
Název: Beznadějná láska - 1. část
Autor: Elenor
Jednoho dne jsem potkala lásku a zdálo se, že to je ten správný muž. Ano, ten správný. Jenže po nějaké době došlo k tomu, čemu se říká rozvod. Přesně tak, rozvod. Proč rozvod? No, to se hned dozvíte. Budu vám vyprávět jeden krásný příběh. No, posuďte sami.
Není to dávno, co se to odehrálo. No vlastně to je už nějaký ten pátek. No vlastně nějaký ten rok.
Byl rok 1986, začátkem září. Už si nepamatuji datum, jen vím, že to byla sobota a já, a ještě dvě kamarádky, Monika a Jana, jsme se vydaly na diskotéku, bylo celkem hodně lidí. Jo, já abych nezapomněla, mé jméno je Iveta.
Na té diskotéce byli i vojáci, byla to taková směs Čechů a Slováků, i Moraváků. Jeden mi tam padl do oka. Měl krásné kučeravé vlasy a byl hrozně vysoký. Celou noc jsem se s kamarádkami dobře bavila a na konci se k nám přidali ti vojáci a samozřejmě i ten kudrnáč.
Tak nám byli představeni jeden po druhém: Jan, Miroslav a Ivan, při tom padl nějaký ten polibek anakonec došlo i na odchod. Každý nás doprovodil domů jiným směrem. Mě doprovodil Miroslav, nějak mi byl sympatický a já jemu byla asi také sympatická, protože mě pozval na příští den do kavárny. Já se rozmýšlela a pak souhlasila. Popřál mi krásnou noc a šel do kasáren. No, já nevěděla, čím to je, ale bylo mi fajn. Tak mi nikdy nebylo.
Dnes je neděle a já se musímnachystat, když půjdu do té kavárny s tím krásným vojákem Miroslavem. A sakra, já nevím, jakse jmenuje dál, no budu to muset napravit. Ano, napravím to, zeptám se na to, no snad to poví. Je tak krásný a příjemnětancoval a tak mile si se mnou povídal a ta pusa při tom seznámení... no něco tak nádherného se nedá zapomenout.
Už se blíží pátá hodina a já se mám sejít s Mirkem o půl šesté u hradu, no to mám co dělat. Ano u hradu, ale ne kde jakého hradu. To byl a je HRAD, kde sídlí pán prezident. Tenkrát ještě pán soudruh G.Husák. Miroslav byl vojákem na Hradě, strážil tam. No, vůbec mu nezávidím je to dost těžké. To vše vím a na příjmení jsem zapomněla... hm, tak jo, napravím to jen doufám, že nebudu mít trému.
Pomalu a jistě kráčím ulicí směrem k Hradu, je příjemně, je stále vidět dlouho do noci, to je fajn. Protože já nerada chodím po tmě. A už jde Mirek. Celý se směje, políbí mne a pak poví.
"Ahoj Iveta, ako sa voláš dál?" Já odpovím, že Strnadová.
"Krásné."
A já si vzpomenu na to, že neznám jeho příjmení. Opatrně se ho ptám, zda se mohu na něco zeptat. On odpoví.
"No jasne. No hovor, čo sa chceš opýtat?"
"Miro, jaké je tvé vlastně příjmení, včera přitom představování mi to nějak uteklo."
"Ano, máš pravdu Iveta, volám sa Miroslav Šmajda."
A to už stojíme před kavárnou a vstoupímedál, nádherná vůně kávy. Posadíme se ke kulatému stolu, a za chvíli nato přijde slečna s úsměvem na tváři a ptá se. Nejdříve pozdraví.
"Dobrý den, máte prosím přání?"
"Ano, rádi bychom si objednali."
"A máte již vybráno?"
"No já áno, čo si dáš ty Iveta?"
"Ještě si to rozmyslím."
Mireksi objednal kávu a štrúdl a já přemýšlela o totéž. Slečna se znovu zeptala a já odpověděla.
"Dám si čaj a ten štrúdl, děkuji." Slečna odešla a o pár minut později nám to donesla. K tomu nám hrála krásná hudba.Mohlo se tu krásně sedět a poslouchat nádhernou hudbu.
















skvělý začátek... ale Miro v té době přece ještě nežil, ne? :D ale i tak se těším na pokračování :)