
Název: Vek je iba číslo - 16. část
Autor: PUPČA
Manžel prásknul dveřma od pokoje a já potichu vylezla ze záchodu a zaplula do druhého pokoje, který patřil sestře než se odstěhovala ke svému příteli. Plácla jsem s sebou na postel a tupě zírala do stropu. V hlavě jsem měla totálně duto a nechtělo se mi vubec nic řešit, ani vysvětlovat. Jenže...
"A ABY BYLO JASNO," rozlítly se dveře, "OKAMŽITĚ TO SKONČÍŠ!"
"DEJ MI POKOJ." skoro jsem zaprosila.
"COŽE??????" nevěřil manžel svým uším.
"DEJ.... MI.... PROSÍÍÍM....POKOJ!" zvedla jsem se z postele a chtěla odejít z místnosti, ale manžel stál pořád ve dveřích a když jsem ho chtěla obejít pevně mě uchopil rukama. Instinktivně jsem dala svoje před sebe a snažila se od něj odtáhnout.
"SKONČÍŠ TO, PROSÍM TĚ." uplně změnil tón hlasu. Chtěla jsem, aby mi dal konečně pokoj, dívala jsem se dolu a kývla.
"A ABY BYLO JASNO," rozlítly se dveře, "OKAMŽITĚ TO SKONČÍŠ!"
"DEJ MI POKOJ." skoro jsem zaprosila.
"COŽE??????" nevěřil manžel svým uším.
"DEJ.... MI.... PROSÍÍÍM....POKOJ!" zvedla jsem se z postele a chtěla odejít z místnosti, ale manžel stál pořád ve dveřích a když jsem ho chtěla obejít pevně mě uchopil rukama. Instinktivně jsem dala svoje před sebe a snažila se od něj odtáhnout.
"SKONČÍŠ TO, PROSÍM TĚ." uplně změnil tón hlasu. Chtěla jsem, aby mi dal konečně pokoj, dívala jsem se dolu a kývla.
"JO." hlesla jsem v naději, že mě teď pustí. Očividně se mu ulevilo a chtěl mě obejmout ještě víc.
"NE... NE.. PROSIM TĚ, JDI PRYČ, NECH MĚ TEĎ SAMOTNOU." nedokázala jsem se víc přetvařovat. Pustil mě a odešel vedle do pokoje. Zavřela jsem se a znova s sebou plácla na postel. Nemohla jsem si vubec srovnat myšlenky. Tuhle noc jsme oba strávili každý v jiném pokoji a jen se svými myšlenkami a pocity.
"NE... NE.. PROSIM TĚ, JDI PRYČ, NECH MĚ TEĎ SAMOTNOU." nedokázala jsem se víc přetvařovat. Pustil mě a odešel vedle do pokoje. Zavřela jsem se a znova s sebou plácla na postel. Nemohla jsem si vubec srovnat myšlenky. Tuhle noc jsme oba strávili každý v jiném pokoji a jen se svými myšlenkami a pocity.
Uplynuly 2 týdny, od Mira mi přišlo pár esemesek, jak na mě myslí, stýská se mu a těší se, až se uvidíme. I mně se po něm moc stýskalo, ale na druhou stranu jsem si říkala, že je to možná takhle lepší, protože manžel, když viděl, že nikam nechodím a jsem každou noc doma, přestával pomalu, ale jistě dělat dusno, i když od toho osudného dne jsme každý pořád spali v jiném pokoji.
Bylo po polovině listopadu a já věděla, že se blíží Mirovy 22. narozeniny, měla jsem pro něj dárek a přála si ho vidět. Už jsem byla smířená s tím, že tenhle vztah nemá budouctnost a že by to nikam nevedlo, přesto jsem ho pořád velmi milovala a toužila ho obejmout.
V den jeho narozenin jsem na něj od rána myslela mnohem víc, než kdykoli před tím a řešila dilema, jestli mu zavolat, nebo jen popřát přes zprávu. Nakonec osud rozhodl za mě a můj mobil zazvonil sám. Miro byl rozjařený, evidentně slavil.
"AHOOOOJ, MOJA." byl naprosto bezstarostný. "MÁM DNES NARODENINY." oznamoval mi radostně.
"JÁ VIM." odpověděla jsem mu.
"TAK SA PRIPRAV, IDEM PRE TEBA." oznámil mi a zavěsil.
Popravdě řečeno se mi to moc nelíbílo, říkala jsem si, že přece nepoběžím pokaždý, když zavolá nebo si na mě vzpomene a slíbíla jsem přece, že to skončím, ale touha vidět ho byla tak silná, že jsem nedokázala moc dlouho odolávat. Za chvíli už jsem stála před domem a čekala, až přijede.
Přijel TAXIK a Miro na mě zamával z okýnka, přisedla jsem a chystala se, že nebudu hned samý usměv, ale jeho bezelstný pohled se slovy: "UŽ SOM BUMBAL", mě totálně odzbrojil. Už mi bylo zase všechno jedno a toužila jsem po jediném, být s ním. Miro se otočil na řidiče, se slovy "IDEME" se auto rojelo a já brzo poznala, že jedeme do "našeho" penzionku. Jen co se náma zavřely dveře pokoje, se Miro posilněný alkoholem začal dožadovat svého, stihla jsem se jenom zout a ještě v bundě jsem cítila jeho nenechavé ruce na mém těle a lačné rty po tmě hledaly ty moje. Samozřejmě jsem si říkala, že by to neměl mít tak jednoduchý, ale nedokázala jsem mu odolávat. Už v předsíňce mě svlékal a ani já, naplněná touhou po něm k prasknutí, nezůstavala pozadu.... Manžel mi v té chvíli byl naprosto lhostejný....
"AHOOOOJ, MOJA." byl naprosto bezstarostný. "MÁM DNES NARODENINY." oznamoval mi radostně.
"JÁ VIM." odpověděla jsem mu.
"TAK SA PRIPRAV, IDEM PRE TEBA." oznámil mi a zavěsil.
Popravdě řečeno se mi to moc nelíbílo, říkala jsem si, že přece nepoběžím pokaždý, když zavolá nebo si na mě vzpomene a slíbíla jsem přece, že to skončím, ale touha vidět ho byla tak silná, že jsem nedokázala moc dlouho odolávat. Za chvíli už jsem stála před domem a čekala, až přijede.
Přijel TAXIK a Miro na mě zamával z okýnka, přisedla jsem a chystala se, že nebudu hned samý usměv, ale jeho bezelstný pohled se slovy: "UŽ SOM BUMBAL", mě totálně odzbrojil. Už mi bylo zase všechno jedno a toužila jsem po jediném, být s ním. Miro se otočil na řidiče, se slovy "IDEME" se auto rojelo a já brzo poznala, že jedeme do "našeho" penzionku. Jen co se náma zavřely dveře pokoje, se Miro posilněný alkoholem začal dožadovat svého, stihla jsem se jenom zout a ještě v bundě jsem cítila jeho nenechavé ruce na mém těle a lačné rty po tmě hledaly ty moje. Samozřejmě jsem si říkala, že by to neměl mít tak jednoduchý, ale nedokázala jsem mu odolávat. Už v předsíňce mě svlékal a ani já, naplněná touhou po něm k prasknutí, nezůstavala pozadu.... Manžel mi v té chvíli byl naprosto lhostejný....
















Zajímavé :).