
Název: Vek je iba číslo - 15. část
Autor: PUPČA
Milování ve mně rozproudilo emoce a když jsme pak došli k vyvrcholení, chtělo se mi staršně plakat, byla jsem si jistá, že takhle to mezi námi pokračovat nemůže. Přesto moje srdce hořelo láskou a tělo touhou. Tulila jsem se k němu a vychutnávla ty nádherné okamžiky. Na chvíli jsme pak ještě usnuli a když jsem se vzbudila, byla jsem v pokoji sama. Na stolku ležel jen lístek "PRÍDEM SKORO, BOZKÁM." Položila jsem hlavu zpátky na polštář a zadívala se do stropu.
"ACH JO, UŽ JE TO TU ZAS, ZMIZÍ A UKÁŽE A OZVE SE JENOM, KDYŽ ON SÁM CHCE A JÁ MEZITÍM ŠÍLÍM STESKEM, LÁSKOU A TÍM, JAK MOC MI CHYBÍ." A sama jsem si oponovala. "NO A CO ČEKÁŠ? ŽE S TEBOU BUDE POŘÁD, VŽDYŤ JE MLADEJ, KRÁSNEJ A USPĚŠNEJ, JEHO KARIÉRA SE SLIBNĚ ROZJÍŽDÍ, MUZIKA U NĚJ BUDE VŽDY PRVOŘADÁ A CO BYS VUBEC CHTĚLA, TY STAŘENO." Do toho se začlo ozývat i moje srdíčko a hlásalo se o svá práva. "NO NEJSI NEJMLADŠÍ, TO JE PRAVDA, ALE MILUJEŠ HO TAK MOC A BEZELSTNĚ, JAKO BY TI BYLO OSMNÁCT. NA VĚKU PŘECE VUBEC NEZÁLEŽÍ....." a "CO AŽ SE TĚ NABAŽÍ A DO CESTY MU PŘIJDE MLADÁ PRINCEZNA, KTERÁ BUDE JISTĚ SCHOPNÁ DÁT MU I RODINU, KTEROU URČITĚ JEDNOU BUDE CHTÍT?" přisadil si rozum. "NO A TAKY NĚJAK ZAPOMÍNÁŠ NA CHLAPA, CO MÁŠ DOMA." Ještě si do srdíčka kopnul.
"PANE BOŽE NECHTE MĚ BEJT!" Cedila jsem mezi zuby a po tvářích se mi řinuly slzy. Stulila jsem se do klubíčka, přikryla hlavu a vubec nespozorovala, že se Miro vrátil zpátky do pokoje. Asi si myslel, že spím a tak se pohyboval velmi potichu. Když jsem ho po chvíli zaregistrovala, nechtělo se mi vubec otáčet, oči jsem musela mít opuchlé od pláče a nebylo mi vubec do řeči. Vubec jsem se nehýbala a snažila se sklidnit. Cítila jsem, jak si Miro sedá na postel. Přitiskla jsem oči a předstírala tvrdý spánek. Lehce se mi dotkl a naklonil se ke mně.
"PREBÚĎ SA, SPACHTOŠ MOJ." Chvíli jsem přemýšlela nad slovem "spachtoš" a pak jsem usoudila, že to bude něco jako spáč nebo ospalec a nezbylo mi než dělat, že se probouzím. Otočila jsem se na záda, otevřela oči a doufala, že nic nepozná. Usmíval se tím svým zářivým úsměvem a já zas propadala jeho kouzlu.
"VSTÁVAJ." pobízel mě a tak jsem trochu neochotně lezla z postele. Na stolečku stál hrnek s čajem a byly tam i nějaké sušenky. "PRINIESOL SOM TI RAŇAJKY." ukázal na stolek.
"TO SI NEMUSEL, ALE DĚKUJU." neměla jsem na jídlo ani pomyšlení, ale snědla jsem aspon jednu sušenku a zapila čajem. Pak jsem se zvedla a šla do koupelny. I přes tekoucí vodu jsem slyšela, jak Mirovi zvoní telefon.
"NIE... NIE.... NEPRICHÁDZA DO ÚVAHY... NAOZAJ TO TOĽKO SPECHÁ... NEHODÍ SA MI TO.... HEJ... SAKRA... NO DOBRE, O KOĽKEJ...." Vyšla jsem z koupelny a Miro akorát naštvaně odhazoval mobil na postel. "DO RITI...." rozčiloval se a mně bylo jasný, co přijde. Smutně se na mě podíval.
"MUSÍM ODÍSŤ, MOJA." řekl.
"HM." jen jsem pokrčila rameny.
