je to moc hezká písnička. Dobře by se na ní tancovalo."
"To nie je zlý nápad. Iveta smiem prosiť?"
"Ale to přece nejde, Mirko tady a teď. Ne, to se nehodí, nejsme na diskotéce."
"To nevadí. Proste poď, ideme, prosím. Neboj, nič to nie je." A tak jsem souhlasila a šli jsme tancovat. Lidé sice na nás koukali, ale když už, tak už. Bylo to prostě nádherné, já se dobře bavila. Pak to skončilo a já byla ráda. Mirek si odskočil a já v klidu dopila svůj čaj a čekala, až přijde.
"A čo ďalej, dáme si ešte čaj?"
"Ano, klidně dáme. Promiň, jdu také na WC."
"Áno, já to zatial objednám."
Než jsem se vrátila, bylo objednáno a ovocný pohár ze šlehačkou. A já koukám, s mým oblíbeným ovocem, jak to jen mohl vědět? Je to kouzelné, mé jahody.
"Miro, to se ti teda povedlo. Já jahody zbožňuji."
"Tak to naozaj neviem, ja to proste risknul. Dúfam, že to nevadí."
"Ne, vůbec ne, jen nebudu večeřet, děkuji."
"To nič."
"Nebudeme jen tak sedět, že? Můžeme si povídat."
"A o čompak, Iveta? Pýtaj sa, rad ti odpoviem."
Začal náš rozhovor a my si povídali a povídali. Bylo to zajímavé téma. Dozvěděla jsem se, že až se vrátí, bude pracovat v prodejně s hudebninami. Rád hraje na bicí a umí trochu zpívat. Já mu vyprávěla, kde pracuji. Moc ho to zajímalo. Já dělám jako kadeřnice. Povídali si o tom, jaké bylo učení a naše studie na školách a i o hudbě. Docela mě překvapilo, co Mirek má rád za hudbu. Vůbec bych to do něho neřekla, klidně si pustí vážnou hudbu. Já zas mám ráda rock a to ho úplně udivilo. Řekl:
"Také malé stvorenie a má ráda rock, tomu neverím."
"Jaké malé stvoření, ty kudrlino?"
No, už bylo moc hodin a my si uvědomili, že také musíme jít domů a on do kasáren. Zaplatili jsme a šli domů. Pomalu se stmívalo a já šla s Mirkem kousek směrem k nám. Šli jsme pomalu pěšky a ještě si povídali, na nebi nám svítily krásné hvězdy a měsíc. Miro se zastavil a díval se do jedné výlohy. Za tou výlohou viděl překrásné šaty, takové se hodili na ples. Ano, i mně se líbily, byly moc pěkné a ta cena neskutečná. Raději se nedívat. Popošli jsme dál a tam byl krámek s hudebninami, Miro zamířil na bubny, něco prohlásil, já mu nějak nerozuměla a nějak si toho nevšímala a šli jsme dál. Přešli jsme silnici a pak už to bylo jen kousek k nám domu.
"Mirku, já to dojdu, je to támhle kousek. No, vlastně naproti."
"Iveta, já ťa odprevadím až tam, pojdem do kasáren."
"Ne, to není třeba, já to zvládnu sama. "
"Bojíš sa?"
"Ne, to ne, jen to je kousek a zbytečné."
"Dobre, ja se lúčím a kedy sa uvidíme?"
"Nevím, budu mít asi v týdnu den volna, a co ty?"
"Já ti možem zavolať, dáš mi číslo prosím?"
"Ano, počkej, najdu něco na psaní. Už to mám." Dávám mu papírek se svým číslem k nám domu. On poděkuje a rozloučíme se.
















A kdepak je Mireček mladší? :)