
Název: Vek je iba číslo - 8. část
Autor: PUPČA
Žaludek jsem měla někde v krku. Oči plné slz a Miro na mě naprosto nechápavě zíral.
JEŽIŠ, MUSÍ SI MYSLET, ŽE JSEM ÚPLNÁ KRÁVA, honilo se mi hlavou.
"NECH MĚ, PROSIM TĚ." pípla jsem a chtěla znova vystoupit. Jenže Miro je zvyklý mít situace pod kontrolou a s tímhle se nehodlal jen tak smířit. Sevřel mi ruku ještě pevněji.
"NIE, KÝM MI NEPOVIEŠ, ČO SA DĚJE!" V hlavě mi hučelo. Co mu mám říct, že mám doma muže, kterýmu se ted bojím přijít na oči, nebo to, že jsem do něj bláznivě zamilovaná? Nic z toho jsem přece nemohla vypustit z pusy.
Stále mi svíral ruku a já seděla se sklopenou hlavou a mlčela. Cítila jsem jeho pohled, ale neodvážila se na něj podívat.
Miro mi ruku pomalu pustil, ale vzápětí mě pevně uchopil ze strany za krk a silou palce hlavu mi zvedl hlavu, cítila jsem jeho dech, ale oči jsem měla sklopené.
"POZRI SA NA MŇA." řekl tónem, který nesnesl odporu, zvedla jsem oči a dívala se přímo do jeho a ruka na mém krku přitlačila na síle a jeho rty se pevně přitiskly na mé a jazyk si tvrdě prorazil cestu k mému. Projelo mnou vzrušení a já pomalu povolovala smysly, až vše přešlo do krásného něžného líbání. Pak se na mě znova podíval.
"AK TERAZ MUSÍŠ, BEŽ DOMOV, ZAVOLÁM TI." Vystoupila jsem, jeho auto se rozjelo a zmizelo za zatáčkou.
Dveře bytu jsem odmykala se strachem, ale doma byli jen rodiče, bydlíme u nich. Je to o nervy, ale jinou možnost nemáme. Rychle jsem prošla předsíní a zavřela jsem se v pokoji. A chvíli zírala jen tak do prázdna a snažila se na nic nemyslet. Pak jsem si vzpomněla ma mobil, vzala ho do ruky a zkoušela se přinutit k zavolání manželovi. Jenže telefon se rozsvítil sám a displej oznamoval "miláček". Ruce se mi rozklepaly, ale už jsem to chtěla mít za sebou a takhle neosobně se mi lhát bude líp, říkala jsem si.
"AHOJ." snažila jsem se o uplně normální ton.
"NO NAZDAR, KDE JSI?" ozvalo se.
"DOMA." kupodivu jsem si uvědomila, že nelžu.
"AHA A V NOCI?" zeptal se znova.
S hruzou jsem si uvědomila, že vlastně nemám připravenou žádnou přijatelnou výmluvu.
"ŘEKNU TI TO, AŽ PŘIJDEŠ." zkoušela jsem se vylhat a získat trochu času ,zavěsil bez odpovědi.
Domluvila jsem se se setrou a večer mu pak napovídala, že jsem byla u ní, protože jí bylo blbě a telefon jsem stáhla, abych jí nerušila. Bylo to průhledné, hloupé a od pravdy na míle vzdálené, ale manžel to nijak nepitval a zdálo se, že tomu snad i věří, nebo věřit chce... nevím.
Dny plynuly, nebyl den, kdy bych na Mira nemyslela, kdyby se mi po něm nestýskalo, kdybych si ho nepustila alespoň na netu, při pohledu na něj mi krvácelo srdce a já si uvědomovala, jak moc ho miluju. I když už mi dávno nebylo 20, hořela jsem neuhasitelnou láskou a moc si přála, ať zavolá, tak, jak mi slíbil.........
JEŽIŠ, MUSÍ SI MYSLET, ŽE JSEM ÚPLNÁ KRÁVA, honilo se mi hlavou.
"NECH MĚ, PROSIM TĚ." pípla jsem a chtěla znova vystoupit. Jenže Miro je zvyklý mít situace pod kontrolou a s tímhle se nehodlal jen tak smířit. Sevřel mi ruku ještě pevněji.
"NIE, KÝM MI NEPOVIEŠ, ČO SA DĚJE!" V hlavě mi hučelo. Co mu mám říct, že mám doma muže, kterýmu se ted bojím přijít na oči, nebo to, že jsem do něj bláznivě zamilovaná? Nic z toho jsem přece nemohla vypustit z pusy.
Stále mi svíral ruku a já seděla se sklopenou hlavou a mlčela. Cítila jsem jeho pohled, ale neodvážila se na něj podívat.
Miro mi ruku pomalu pustil, ale vzápětí mě pevně uchopil ze strany za krk a silou palce hlavu mi zvedl hlavu, cítila jsem jeho dech, ale oči jsem měla sklopené.
"POZRI SA NA MŇA." řekl tónem, který nesnesl odporu, zvedla jsem oči a dívala se přímo do jeho a ruka na mém krku přitlačila na síle a jeho rty se pevně přitiskly na mé a jazyk si tvrdě prorazil cestu k mému. Projelo mnou vzrušení a já pomalu povolovala smysly, až vše přešlo do krásného něžného líbání. Pak se na mě znova podíval.
"AK TERAZ MUSÍŠ, BEŽ DOMOV, ZAVOLÁM TI." Vystoupila jsem, jeho auto se rozjelo a zmizelo za zatáčkou.
Dveře bytu jsem odmykala se strachem, ale doma byli jen rodiče, bydlíme u nich. Je to o nervy, ale jinou možnost nemáme. Rychle jsem prošla předsíní a zavřela jsem se v pokoji. A chvíli zírala jen tak do prázdna a snažila se na nic nemyslet. Pak jsem si vzpomněla ma mobil, vzala ho do ruky a zkoušela se přinutit k zavolání manželovi. Jenže telefon se rozsvítil sám a displej oznamoval "miláček". Ruce se mi rozklepaly, ale už jsem to chtěla mít za sebou a takhle neosobně se mi lhát bude líp, říkala jsem si.
"AHOJ." snažila jsem se o uplně normální ton.
"NO NAZDAR, KDE JSI?" ozvalo se.
"DOMA." kupodivu jsem si uvědomila, že nelžu.
"AHA A V NOCI?" zeptal se znova.
S hruzou jsem si uvědomila, že vlastně nemám připravenou žádnou přijatelnou výmluvu.
"ŘEKNU TI TO, AŽ PŘIJDEŠ." zkoušela jsem se vylhat a získat trochu času ,zavěsil bez odpovědi.
Domluvila jsem se se setrou a večer mu pak napovídala, že jsem byla u ní, protože jí bylo blbě a telefon jsem stáhla, abych jí nerušila. Bylo to průhledné, hloupé a od pravdy na míle vzdálené, ale manžel to nijak nepitval a zdálo se, že tomu snad i věří, nebo věřit chce... nevím.
Dny plynuly, nebyl den, kdy bych na Mira nemyslela, kdyby se mi po něm nestýskalo, kdybych si ho nepustila alespoň na netu, při pohledu na něj mi krvácelo srdce a já si uvědomovala, jak moc ho miluju. I když už mi dávno nebylo 20, hořela jsem neuhasitelnou láskou a moc si přála, ať zavolá, tak, jak mi slíbil.........
















Podle mě je pak manžel načape... jsem zvědavá, jak to s nima bude dál... a jestli bude konec, že zůstane s Mirem nebo se svým mužem...