
Název: Vek je iba číslo - 18. část
Autor: PUPČA
"Miro, človíčku, který si mi tak přirostl k srdci, že to někdy až bolí, mám tě ráda, miluju tě celou svou bytostí, ale nemůžeme pokračovat. Nedokážu jen čekat až se mi jednou za čas ozveš a strávíme spolu nádhernou noc. Taky jsem stará a ty máš všechno před sebou. A taky s někým žiju, už dlouho, ale nelhala jsem ti, vdaná nejsem. Mám tě ráda, miluju tě, miluju, to mi prosím věř." Překotně jsem skládala věty a nedokázala uspořádat slova. Plakala jsem a pro slzy neviděla, ale nakonec jsem zmčkla "odeslat", až to nešlo vrátit zpátky. Chvíli jsem jen tak zírla do země a když telefon v mé ruce zazvonil, byla jsem blízko infarktu. Volal Miro, ale já to nezvedla, jen jsem koukala na blikající displej, na nic jinýho jsem se nezmohla. Když telefon utichl, trochu se mi ulevilo, vzápětí, ale pípla zpráva, ruce se mi klepaly, bála jsem se ji otevřít. Nakonec jsem to, ale udělala a na displeji jen pár slov.
"ČOŽE? TOTO MYSLÍŠ NAOZAJ VÁŽNĚ?"
Bylo mi zle, zle jako snad nikdy. Nevěděla jsem, jestli budu zvracet nebo omdlím. Musela jsem vypadat hrozně kolemjdoucí starší paní se na mě starostlivě podívala. "JE VÁM NĚCO?" zeptala se.
"NENE." jen jsem hlesla a raději se zvedla, že odejdu, v tom mi telefon zazvonil znova, volal zase Miro, nedokázala bych s ním mluvit a tak jsem telefon vypla. Jak jsem se dostala domu vůbec netuším. Vešla jsem do předsíně, manžel byl doma a tak mi šel vstříc.
"JAK BYLO U KAMARÁDKY?" zeptal se a zastoupil mi cestu do pokoje. Neodpověděla jsem mu, toužila jsem se jen zavřít v pokoji. "NA NĚCO JSEM SE TĚ PTAL!" zvýšil hlas a nehodlal mi ustoupit z cesty. Zastavila jsem se těsně před ním, zvedla hlavu podívala se mu do očí.
"SKONČILO TO, PUSŤ MĚ!" cedila jsem mezi zuby a prostě ho odstrčila a zavřela se v pokoji. Svezla jsem se zády po dveřích na koberec a zoufale se rozplakala. Slyšela jsem, jak bere za kliku a cítila, jak se snaží dveře otevřít.
"JDI PRYČ, NECH MĚ BEJT, VYPADNI!!!" už jsem se prostě neovládala. Naštěstí od své snahy za chvíli ustoupil a slyšela jsem, jak se zavírá ve vedlejší pokoji. Byla jsem zoufala jako snad ještě nikdy.
"PANE BOŽE, COS TO UDĚLALA? PROČ SI TO UDĚLALA? JAK BEZ NĚJ BUDEŠ ŽÍT? JAK BUDEŠ ŽÍT BEZ JEHO POLIBKU, DOTEKŮ? NEDOKÁŽEŠ HO NEMILOVAT, PANE BOŽE, PANE BOŽE, CHCI HO ZPÁTKY, JÁ HO CHCI ZPÁTKY!" třískaly se mnou emoce až se mi z pláče zvedal žaludek..........
"ČOŽE? TOTO MYSLÍŠ NAOZAJ VÁŽNĚ?"
Bylo mi zle, zle jako snad nikdy. Nevěděla jsem, jestli budu zvracet nebo omdlím. Musela jsem vypadat hrozně kolemjdoucí starší paní se na mě starostlivě podívala. "JE VÁM NĚCO?" zeptala se.
"NENE." jen jsem hlesla a raději se zvedla, že odejdu, v tom mi telefon zazvonil znova, volal zase Miro, nedokázala bych s ním mluvit a tak jsem telefon vypla. Jak jsem se dostala domu vůbec netuším. Vešla jsem do předsíně, manžel byl doma a tak mi šel vstříc.
"JAK BYLO U KAMARÁDKY?" zeptal se a zastoupil mi cestu do pokoje. Neodpověděla jsem mu, toužila jsem se jen zavřít v pokoji. "NA NĚCO JSEM SE TĚ PTAL!" zvýšil hlas a nehodlal mi ustoupit z cesty. Zastavila jsem se těsně před ním, zvedla hlavu podívala se mu do očí.
"SKONČILO TO, PUSŤ MĚ!" cedila jsem mezi zuby a prostě ho odstrčila a zavřela se v pokoji. Svezla jsem se zády po dveřích na koberec a zoufale se rozplakala. Slyšela jsem, jak bere za kliku a cítila, jak se snaží dveře otevřít.
"JDI PRYČ, NECH MĚ BEJT, VYPADNI!!!" už jsem se prostě neovládala. Naštěstí od své snahy za chvíli ustoupil a slyšela jsem, jak se zavírá ve vedlejší pokoji. Byla jsem zoufala jako snad ještě nikdy.
"PANE BOŽE, COS TO UDĚLALA? PROČ SI TO UDĚLALA? JAK BEZ NĚJ BUDEŠ ŽÍT? JAK BUDEŠ ŽÍT BEZ JEHO POLIBKU, DOTEKŮ? NEDOKÁŽEŠ HO NEMILOVAT, PANE BOŽE, PANE BOŽE, CHCI HO ZPÁTKY, JÁ HO CHCI ZPÁTKY!" třískaly se mnou emoce až se mi z pláče zvedal žaludek..........
















Mám takový pocit, že to stejně nevydrží, co? :-)