Miro asi zaregistroval smutek, který mě znova ovládl, objal mě a podíval se mi zpříma do očí.
"JA SA TI OZVEM... SĽUBEJEM." jen jsem se usmála a objala ho kolem krku, polibky na sebe nenechaly dlouho čekat. Miro mě odvezl až domu a s novým slibem brzského zavolání jsme se rozloučili.
Doma mě čekalo překvapení, manžel doma být neměl, ale byl.
"ASI SI MYSLÍŠ, ŽE JSEM IDIOT?!" zeptal se hned mezi dveřma. Hrklo ve mně, ale snažila jsem se chovat normálně.
"PROČ JAKO? zeptala jsem se.
"CHCEŠ ŘÍCT, ŽE TĚ TED PŘIVEZLA SÉGRA AJ EŠTĚ JSTE SE NA ROZLOUČENOU LÍBALY?!" zvýšil hlas.
"NE." nezmohla jsem se na nic jinýho a zavřela se na záchodě a v tu chvíli mi bylo naprosto jasný, že to musím s Mirem skončit.... Jenže..........
"PANE BOŽE NECHTE MĚ BEJT!" Cedila jsem mezi zuby a po tvářích se mi řinuly slzy. Stulila jsem se do klubíčka, přikryla hlavu a vubec nespozorovala, že se Miro vrátil zpátky do pokoje. Asi si myslel, že spím a tak se pohyboval velmi potichu. Když jsem ho po chvíli zaregistrovala, nechtělo se mi vubec otáčet, oči jsem musela mít opuchlé od pláče a nebylo mi vubec do řeči. Vubec jsem se nehýbala a snažila se sklidnit. Cítila jsem, jak si Miro sedá na postel. Přitiskla jsem oči a předstírala tvrdý spánek. Lehce se mi dotkl a naklonil se ke mně.
"PREBÚĎ SA, SPACHTOŠ MOJ." Chvíli jsem přemýšlela nad slovem "spachtoš" a pak jsem usoudila, že to bude něco jako spáč nebo ospalec a nezbylo mi než dělat, že se probouzím. Otočila jsem se na záda, otevřela oči a doufala, že nic nepozná. Usmíval se tím svým zářivým úsměvem a já zas propadala jeho kouzlu.
"VSTÁVAJ." pobízel mě a tak jsem trochu neochotně lezla z postele. Na stolečku stál hrnek s čajem a byly tam i nějaké sušenky. "PRINIESOL SOM TI RAŇAJKY." ukázal na stolek.
"TO SI NEMUSEL, ALE DĚKUJU." neměla jsem na jídlo ani pomyšlení, ale snědla jsem aspon jednu sušenku a zapila čajem. Pak jsem se zvedla a šla do koupelny. I přes tekoucí vodu jsem slyšela, jak Mirovi zvoní telefon.
"NIE... NIE.... NEPRICHÁDZA DO ÚVAHY... NAOZAJ TO TOĽKO SPECHÁ... NEHODÍ SA MI TO.... HEJ... SAKRA... NO DOBRE, O KOĽKEJ...." Vyšla jsem z koupelny a Miro akorát naštvaně odhazoval mobil na postel. "DO RITI...." rozčiloval se a mně bylo jasný, co přijde. Smutně se na mě podíval.
"MUSÍM ODÍSŤ, MOJA." řekl.
"HM." jen jsem pokrčila rameny.
Miro asi zaregistroval smutek, který mě znova ovládl, objal mě a podíval se mi zpříma do očí.
"JA SA TI OZVEM... SĽUBEJEM." jen jsem se usmála a objala ho kolem krku, polibky na sebe nenechaly dlouho čekat. Miro mě odvezl až domu a s novým slibem brzského zavolání jsme se rozloučili.
Doma mě čekalo překvapení, manžel doma být neměl, ale byl.
"ASI SI MYSLÍŠ, ŽE JSEM IDIOT?!" zeptal se hned mezi dveřma. Hrklo ve mně, ale snažila jsem se chovat normálně.
"PROČ JAKO? zeptala jsem se.
"CHCEŠ ŘÍCT, ŽE TĚ TED PŘIVEZLA SÉGRA AJ EŠTĚ JSTE SE NA ROZLOUČENOU LÍBALY?!" zvýšil hlas.
"NE." nezmohla jsem se na nic jinýho a zavřela se na záchodě a v tu chvíli mi bylo naprosto jasný, že to musím s Mirem skončit.... Jenže..........
















věk neni jen číslo je to číslo, které dáva jasně človeku jak je ten člověk zralý a rozumnnný