
Název: Vždy to budeš ty! - 10. část
Autor: Majisek183
V neděli jsme vstávali až v poledne. Dlouho jsme vedle sebe jen leželi v posteli a povídali si nebo se mazlili. Hned po snídani jsme vyrazili do aquaparku na Senec. Skvěle jsme se vyřádili a kolem páté odpoledne vyrazili zpátky domů do Bratislavy. Sbalila jsem se, skočili jsme si na večeři do Meca a vyrazili zpátky do Čech. Zpátky do reality. Naposledy jsem se nostalgicky otočila na město rozprostárající se v údolí kolem Dunaje zalité slunečními paprsky. Pomalu mi mizelo z dohledu. Neloučila jsem se, věděla jsem že se tu dřív nebo později vrátím. Vyhrabala jsem z tašky mobil a poslala mamce sms že jsme vyjeli z Bratislavy. V deset zastavíme před naším barákem. V obýváku se svítí. Mohlo mě napadnout že na mě mamka bude čekat. S Jarim se domluvíme že se zítra staví a na rozloučenou se políbíme. Odemknu a zamířím rovnou do obýváku za mamkou. Pátravě si mě prohlédne, zeptá se jak jsem se měla a potom co ji ujistím že úžasně mi odpoví že je ráda že jsem si to aspoň užila. Popřeju jí dobrou noc a zalezu do sprchy. Utahaná jako kotě se svalím do postele a promítám si celé tři dny. Někde v půlce toho usnu....
Ráno mě probudí domovní zvonek. Vskočím jako píchnutá vosou, jeho zvuk mi připadá podivně naléhavý. Skoro se přizabiju na schodech a trhnutím otevřu dveře. Jakmile spatřím Jarina usměju se, ale když si všimnu jeho výrazu smich mi na tváři ztuhne. Ve tváři se mu nepohne jediný sval, neusměje se jako to má ve zvyku....Kouká se na mě podivně mrtvýma očima. Cítím z něho neklid. "Co se stalo?!" vyděsím se. "Možem dalej?" zeptá se mě neutrálně. Otevřu dveře a vedu ho nahoru do pokoje, protože v kuchyni štrachá mamka. Sednu si na postel a Jaro místo aby se uvelebil vedle mě usedne ke stolu. Podívá se na mě. V tu chvíli už toho mám dost. "Můžeš mi už sakra říct co se stalo?!!" vyjeknu skoro hystericky. Podá mi úředně vyhlízející obálku. Postavím se a nechápavě ji otočím v prstech. Když si všimnu, že dopis přišel z Dublinu všechno najednou zapadne na svoje místo. V tu chvíli mám pocit, že se mi zhroutil celý svět. Zatmí se mi před očima a podlomí se mi kolena. Jari mě naštěstí včas zachytí jinak bych se rozplácla na podlaze. Pověsím se mu kolem krku a začnu ronit krokodýlí slzičky. Ne to nemůže být pravda opakuji si stále dokola. Podívám se do jeho nádherných očí které nade všechno miluju a překvapeně zjistím, že se lesknou slzami. V tu chvíli mi dojdou všechny děsivé podrobnosti. "Néééé!!!!" zařvu hystericky. "Ne! Ty přece nemůžeš odjet!!!" snažím se přesvědčit sama sebe. Do pokoje vtrhne mamka. "Proboha Eliško co se ti stalo?!" podívá se na mě vyděšeně a Jara si změří podezíravým pohledem. Ani se na ni nepodívám jen hypnotizuji Jara vyčkávavým pohledem. Ten jen mamce podá dopis a zničeně se posadí s hlavou v dlaních na moji postel. Těkám pohledem z jednoho na druhého a čekám kdy konečně někdo se smíchem vyskočí a vyhrkne apríl. Když ticho trvá neskutečně dlouho a mamka se na mě podívá smutným pohledem konečně mi dojde že tohle není legrace. Jaro odjede. A odjede brzy. A hlavně na dlouho. Na hodně dlouho. Sesunu se na bobek na zem. Hlavu složím do dlaní a jen se vydýchávám. Mamka se podívá na Jara a zeptá se "Co máš v plánu?" prudce zvednu hlavu a zadívám se mu vyčkávavě do očí. "Neviem....." odpoví tiše s pohledem zapíchnutým do mého. "Odjedeš nebo ne?" zeptám se ho přímo, vyzní to jako kdybych mu dávala na výběr. Stejně jako tehdy s Honzou...."Eli no tak uklidni se.....Jarovi chybí poslední dva roky studia.... Byla by obrovská škoda to teď vzdát...Studium v zahraničí není levná záležitost..." podívá se na mě mamka. "Aha....takže mám být odvázaná z toho že na dva roky někde zmizí?!" podívám se na ni jako na blázna. "Kdy odjíždíš?" podívá se na něho mamka. "20.8....." za deset dní!!!!!!! Uvědomím si zděšeně. Proboha. Zbývá nám posledních deset dní!!!! "Musim do Blavy.....potrebujem toho ešte veľa zariadiť.....vezmem Elišku zosebou....pokial vám to nevadí...." podívá se na mamku nejistě.
Sedím s Jarem v autě a míříme směr Bratislava. Připadám si jako by mi oznámili že za deset dní umřu. Tohle není možné to se mi musí zdát!!! V tu chvíli se mi rozehraje mobil. Ignoruju ho. Po dvou minutách mi už začne lézt pěkně na nervy. "Zdvihni to...može to byť niečo doležite..." podívá se na mě Jaro. "Nic není důležitější než ty...." zašeptám, přesto otráveně přijmu hovor. "No?!" ohlásím se nevrle. "Taky tě mám ráda....Kde jsi prosím tě? Byla jsem u vás....mamka mi řekla co se stalo..."ozve se na druhém konci Denisa. "V autě...jedeme s Jarem do Blavy...." odpovím neutrálně. "Aha.....já jedu s Tomim pozítří. Hele kdybys cokoliv potřebovala dej mi vědět. Zavolej klidně i o půlnoci. Hlavně nedělěj žádný kraviny....my to zvládneme...." snaží se mě povzbudit. "Hm" řeknu jen a zavěsím. Jaro se na mě jen nesouhlasně podívá ale nic nekomentuje. "Pojedu s tebou!" vyhrknu najednou. "Kde?" zeptá se. "Do Dublinu." "Čo by si robila v Dubline?" podívá se na mě nechápavě. "Já nevím a je mi to úplně jedno....hlavně chci být s tebou....potřebuju tě..." "Zlatko to nejde.....musíš si dorobiť školu a.....budem za tebou jezdiť na víkendy.....tiež sa mi zdá absolutne nemožné prežiť bez teba dlhšie ako pár hodin ale toto nejde...." podívá se na mě smutně. Do očí mi vhrknou slzy, ztratím poslední naději. Po zbytek cesty už nepromluvíme. Náladu mi nezvedne ani pohled na nádhreně osvětlenou Bratislavu, majestátný hrad tyčísí se nad Dunajem, kde se všechna světla odráží.
















ahoj, chceš mať super mega návštevnost? ak áno tak klikni na moj web, a môžeš mať online aj 88747!