
Název: Vek je iba číslo - 19. část
Autor: PUPČA
Pláč mě tak vysílil, že jsem nakonec usnula a když jsem otevřela oči, bylo už dost odpoledne a zjistila jsem, že jsem v celém bytě sama a nikdo tam není. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila celou situaci a co se vlastně ráno odehrálo. Chvíli jsem koukala do prázdna a pak vzala kabelku a začala hledat telefon, byla jsem tak nervozní, že jsem ho nemohla najít a tak jsem ji prostě vysypala na zem. Telefon vypadl na zem, vzala jsem ho do ruky a chvíli na něj zírala, toužila jsem ho a zároveň se bála zapnout. Nadechla jsem se a zapla ho. Skoro okamžitě začly pípat esemesky, asi čtyři mě upozoňovaly na to, že se mi Miro pokoušel volat a další už byla zpráva přímo od něj. Naprázdno jsem polkla a otevřela ji.
"PROSÍM, OZVI SA MI....." Nic víc, nic míň. Uvědomila jsem si, že si nervózně koušu nehty, což jsem dělala naposledy snad jako dítě. Než jsem si stačila uvědomit ,že Mirovi jistě došel výpis o doručení, telefon mi v ruce zazvonil, zase jsem na něj zírala a nezvedala ho. Bála jsem se a nevěděla, co bych mu měla říct. Miro to za chvíli zase vzdal a telefon utichl. Lehla jsem si do pstele a nechtěla myslet vubec na nic, ale myšlenky se mi v hlavě honily jako o závod. Nakonec jsem asi znova usnula, vzbudila mě obrovská rána, už byla tma a já se hrozně lekla, sedla jsem si na postel a poslouchala. Než mi stačilo dojít, že to byly vchodové dveře, rozlítly se dveře pokoje a vpadl manžel totálně na mol. Sotva stál na nohou, nikdo jiný doma ještě nebyl a já věděla, že bude zle.
"KDO TO JE???" cenil na mě zuby.
"UŽ NIKDO. JDI SPÁT." snažila jsem mu trochu odporovat.
"ROZBIJU MU DRŽKU!" díval se opravdu hodně zle a ve mně byla malá dušička. Nemělo cenu se sním hádat.
"JDI SI PROSÍM TĚ LEHNOUT." zkusila jsem mírnější tón.
"JSI SVINĚ." zasyčel na mě a odpotácel se vedle do pokoje. Neskutečně se mi ulevilo a pro jistotu jsem se v pokoji zamkla. Ležela jsem a snažila se uvažovat, nešlo to.
Druhý den jsem byla v práci jako zmlácená, následující dny pro mě byly utrpení. Doma jsme se nebavili, každý spal v jiné místnosti a dusno by se dalo krájet. Miro už se neozýval a já propadala naprostému zoufalství. Pořád jsem ho moc milovala, nebyl den, kdy bych na něj nemyslela, snad tisíckrát jsem držela v ruce telefon, že mu zavolám, napíšu, ale nakonec jsem to nikdy neudělala. Nevím proč, ale čekala jsem nato, že to udělá on ještě jednou jedinkrát, toužebně jsem si to přála a taky se bála odmítnutí, vždyt jsem mu vlastně ublížila, oběma jsem ublížila a život mě už vubec netěšil.................
"PROSÍM, OZVI SA MI....." Nic víc, nic míň. Uvědomila jsem si, že si nervózně koušu nehty, což jsem dělala naposledy snad jako dítě. Než jsem si stačila uvědomit ,že Mirovi jistě došel výpis o doručení, telefon mi v ruce zazvonil, zase jsem na něj zírala a nezvedala ho. Bála jsem se a nevěděla, co bych mu měla říct. Miro to za chvíli zase vzdal a telefon utichl. Lehla jsem si do pstele a nechtěla myslet vubec na nic, ale myšlenky se mi v hlavě honily jako o závod. Nakonec jsem asi znova usnula, vzbudila mě obrovská rána, už byla tma a já se hrozně lekla, sedla jsem si na postel a poslouchala. Než mi stačilo dojít, že to byly vchodové dveře, rozlítly se dveře pokoje a vpadl manžel totálně na mol. Sotva stál na nohou, nikdo jiný doma ještě nebyl a já věděla, že bude zle.
"KDO TO JE???" cenil na mě zuby.
"UŽ NIKDO. JDI SPÁT." snažila jsem mu trochu odporovat.
"ROZBIJU MU DRŽKU!" díval se opravdu hodně zle a ve mně byla malá dušička. Nemělo cenu se sním hádat.
"JDI SI PROSÍM TĚ LEHNOUT." zkusila jsem mírnější tón.
"JSI SVINĚ." zasyčel na mě a odpotácel se vedle do pokoje. Neskutečně se mi ulevilo a pro jistotu jsem se v pokoji zamkla. Ležela jsem a snažila se uvažovat, nešlo to.
Druhý den jsem byla v práci jako zmlácená, následující dny pro mě byly utrpení. Doma jsme se nebavili, každý spal v jiné místnosti a dusno by se dalo krájet. Miro už se neozýval a já propadala naprostému zoufalství. Pořád jsem ho moc milovala, nebyl den, kdy bych na něj nemyslela, snad tisíckrát jsem držela v ruce telefon, že mu zavolám, napíšu, ale nakonec jsem to nikdy neudělala. Nevím proč, ale čekala jsem nato, že to udělá on ještě jednou jedinkrát, toužebně jsem si to přála a taky se bála odmítnutí, vždyt jsem mu vlastně ublížila, oběma jsem ublížila a život mě už vubec netěšil.................
















:-)